Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. kapitola - Muž v zrcadle 1/2

8. 2. 2010

Harry byl celé roky přesvědčen, že srpen je nejdelší měsíc v roce. Dokonce už předtím, než začal chodit do Bradavic, srpen znamenal, že škola je už za dveřmi. Po létě s Dursleyovými se Harry nemohl dočkat příležitosti uniknout od nich, byť jen na několik hodin denně. Jakmile začal chodit do Bradavic, vyhlídka na školu byla dokonce ještě lepší. Měsíce bez Dudleyho týrání, křičení strýce Vernona a vysokého, pronikavého hlasu tety Petunie.

Nezáleželo na jeho ostatních problémech, Bradavice pro něj byly přístavem.

Díky tomu se samozřejmě léto zdálo jen ještě delší než předtím a srpen býval ze všeho nejhorší.

Harry nečekal, že zrovna tenhle srpen se bude tak táhnout, ale na druhou stranu, také by nikdy neuvěřil, jak otravné Dracovo fňukání dokáže být.

Padesátkrát za den Harry slyšel ta samá slova, stejné stížnosti, opakované tucty odlišnými způsoby. Ačkoliv se vždycky scvrkly v tu samou jistou věc.

Chybí mi Rhiannon. Chci Rhiannon. Nemůžu být bez Rhiannon.

Až to došlo do bodu, kdy Harry Dracovi řekl, aby už byl zticha. To nedopadlo moc dobře. Draco zvedl bradu a pronikavě na něj pohlédl ledovýma očima. To bylo dost zlé, ale to, co řekl, bylo daleko horší.

„Nejsem překvapen, že tomu nemůžeš rozumět. Nikdy jsi nebyl zamilovaný. Ne úplně, beznadějně, na-zbytek-tvého-života, bezhlavě-zamilovaný,“ oznámil mu Draco úlisným tónem. „Nevíš, co to je, když někoho postrádáš celým svým srdcem...“

Harry tam nemohl zůstat. Jestliže by zůstal, proklel by Draca. Nebo ho uhodil. Nebo možná obojí.

A tak odešel. Prásknul za sebou dveřmi a bez přemýšlení zamířil k místu, které dokazovalo, že se Draco mýlí. Sám moc dobře věděl, jaké to je, když vám někdo chybí. Za moment seděl se zkříženýma nohama před Zrcadlem všech duší a snažil se sám sebe dostat pod kontrolu. Někdy mohl Draca vystát jen stěží. Tak za prvé, Draco vždy věřil, že má pravdu. Myslel si, že jenom proto, že Harry nebyl nikdy zamilovaný, neví, jaké to je někoho postrádat!

Dobře, Draco nevěděl, o čem mluví, to bylo všechno. Harryho smutek po Siriusovi byl přinejmenším stokrát horší, než Dracova touha po Rhiannon, protože ona byla alespoň naživu. Draco ji mohl kontaktovat, kdykoliv chtěl. No a co, že byl teď odkázaný jen na dopisy? Alespoň měl možnost, jak s ní mluvit!

Harry sevřel zuby tak těsně, až to bolelo, ale vůbec mu to nepomohlo. Stále chtěl jít domů a vmlátit do Draca trochu rozumu.

Místo toho se přinutil podívat se do Zrcadla, které mu dokazovalo, že na světě je víc než jeden druh lásky. Dokazovalo, že , jaké to je ztratit osoby, které měl rád a chtít je mít blízko sebe.

Postavil se a začal přecházet okolo Zrcadla, kroužil kolem něj jako žralok kolem své kořisti. Musí to být schopný vyřešit, prostě musí. Zbláznil by se, kdyby ne. Byla to šance promluvit si se svými rodiči, opravdu s nimi vůbec poprvé hovořit. Tehdy na hřbitově byl příliš šokovaný na to, aby dělal něco jiného, než poslouchal jejich spěšné instrukce. Navíc, těžko tam byl čas na něco víc. Ale se Zrcadlem by mohl mít šanci opravdu je poznat. Poznat je natolik, aby zaplnil to hrozné bodající prázdno v jeho srdci.

To by tam nemělo být, Harry věděl, že ne. Nyní měl Snapea. Měl ho rád a těžko si mohl přát lepšího otce nebo někoho, kdo by ho lépe chápal.

Ale od té doby, co věděl o Zrcadle, to prázdno v jeho srdci jakoby narůstalo. Pravděpodobně proto, že nebylo způsobeno jenom jeho rodiči. Postrádal i Siriuse, chyběl mu tolik, že mu to někdy připadalo až děsivé.

Ha, při tom srovnání mu Dracovo fňukání připadalo hloupé a povrchní. Tak co, jestli ji Draco neviděl celé dva týdny? Harry neviděl Siriuse celý rok a když nedokáže přimět zrcadlo pracovat, neuvidí ho nikdy.

Ach, ale on přece o ztrátě milovaných lidí nevěděl nic!

Stále ještě obíhal kolem Zrcadla a vztekal se nad nespravedlností života, když se dveře od pokoje rázně otevřely a jeho otec, s dramaticky povlávajícím pláštěm, vstoupil dovnitř.

„Já myslel, že jsme měli dohodu,“ řekl Snape strohým hlasem. „Nemáš se co potulovat po hradu sám.“

Harryho hněv přetekl. „To potom má velký smysl, udělat mě prefektem, co? Co si lidé budou myslet, když potřebuju pitomou stráž? Jak mě potom budou uznávat jako Zmijozela, hmm?“

Snape ty otázky úplně ignoroval a popošel blíž. „Co se děje, Harry?“

Tuto hru můžou hrát dva, pomyslel si zlomyslně Harry, když i on ignoroval tu otázku. „Nemám se hradem potulovat sám, protože se držíme jisté historky,“ odsekl. „Ne proto, že bych byl doopravdy slabý, křehký a bezbranný! A teď je léto, takže kolem nejsou žádní studenti až na Draca a na mě, tak proč bych sem nemohl dojít sám?“

Snape se zamračil: „Ve stavu, ve kterém se zdá být tvá mysl, si dělám starosti, co bys mohl udělat.“

Harry vycenil zuby. „A já si myslel, že Draco je jediný v téhle rodině, kdo mi rád metá jehly do tváře!“

Harry si nebyl jistý, co se potom stalo. Všechno, co si pamatoval, bylo, že v jednu minutu bezhlavě křičel jako nějaký úplný cvok a v další propukl v pláč. Jeho líce zaplavily doslova gejzíry slz, jak lapal po dechu pokoušeje se nabrat dech. Odvrátil se a schoval tvář v dlaních, přál si, aby se mohl propadnout. Bože, jak trapné takhle brečet, jako by Sirius zemřel minulý týden a ne měsíce a měsíce předtím. Brečet jako malé mimino, když je teď dospělý. Brečet jako holka.

A přece žádná z těch myšlenek nebyla dost silná, aby přestal, i když už se mu těžko dýchalo. Cítil se, jako by mu na hrudi seděl troll.

Ale potom ho dvě silné ruce uchopily za ramena a otočily ho. Snape ho beze slova těsně objal, přitiskl k sobě a nechal ho plakat, dokud už neměl žádné slzy.

Když skončil, otcův hábit byl vlhký od slz a Harry se cítil, jako by právě uběhl maratón. Všechno, co chtěl, bylo zalézt do postele a spát několik dní.

Zdálo se, že Snape vnímal jeho únavu. Stále drže Harryho okolo paží - podpíraje ho ve skutečnosti - přivolal nějaké kusy rozbitého haraburdí v místnosti a bez námahy je přeměnil na dvě čalouněné stoličky.

Harry na ně zíral a napadlo ho, jestli by vypolstrovaná cela nebyla vhodnější. Bože, mohl by se chovat jako ještě větší blázen? Snape si zasloužil lepšího syna než někoho, kdo se rozbrečí při každé maličkosti. Nebo někoho, kdo by mohl vyhrát soutěž O největšího fňukala na světě.

„Pojď, sedni si,“ nutil ho Snape chlácholivě do židle.

Harry nechtěl, ale v nepříliš elegantním pohybu se podvolil. „Jak jsi mě našel? Použil jsi tátovu mapu?“

Snapeovy oči zářily, když přikývl. „Velmi užitečný kousek pergamenu, tahle mapa.“

Harry náhle dostal špatný pocit. „Nechystáš se to použít, abys dostal studenty do problémů, že ne? Kvůli toulání po večerce?“

„Místo toho, abych je hledal po chodbách? Musím přiznat, že mě to napadlo.“

„Dobře, na to ji používat nemůžeš,“ řekl Harry a založil ruce.

„Nemůžu?“

„Samozřejmě, že ne!“ Zatraceně, měl by mít na paměti, že jeho otec je Zmijozel. „Tak fajn, chci tu mapu zpět, hned teď!“

Snape vytáhl starý, zvětralý pergamen ze záhybu ve svém hábitu, ale nic nenaznačovalo, že se mu ho chystá dát. „Potřebuji tvůj slavnostní slib, že bez ohledu na to, v jakém budeš pokušení, nezneužiješ tu mapu k tomu, abys zjistil, jestli někdo nejde a mohl bys tak najít skryté místo, kde si ublížíš.“

„Samozřejmě, že nechci...“

„Přemýšlej o tom,“ vyzval ho Snape svým nejvážnějším hlasem. „Přemýšlej opatrně, než něco slíbíš. Jestliže ti tu mapu vrátím a ty se zraníš, pak jsem jako otec zklamal.“

„Nebude to tvoje chyba, jestli zase začnu s jehlami...“

„Takže cítíš, že ta možnost tu je,“ řekl ponuře Snape.

Není,“ ohradil se Harry, ale hned věděl, že to nalhává jenom sám sobě. A to není dobře. „Do hajzlu. Hádám, že kdyby se stalo něco opravdu zlého, možná bych tu mapu k tomu použil.“

„Musíš ke mně přijít, jestliže ucítíš, že se ti chce použít jehlu,“ řekl Snape vážně. „Máme dohodu. Chceš mi říct, že kdybys tu mapu měl, tak bys ji ignoroval?“

„Podívej, já nejsem Trelawneyová,“ povzdychl si Harry. „Tak fajn, vem si tu hloupou věc.“

„Je to úžasný výtvor, hodný magického talentu tvého otce.“

Harry se usmál. Nemohl si pomoct, líbily se mu události posledních dnů, to že Snape mohl tak snadno říct nějaký kompliment o Jamesi Potterovi. Už jen to způsobilo obrovskou změnu v jeho náladě. Stěží mohl uvěřit, že sotva před pár minutami řval. „Slib mi, že ji nepoužiješ ke sledování studentů. Kromě případů, kdy to bude nezbytné nebo něco podobného. Nemůžeš ji používat jen pro to, abys dostal Nebelvíry do problémů.“

„Mám ji od konce minulého semestru,“ připomněl mu Snape. „A na žádné takové používání si nevzpomínám.“

„Dobře, ale to jsi byl tak trochu zaneprázdněn, ne snad?“ odfrknul si Harry. „A to nebyl slib, tati. Tak to slib.“

„Nebo?“

„Nebo budu chtít tu mapu jednoduše zpátky. Jsem dospělý a je to můj majetek, takže nemáš právo si ji nechat, jestli řeknu, že ji chci zpátky.“

„Harry...“ Snape po něm vrhnul něco, co by Harry mohl nazvat shovívavým pohledem. „Ani nevíš, jak moc dětinsky zníš, když něco vyžaduješ na základě toho, že už jsi dospělý.“

„Tati,“ Harry se pokoušel soupeřit s tím pohledem, „víš, jak průhledně zníš právě teď? Jsem skoro rok ve Zmijozelu. Když neslíbíš něco, co chci, všimnu si toho.“

Snape rozložil mapu, která stále ukazovala pokoje a chodby v Bradavicích, a pronesl s jemným úšklebkem na rtech. „Už jsi tedy Zmijozel. Ačkoli v tomto případě to mohu stěží nazvat Neplecha ukončena.“

Po posledních slovech se pergamen sám setřel.

„A?“ zeptal se Harry. Pokoušel se, aby ta otázka nezněla příliš panovačně.

„A ty jsi pro mě mnohem důležitější než chytání Nebelvírských po večerce, ty pitomé děcko. Překvapuje mě, že ti něco takového vůbec musím říkat.“

„Stále jsi to neslíbil.“

Snape protočil oči v tak dramatickém gestu, že Harrymu bylo jasné, že je jeho otec sarkastický záměrně. Jeho slova ale nebyla sarkastická ani trochu. „Slibuji, že nepoužiji tvůj plánek k chytání Nebelvírů, kteří chtějí proklouznout po večerce.“

Harry se usmál, a chystal se prohlásit 'Tak těžké to nebylo, viď?'... dokud ho něco nenapadlo. „Nebo Havraspárské a Mrzimorské,“ rychle dodal. „Snad jsi na ně náhodou nezapomněl?“

„Takže mi je dovoleno terorizovat svou vlastní kolej?“ zeptal se Snape mírně.

„No to se rozumí samo sebou, že Zmijozelům žádné body nestrhneš,“ poznamenal Harry drze. „Ale buďme fér ke všem a řekni prostě 'studenty‘.“

„Slibuji, že tvůj plánek nepoužiji k chytání studentů, kteří by chtěli proklouznout po večerce. Nicméně si vyhrazuji právo zrušit tyto sliby v případě nouze.“

To Harry předpokládal. A bylo naprosto jasné, že jeho otec použije slovo 'nouze' v tom nejširším možném smyslu, ale... „V pořádku. To bude stačit.“

„Doufám, že si uvědomuješ, že jsem si mohl nechat tu mapu i bez toho nesmyslného slibu,“ řekl Snape. „ Jsi dospělý a je to tvůj majetek, ale ředitelé kolejí mají všechna práva zkonfiskovat magické předměty, které podle jejich názoru nepatří do Bradavic.“

„Oh.“ Harry se najednou cítil strašně hloupě.

„A tvým jediným východiskem z té situace by bylo hrozit odchodem ze školy.“

„Což bych neudělal,“ naklonil Harry hlavu na stranu. „Tak proč jsi mi to sliboval? Musel jsi vědět, že jsi mě dostal.“

„Protože se vzdáváš něčeho důležitého,“ pronesl Snape prostě. „Budeš se cítit lépe, když budeš vědět, že dělám to samé.“

„To Zmijozelové cítí, že věci musejí být vždy...“

„A ty snad jsi Zmijozel, ne?“

Harry si vzpomněl na svůj prefektský odznak připíchnutý na jedné ze školních uniforem. Teď ho nenosil, až do začátku semestru neměl důvod oblékat se jako student. „Tento rok jsem Zmijozelem pro každého,“ pronesl.

Snape strčil mapu do kapsy. „Vskutku. A pokud jde o tvé pochybnosti, jaký vliv bude mít to, že jsi prefekt, na dojem, že jsi slabý kouzelník…“ Snape pokrčil rameny. „Je politováníhodné, že musíme udržet ten dojem, Harry. Nicméně, můj zájem na tom, abys byl vnímán jako zmijozel, nebyl nikdy založený na víře, že moje kolej potřebuje vidět, že Zmijozelové jsou mocní. Mnozí z nich si neuvědomují, že pro Zmijozely je možné, jak to nazval ředitel 'vybrat si to, co je správné, místo toho, co je snadné'. Nebo účelné. Nebo výhodné.“

„Lidi si budou stejně myslet, že je divné, když prefekt potřebuje doprovod.“

„Ach, ano,“ usmál se Snape tence „Ale to nebude představovat žádný vážný problém. V bezprostřední budoucnosti budou lidé prostě předpokládat, že jsem tě jmenoval z čisté protekce. A celá pravda vyjde najevo později, ačkoli…?“

„Co?“

„Přemýšlej jako zmijozel. Vím, že to umíš, když se na to plně soustředíš.“

Kdysi by to Harry považoval za urážku, ale teď mu to vyznělo spíš jako kompliment. Pravděpodobně proto, že mnohem více rozuměl zmijozelům a Snapeovi. „Hmm. Dobrá... později se lidi dozvědí, že jsem nikdy nebyl skutečné slabý, správně? Budou vědět, že jsem jen předstíral. Dlouho předstíral… oh.“ Harry se zašklebil. „To je tak… vychytralé, tati. Potom pochopí, že jsem nejen ve Zmijozelu a nosím na důkaz toho odznak, ale zjistí, že jsem vlastně zmijozel skrz na skrz. Mást je všechny tak dlouho!“

„Důležitější je oklamat je ve snaze dosáhnout taktického cíle. Není to jen žert. Je to strategie.“

„Jo, ale stejně si myslím, že si všichni uvědomí, že to byl tvůj nápad a ne můj---“

„Ale ty budeš ten, kdo ho bude provádět. A tím sám sobě dokážeš, že jsi dokonalý zmijozel.“

„A prefektský odznak?“

Snape pokrčil rameny. „Bez toho by to mohlo ztratit celou pointu. Mohl bys být vnímán jenom jako poněkud vychytralý nebelvír, ale odznak zajistí, že si lidé udělají takový závěr, jaký chci.“

„Jaký chceme,“ opravil ho Harry. „Draco už říkal, však víš, že Goyle byl jen první. Hodláme přesvědčit mnohem více zmijozelů, že Voldemort není žádné řešení. Ne, že by to Goyle skutečně viděl. Jenom nechce kvůli tomu přestat kamarádit s Dracem.“

„Použijeme, cokoli budeme muset. Ačkoli, když mluvíme o tvém bratrovi… předtím, než jsem tě šel hledat, mi pověděl, co se stalo toto odpoledne.“

Oh, Draco mu řekl, co se stalo. Harry se téměř nemohl dočkat až uslyší bratrovu verzi těch událostí. „Dobře, tak co říkal?“

Snape mu věnoval vědoucí pohled. Ten samotný Harrymu řekl, že se mu odpověď nebude líbit. „Oznámil mi, že jsi vybuchl, protože si neumíš najít vlastní přítelkyni.“

„Draco je naprostý blbec.“ Harrymu bylo jedno, jak to bylo hloupé nebo dokonce jak nezdvořilý si Snape myslel, že je. Byla to pravda. Čistá pravda. A jestli ho Snape chtěl potrestat za to, že to řekl, pomyslel si Harry temně, pak může, ale on to zpět nevezme, ať už se rozhodne udělat cokoli a---

„Občas bývá naprostý blbec, souhlasím,“ řekl Snape klidně a přerušil tak Harryho myšlenky. Zběsilé myšlenky, jak si Harry náhle uvědomil. Skutečně chtěl otci říct, že jestli se mu nelíbí, co řekl, tak si to může strčit do svého velkého umaštěného nosu?

Ouu.

Snape znovu nepromluvil dokud se na něj Harry nepodíval, což chvíli trvalo, protože Harry byl dost vyvedený z míry a to nejen tím, co se stalo dříve. Upřímně řečeno, křičet a brečet jako malé dítě bylo dost zlé, natož pak být v pokušení křičet urážky o Snapeově vzhledu.

Nakonec dostal své emoce pod kontrolu a vzhlédl. Nitrobrana pomohla.

Někde mezi vztekáním se a křičením na Snapea ztratil kontrolu nad nitrobranou, aniž si to uvědomil.

Hmm, a Voldemort se hned nechytil. Možná to znamená, že by mohl čas od času zariskovat a na chvilku stáhnout své ochranné štíty. Třeba až bude pracovat se Zrcadlem. Možná se na něj tenkrát Voldemort napojil tak rychle, protože zrovna zničil ministerstvo a cítil naléhavou potřebu se tím pochlubit...

„Harry?“

Když k němu Snapeův hlas dorazil, zněl jako zájem sám. Harry měl pocit, že musel chvíli zírat do prázdna, než dostal Nitrobranu pod kontrolu a pak, už v bezpečí za ohňovou clonou, přemýšlel o Voldemortovi. Připadalo mu, že ho Snape musel oslovit víckrát než jednou.

Harry se setkal s otcovým pohledem. „Jo, jsem v pořádku, skutečně. Jen se mi na minutu rozutekly myšlenky. Co jsi říkal? Něco o tom, že souhlasíš se mnou, že je Draco naprostý pitomec?“ Přes Snapeovy rty přelétl náznak úsměvu. „Souhlasím, že se choval jako hlupák. To neznamená, že si myslím, že jím skutečně je.“

Harry si vzpomněl na všechno, co Draco řekl a udělal během posledního roku. Ať už to byly malé, běžné věci jako vtipkování s ním, či ty velké, jako překonání svého strachu z hadů natolik, aby si zachoval rozum ve Francii. Jo, po tom všem si Draco zaslouží víc, než být nazýván pitomcem. Nebyl jím. Nebo přinejmenším teď už ne. Nemusel chodit daleko pro vzpomínky, jaký pitomec Draco byl během svých prvních pěti let v Bradavicích. „Dobře, chápu,“ řekl rázně. „Ale jestli chceš slyšet pravdu...“

„A kdy jsem ji nechtěl?“ zamumlal Snape se zvednutým obočím.

Harry se téměř uchechtl. „Dobrá, chceš ji, tak tady je. Draco se chová jako pravá osina v zadku kvůli tomu, že mu chybí jeho přítelkyně a já už to jeho fňukání nemohl déle poslouchat, tak jsem odešel.“

Snape si ve svém křesle poposedl. Podivné… nevypadalo to, že by se naklonil, ale nějak teď byl k Harrymu blíže. „A přišel jsi sem.“

„Jo.“ Harry polknul, byl si nejasně vědom toho, že se cítí 'defenzívně', jak to Marša nazývala. Bože, po tom, jak se dneska choval vyšinutě, by ho nepřekvapilo, kdyby Snape trval na tom, aby měl od teď sezení každý den. „Protože mě taky chybí lidé!“

„Samozřejmě, že ano.“ Snape se na moment odmlčel, položil lokty na opěradla křesla tak, aby prsty mohl sepnout do jakési stříšky. „Nikdy ses s nimi nerozloučil, čímž jsou věci podstatně těžší než by tomu bylo jinak. Nicméně na tebe musím naléhat, abys pochopil, že ztráta někoho není snadná za žádných okolností.“

Harry přikývnul, rychle zamrkal, protože ho pocity zase začaly přemáhat.

Zatraceně, nechtěl se znovu rozplakat. Už ze sebe pro dnešek udělal blázna víc než dost.

„Tvůj bratr se také nerozloučil s Rhianon.“

To Harrymu pomohlo zapomenout na pláč. Místo toho zabodl ostrý pohled do svého otce.

„To není to samé. Za prvé, je naživu. A za druhé, rozloučil se s ní. Jen to neudělal osobně.“

„Pravda.“ Snape poklepával prsty o sebe, přemýšlel. „Ačkoli cítí, že už ji nikdy znovu neuvidí a v jeho věku dopisy sotva postačí. Bojím se, že jeho chování může být stále nevyzpytatelnější, jestliže se jeho duševní stav nezlepší. A něco takového ve válce? Tenhle rok má také dělat OVCE. Hmm...“

„Tati?“

Harry se cítil jako naprostý spratek, ale taky cítil, že to musí říct. „Mohli bychom přestat mluvit o Dracovi? Prosím?“

Snape rázně přikývnul. „Samozřejmě. Přeji si, abych byl schopný najít pro tebe řešení, Harry.“ Mávl směrem k Zrcadlu, které se lesklo jako čerstvě vyražená mince. Mělo by; Harry sem chodil skoro každý den a čistil ho, doufal, že by ho při tom mohl napadnout nějaký nápad, jak ho přivést do chodu.

Draco tam obvykle chodil s ním, nosil si svou učebnici ze Studia mudlů, aby měl co dělat, když tu Harry něco kutil. Při pomyšlení na to se Harry musel cítit zle, že ho vůbec někdy nějak urážel. Ale o Dracovi teď přemýšlet nechtěl.

„Možná bych se toho Zrcadla měl jednoduše zbavit,“ zamračil se Harry. „Myslíš, že jím začínám být příliš posedlý?“

„Není tvoje, aby ses ho mohl zbavit a ohledně toho dalšího...“ Snape znovu složil prsty do stříšky, jeden po druhém. „Myslím, že potřebuješ nějaký druh posledního rozloučení. Spadnutí opony, jestli to tak chceš nazvat.“

„Ty jsi o tom mluvil s Maršou, že ano?“ Harry ani nečekal na odpověď. „Ale, kdy jsi to stihl?“

Od útoku na Ministerstvo přišla Marša jednou do hradu, aby viděla, jak se Harry s Dracem 'drží', jak to nazvala. Harry si nebyl jistý, proč nebyla v celé té věci víc přímá a neoznačila to jako regulérní terapeutické sezení.

Očekávalo se, že se vrátí zpátky nejméně jednou než začne semestr, a pak s ní budou mít sezení, jak bude potřeba. Ha, možná to byl Draco, kdo potřeboval denní terapie, protože, pokud byste se zeptali Harryho, byl chorobně posedlý svou přítelkyní.

Ačkoli, v každém případě se Harry podivoval nad tím, kde Snape vzal čas na konzultaci s jejich terapeutkou. Když přišla, přijela vlakem – motáci měli očividně nějaký způsob, jak projít přes bariéru na nádraží – a z Prasinek dorazila do hradu.

Snape jí pomocí soví pošty nabídl asistované přemístění, ale odepsala, že by si ráda užila den ve vlaku a osvěžující procházku. Zpátky do Surrey se oba podělili o přenášedlo, které pro ni samotnou připravil Brumbál. To nevyšlo zrovna nejlépe; Marša se na něj jen podívala a zakroutila hlavou. Nijak to nevysvětlila, ale z pohledu na její výraz mohl Harry uhádnout, že měla přinejmenším jednu špatnou zkušenost s přenášedlem. Možná tento způsob přepravy byl pro motáky ještě nepohodlnější než pro kouzelníky. Těžko představitelné. Na druhou stranu, Harry taky přenášedla nesnášel.

Hmm, s největší pravděpodobností proto, že měl s jedním sám špatnou zkušenost.

No, alespoň Marša dobrovolně použila přenášedlo domů, když Snape řekl, že půjde s ní a 'absorbuje ten hlavní nápor magie'. Skutečně galantní. Draco si to taky myslel. V minutě, kdy ti dva zmizeli, začal s další ze svých dohazovačsko-párovacích řečí, které jejich otec shledával tak otravnými. Dokonce začal vypočítávat, jak dlouho by Snapeovi zabral jeden rychlý polibek - jako kdyby měl nějaký záměr ohledně líbání Marši Milé.

Jako kdyby si Marša nechala líbit takové věci od otce dvou chlapců, se kterými pracuje.

Draco skutečně vypadal zklamaný, když se Snape vrátil pomocí letaxu jen o minutu později.

Jedna minuta... málo času i na líbání, natož na konverzaci.

„Marša má krb?“ zamrkal Harry.

Snape na něho shlédl přes svůj dlouhý nos. „Samozřejmě že ne. Byl jsi v její kanceláři dost často. Viděl jsi tam nějaký?“

„Oh, my jsme mysleli, že ji třeba doprovodíš do jejího bytu, jako správný džentlmen,“ vpadl mu do řeči Draco.

Snape po něm šlehl pohledem, který účinně umlčel další podobné poznámky. Nato obrátil svou pozornost k Harrymu. „Přemístil jsem se z její kanceláře do tvého domu...“

„Mého domu,“ opravil ho Draco, který očividně nebyl umlčen na dlouho.

„A odtamtud jsem se odletaxoval,“ pokračoval Snape, který Draca nadále ignoroval.

Takže mezi přenášedlem, přemístěním pryč a následným odletaxováním zpět do Bradavic Snape rozhodně neměl moc času promluvit si s Maršou o Harrym a o Zrcadlu, nebo o Harryho potřebě 'uzavření'. Tak kdy tohle téma přišlo na přetřes?

„Když jsi nechal Draca a mě samotné ve tvém bytě,“ vrátil se k hlavnímu tématu Harry, „vyrazil jsi do Surrey promluvit si s naší terapeutkou?“

„Občas,“ připustil Snape. „Je snadné odletaxovat na Grimmauldovo náměstí a pak se přemístit na její pracoviště.“

Snadné? „Může s někým být a ty to nemůžeš řešit jen tak s Obliviate. Marša by šílela, pokud by někdo, kdo už má... er, problémy, skončil ještě se ztrátou paměti.“

Snape trošku strnul, najednou vypadal znepokojeně. „Ach. S ohledem na to musíme něco vymyslet. Navrhl jsem jí, že by neměla nechávat ve své kanceláři cizí lidi v určitou denní dobu pro případ, že bych si přál s ní mluvit...“

„Nech mě hádat. Řekla ti přesně, co si o tom nápadu myslí.“

„Přesně,“ zavrtěl se na svém sedadle Snape. „Ta dobrá doktorka trvala na tom, že nemůže zaručit, že bude o samotě, když by ji zrovna jeden z jejích pacientů mohl potřebovat.“

Harry si nebyl jistý, jestli se mu líbí být nazývaný 'pacient', ale když už jím očividně byl, zdálo se mu hloupé proti tomu něco namítat. Na každý pád, Snape mluvil dál.

„Zkoušel jsem ji přesvědčit, že to, co ty a Draco potřebujete, je prvořadé a že může říct ostatním... klientům, že bude v jistou hodinu nedosažitelná, ale ona odmítla na to nahlížet z tohoto hlediska.“

Takže jeho otec zaznamenal, že se mu nelíbilo být označován jako pacient. Což, jak předpokládal, dokazovalo, že Marša měla pravdu v tom, že řeč těla toho může prozradit nechutně hodně.

„Jo, dovedu si představit, že by proti tomu protestovala. Takže co uděláš, přemístíš se do jejího přístěnku a budeš poslouchat, jestli tam s ní někdo není?“

Snape si lehce odfrknul. „A porušit důvěru mezi klientem a terapeutem, předmět, o kterém tě ujišťuji, že jsem toho o něm za jedno léto slyšel až moc? Ta žena by mohla dostat mrtvici z pouhé zmínky o tom, že se ukrývám v přístěnku její kanceláře.“

Harry se zašklebil. „Takže hádám, že se zmínila o neopakování toho, co jsme Draco a já říkali.“

„Je v těchto věcech odporně etická.“

„Dokonce i když z ní taháš informace při každé příležitosti,“ řekl Harry škodolibě. „Ha!“

Snape se na něj pronikavě zadíval, ale dál po tom, co by Harry mohl probírat se svou terapeutkou, nijak nepátral. „Pokud jde o to, jak jsem ji kontaktoval, zavolal jsem jí z Grimmauldova náměstí mobilním telefonem obstaraným přesně pro tyto účely. A když už spolu mluvíme, také mě může informovat, zda se můžu přemístit do její kanceláře, abychom si mohli promluvit v soukromí.“

„Dobře, jen neříkej Dracovi, že máš další telefon. Hned by chtěl, abys ho pustil na Grimmauldovo náměstí a nechal ho zavolat Rhianon.“

„Ne, to by neudělal. Na to má příliš na srdci její bezpečí a jak jsem říkal, ten dům se začal používat už krátce po útoku na ministerstvo. Draco se nestará o své vlastní pohodlí, ne pokud by to znamenalo udělat něco, co by mohlo vyzradit existenci jeho přítelkyně nezasvěceným.“

Hmm, takže Ron s Hermionou se počítali mezi zasvěcené, hezké pomyšlení. Ačkoli víc než to; vždyť věděli i o plánu předstírat, že je slabý kouzelník. „Takže Dracovi o tom telefonu nepovíš, protože by ho to jen dráždilo,” povzdechl si Harry. „Stejným způsobem, jako to pitomé Zrcadlo dráždí mě.“

„Udělal bych cokoli, co je v mé moci, abych tě toho ušetřil.“

„Já vím,“ řekl trochu smutně Harry. „Ale jednou jsi mi říkal, že lektvary nemohou napravit všechno. Myslím... že stejně tak to nedokáží otcové, bez ohledu na to, jak moc by rádi.“

„Lektvary, že nemohou napravit všechno?“ zeptal se Snape s předstíraným zděšením. „Jsi si jistý?“

„Jo, docela jistý, ale můj táta mě je stejně učí,“ pronesl Harry s vážnou tváří. „Chce, abych z nich udělal OVCE, i když už nejsou vyžadované! No, věřil bys tomu?“

Snapeův úsměv se odrazil v jeho očích. „Myslím, že věřil.“ O chvíli později se z jeho tváře humor vytratil. „Harry. Možná bychom měli probrat, co Draco řekl o tom, že nemáš přítelkyni.“

Harry ztuhnul. Tak je na tom zle s děvčaty, no a? Ne snad, že by na tom tolik záleželo. „Podívej, vždyť ani žádnou nechci. V tom mi můžeš věřit.“

„Věřím ti. Po pravdě, přesně o tom jsem si s tebou chtěl promluvit.“

„Raději bych o tom nemluvil. Vůbec,“ řekl Harry potichu. Copak jeho otec nepochopil, že on si tohle osamocení nevybral, že by radši byl jako kdokoliv jiný? Jedinou věcí, která to mohla ještě zhoršit, bylo neustálé rozpitvávání. „Nemůžu nic změnit, tak jaký to má smysl?“

Když Harry vzhlédl, zdálo se mu, že jeho otec volí slova dokonce ještě pečlivěji než obvykle. „Smysl je v tom, že možná není ani zdraví prospěšné ani moudré pokračovat v tom, co děláš.“

Harry zavrtěl hlavou. Pro jednou se jeho otec mýlil. Naprosto. Být sám pro něj bylo jak moudré, tak zdravé. Tak prospěšné a moudré, že mu ani nepřišlo divné, že jen zřídkakdy myslel na milostná dobrodružství. Proč by měl chtít dávat Voldemortovi další cíl? Už tak bylo zlé, že se Voldemort zaměřil na Draca a Snapea a pokud by se na to Harry měl podívat otevřeně... no, adopce a všechno, co následovalo, nebyly věci, kterých by mohl litovat, ale nehodlal do válečné zóny, která ho obklopovala, zatáhnout někoho dalšího.

Harry si povzdechnul. „Tati... v tom zmatku toho moc kontrolovat nemůžu, ale přinejmenším ovládám tuhle jednu věc, dobře? Vybral jsem si říct ne. Nechystám se to nijak změnit, a bez urážky, ale mluvení tomu nijak nepomůže, tak raději přestaňme.“

Snape vypadal... no, ne přímo zděšeně, ale v každém případě znepokojeně. „Harry... odpírání si, po čem romanticky toužíš, povede jenom k větším problémům, než máš teď.”

„Ne, nepovede. Povede to k vyhnutí se problémům.“ Harry byl poněkud překvapený, že to Snape nechápal, ale přece jen, Snape byl tím, kdo si myslel, že Rhiannon je pro Draca dobrá, válka neválka. Takže ho možná napadlo, že Harry by měl relaxovat a být normálním puberťákem. Takovým, co chodí na schůzky a myslí v jednom kuse na líbání. „Tak jako tak jsem se rozhodl nechtít žádné románky, chápeš? Nemůžu si dovolit chtít... takové věci.“

„Takové věci,“ opakoval Snape a potřásl hlavou. „Mluvíš, jako by tvoje touhy nebyly normální, ale můžu tě ubezpečit, že jsou. Není nic špatného na tom...“

„Nemám touhy,“ trval na svém Harry a sevřel ruce. „Nic takového. Nemůžu. Nebudu. Je to moje volba nemít je, a nic, co řekneš, mě nepřesvědčí o opaku. Je mi bez nich fajn. Skutečně je.“

Snape se posadil, skoro jako by se cítil poražený. „Jen mi řekni, že si s někým promluvíš, Harry. Třeba s doktorkou.“

„S ?” Harry se mu takřka vysmál. „Nemůže být schopná pochopit, jaké to je.“ A potom, protože jeho otec stále vypadal tak sklíčeně, to zkusil znovu. „Vlastně, jednou jsme to naťukli. Ale... nemá smysl dál se o tom bavit, nechápeš? Žádný smysl.“

„V pořádku, Harry,“ pronesl těžce Snape, když se pomalu zvedal na nohy. „Proč nejdeme domů? Už je dávno čas na oběd.”

Harry neměl hlad, ale přikývnul a následoval svého otce ze dveří.

 

***

 

Harry už vůbec nepočítal s tím, že by mu Brousek kdy pomohl se Zrcadlem. Ne, že by od toho muže něco skutečně očekával. Už od začátku si myslel, že ministrova historka o kontaktech v bandě pašeráků zrcadel je skrz naskrz vymyšlená, a když uplynula polovina srpna a on byl stále bez jakékoli zprávy, uvědomil si, že Brousek má mnohem důležitější věci na práci, než zkoušet získat informace o stovky let rozbitém zrcadle.

Potom, jednoho pozdního odpoledne, přišel letaxem další dopis z Ministerstva kouzel.

Harry z toho nebyl příliš nadšený. Pravděpodobně to nebylo nic jiného než další slib 'že se na to podívá'. Jo, to znělo jako Brousek. Chtěl mít s Harrym dobré vztahy – dobré vztahy v jeho vlastním pojetí – takže se dalo očekávat, že mu po čase zase jen napíše, aby ho ujistil, že pokračuje ve svém úsilí mu pomoci.

Zmijozel, pomyslel si Harry. Jen se chová zmijozelsky - jestliže nemůžeš pomoci, předstírej to! Snape trval na tom, že zkontroluje dopis kvůli kouzlům a kletbám, protože dokonce i s ministerskou pečetí nemůžete být dost obezřetní. Harrymu to nevadilo. Rozhodně nebyl tak napjatý, že by nemohl počkat.

Ale dopis rozhodně nebyl takový, jaký čekal.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA