Jdi na obsah Jdi na menu
 


4.kapitola Sirius 1/2

8. 2. 2010

„Harry.“

Jen jedno slovo, to bylo vše, co Sirius řekl. Harryho úsměv se rozšířil. Nacpal svoji hůlku do kapsy, takže mohl na zrcadlo položit i druhou ruku. Dál už při pokusu obejmout muže před sebou zajít nemohl.

Sirius sledoval každý jeho pohyb. Jeho lehce vrásčitý obličej – zestárl předčasně kvůli tvrdým rokům v Azkabanu – se roztáhl do úsměvu, který se zdál neskutečně široký. Jak mohl jediný výraz obsahovat takové množství štěstí?

„Chyběl jsi mi,“ řekl Harry, skláněl čelo ke sklu a dýchal slabě tak, aby nezamlžil zrcadlo. Nechtěl zmeškat jediný záblesk Siriuse. „Jak... Jak se máš?“

Ještě před tím, než se ho zeptal, znal Harry alespoň část odpovědi. Siriusovy vlasy teď byly krátké; měl tendenci nechat si je narůst dlouhé, když byl v depresi. Ačkoliv... můžou vlasy ještě růst v posmrtném životě? Harry o tom pochyboval. Ale když Sirius propadl Závojem, měl vlasy dlouhé, takže když teď byly krátké, mohlo to znamenat... dobře, že nebyl jako mrtvý nešťastný, předpokládal Harry. Možná jeho nynější vzhled byl jako... odraz jeho vnitřního stavu, nebo stav jeho duše.

„Jsem mrtvý, Harry,“ zašeptal Sirius velmi tiše, jako by si myslel, že to možná Harry neví. „Propadl jsem Závojem.“

„Já... viděl jsem.“ Harry se musel zaklonit zpět; dýchal tak rychle a tak usilovně zkoušel zadržet slzy, že se mu nakonec podařilo zamlžit zrcadlo. „Promiň, Siriusi! Vážně, opravdu je mi to líto! Nikdy jsem nechtěl, abys umřel!“

Zatraceně, brečel, navzdory svému obrovskému úsilí to potlačit, a Sirius se nakláněl dopředu, až to vypadalo, že svoje čelo přitiskl na sklo, a jeho šedé oči byly plné lásky a zájmu, a... a... Harry to mohl stěží snést.

„Vím, že jsi to nechtěl,“ řekl Sirius. „Utři si oči, Harry. To je v pořádku.“

V tomhle případě to bylo horší než otřepaná fráze. „Jak to může být v pořádku? Jsi mrtvý! A je to moje vina!“

„Harry Jamesi Pottere,“ řekl Sirius vážně, „nechci tě znovu slyšet říkat takovou věc. Víckrát ne. Myslím to vážně. Není to tvoje vina.“

„Jo, jo, já vím,“ otíral si Harry oči. Přál si mít kapesník, protože jeho nos byl už ucpaný. „Bellatrix je ta, která vystřelila kouzlo, co ti podrazilo nohy. Ale ty bys tam vůbec nebyl, kdyby nebylo mě!“

Bože, teď popotahoval jako malý kluk. A co na tom bylo nejhorší, nemohl to zastavit. Cítil se, jako by měl zvracet, když to bude zkoušet tak usilovně. „Je mi to líto!“

„Nemluvil s tebou o něčem z toho Albus?“

Jo, jistě, mluvil. Harry se stěží chystal opakovat ten rozhovor. Co měl říct? Že mu Brumbál říkal, že si Sirius za svou smrt mohl sám, protože špatně zacházel s Kráturou?

„Jo, trochu,“ řekl Harry mrzutě. Už tenkrát se mu to vysvětlení nelíbilo, a teď se mu zamlouvalo ještě méně.

„Pak bys měl znát pravdu,“řekl Sirius jemně.

Harry divoce zatřásl hlavou. Nehodlal to pochopit. Ne od Brumbála, a ne od Siriuse. Nebyla to Siriusova chyba, prostě nebyla.

„Podívej se na mě, Harry.“

Harry se kousnul do rtu a udělal, co Sirius chtěl.

„Byl to můj čas, Harry,“ vysvětlil Sirius, jeho prsty se neposedně pohybovaly po povrchu zrcadla. „Albus ti to neřekl?“

Harry ztěžka polknul. „Hm... ne. To není... ehm, přesně takhle to nepoložil.“

Sirius uchechtl. „To mě překvapuje, protože Albus vždycky vypadal velmi moudře, ale předpokládám, že být mrtvý jednomu dává perfektní nadhled.“

Úsměv na Siriusově tváři vybledl a byl nahrazen naprosto vážným výrazem. „Harry, tohle říkám jako ten, kdo to ví. Byl to můj čas. Kdybych ten den nešel na Ministerstvo, uklouzl bych ve své vlastní vaně, nebo něco stejně ponižujícího. Místo toho jsem umřel, když jsem dělal to, co jsem nejvíc miloval. Byl jsem uprostřed dění. Znovu jsem bojoval, společně s lidmi, které miluju. Harry... byl bych raději, kdybych tě neopustil, ale v téhle části jsem neměl na výběr. Zemřít tak, jak jsem zemřel já? Byla to dobrá smrt.“

Harry si odfrkl. „Nevypadal jsi, jako by sis to myslel, když jsi padal dozadu.“

„Dej člověku okamžik, aby se vzpamatoval ze šoku,“ řekl Sirius s úsměvem. „Ale Harry, musíš mi věřit. Byl to můj čas.“

Harry nechápal, jak mohl být tak klidný a vyrovnaný, ale Harry nikdy nebyl mrtvý, tak co mohl vědět? Huh... možná fráze odpočívej v pokoji byla mnohem výstižnější, než by kdy věřil. Sirius rozhodně vypadal poklidně.

„Chci, abys to pověděl,“ řekl Sirius.

„Byltotvůjčas,“ zamumlal Harry s pohledem upřeným na kamennou podlahu.

„Umíš to říct lépe.“

Harry pohlédl do Siriusových jasných šedých očí, tak plných klidu a lásky. „Byl to tvůj čas.“

„Lepší,“ řekl Sirius. „Pracuj na tom, abys tomu uvěřil, Harry. Protože smrt... není tak špatná.“ Pousmál se. „James a Lily na mě čekali. Přišli mi naproti. Ptali se mě, jak se máš.“

Harry polknul, sklouznul z kleče a překřížil si nohy. Byl stěží překvapen, že Sirius kopíruje každý jeho pohyb. Nemyslel si, že svými pohyby ovládal druhého muže; bylo to daleko víc tím, že Sirius mu chtěl být co nejblíže a se zrcadlem mezi nimi, které oddělovalo živé od mrtvých, to byl jediný způsob. „Moje máma, můj táta... jak se jim vede? Um... v klidu, hádám?“

„Ano, přesně tak, i když samozřejmě, že se jim pořád stýská.“ Sirius se pousmál. „To je v pořádku; oni ví, že tě zase uvidí. Setkají se zde s tebou, až přijde tvůj čas, stejně jako tu na ně čekali jejich vlastní rodiče.“

„Ale... ale...“ Harry si proplétal prsty a mačkal je tak usilovně, jak jen mohl. Nechystal se zase začít brečet bez ohledu na to, co to stálo sil. „Jsi tady, protože jsem tě zavolal. Našel jsem zvláštní druh zrcadla, které mi to umožnilo... ale stejně, je jsem volal taky. Tak usilovně jak jsem jen mohl. Volal jsem a volal, a...“ Harry znovu polknul, přemítal o tom, jestli jeho vzpomínky na ně, nebyly prostě příliš slabé. Byly vzpomínkami z jeho snů, ne ze života... „Myslíš si, že mě neslyšeli?“

Sirius zavrtěl hlavou. „Ne, slyšeli tě. Pili jsme spolu čaj, když jsi volal. Všichni jsme tě slyšeli.“

Harry byl překvapený dost na to, aby vykřikl, „Tam, kde jste, je možné pít čaj?“

„Není to skutečné,“ pokrčil Sirius rameny. „Ale je to tak skutečné, jako jsme my. Nemůžu to vysvětlit, Harry. Ale neměj strach; nepotřebuješ tomu všemu rozumět, dokud jsi zde. A ačkoliv nám chybíš, nechceme, abys přišel, dokud nebude tvůj vlastní čas připojit se k nám. Chceme, abys měl tak naplněný a šťastný život, jak jen můžeš mít.“

Harry přikývl a vrátil se zpět ke svému původnímu sledu myšlenek. Nebyl si ani jistý, co se to s ním děje, ze všech možných věcí se zeptat zrovna na čaj.

„Ale když moji rodiče slyšeli mé volání, proč nepřišli?“

Sirius se opět naklonil dopředu, jako by zkoušel Harryho obejmout. „Nemohli. Nevím proč, Harry. Mohl jsem jít směrem k tvému volání bez překážky, ale když to zkusili oni, nemohli se pohnout ani o kousek.“

Harry znovu sevřel ruce, zkoušel to přijmout. Na co měl právo si stěžovat? Mluvit se Siriusem bylo víc, než co kdy čekal, že bude mít.

„Ale proč nemohli přijít?“ zanaříkal náhle.

Tolik k nestěžování si.

„Nevím,“ zopakoval Sirius.

„Možná vím,“ řekl Harry potichu. „Bože. To je tím zrcadlem, je to tím pitomým zasraným zrcadlem!“

„Trochu jsi vyrostl,“ opáčil suše Sirius. „Tohle zrcadlo, o kterém mluvíš... nechá přijít jen ty, kteří umřeli během poslední doby, něco takového?“

„Ne, ne tohle zrcadlo.“ Harry se nadechl a pokusil se to vysvětlit, jak nejlépe dokázal. „Našel jsem v Bradavicích Zrcadlo všech duší. No, je sice léto, ale žiju na hradě...“

„Proč nejsi u Dursleyových?“

„Hm. No, to je dlouhý příběh, ale - jsou mrtví.“ Harry přimhouřil oči. „Neviděls je?“

Dracovi unikl hrozný pazvuk, cosi mezi zaúpěním a zajíknutím, a Harry si vzpomněl na jeho obavy, že mudlové a kouzelníci po smrti odcházejí na různá místa. Ha... až do té chvíle Harry naprosto zapomněl, že není se Siriusem sám.

„Ne, ale když teď vím, že by mohli být někde okolo, tak se po nich kouknu,“ prohlásil Sirius ponuře. „Ale to počká. Vyprávěj mi o tom zrcadle, cos našel. Jamese a Lily to bude také zajímat.“

Harry přikývl. „Dobře, je schopné ukázat ti kohokoli, koho miluješ, kdo... to... už odešel. Ale když jsem je našel, bylo rozbité. Už měsíce jsem se je snažil spravit, ale nic nefungovalo. A pak, hm... no, je to trochu zamotané, ale našel jsem způsob, jak je zkombinovat se zrcátkem, které jsi mi dal. Pamatuješ - vánoční dárek. A to stačilo, aby se Zrcadlo všech duší zase probralo. A to je nejspíš ten důvod. Myslím ten důvod, proč rodiče nemohli přijít.“

Sirius se zachmuřil. „Nechápu.“

„Jo. No, prostě to zrcátko, cos mi dal, víš, je možná nějak napojené na tebe, že jo? Od chvíle, kdy jsem se snažil použít ho na domluvu s tebou.“ Harry zase polkl, sám na sebe hrdý, že to celé zvládl bez příliš mnoha emocí. Ačkoli, musel si dávat pozor. Kdyby pomyslel na své rodiče držené od něj násilím navzdory tomu, že to pitomé zrcadlo zprovoznil, určitě by začal vřískat.

„Tak to být nemůže,“ tiše prohlásil Sirius. „Harry, nevím proč James a Lily měli potíže mě následovat za tvým voláním, ale jsem si jistý, že to není tak, jak si myslíš. Dvousměrná zrcátka fungují mezi jakýmikoli dvěma čaroději, kteří na ně promluví. Nejsou poutaná ani k mé ani k Jamesově magii.“

„Tak proč?“

„Nevím.“ Sirius to zopakoval už poněkolikáté, ale jak si Harry všiml, nevypadal kvůli tomu rozhořčeně. Pravděpodobně to byla součást posmrtné moudrosti. Nebo možná Sirius věděl, že Harry je stále ještě v šoku z toho, že ho vůbec vidí. „Pokusím se to zjistit. Určitě, Harry. Zjistím to a něco s tím provedu. V pořádku?“

„Jo, v pořádku.“ Harry se roztřeseně usmál a řekl si, že musí být vděčný už jen za možnost promluvit si se Siriusem. Už to znamená moc. „Tak... jak se máš?“

Na to už se také ptal, ale Sirius mu neodpověděl. „Je to tu dost jiné,“ řekl - stále seděl v tureckém sedu, ale opřel se dozadu o natažené paže. „Chybí tu vnímání plynoucího času. Vlastně si nejsem jistý, jestli tu čas vůbec je.“

Harry svraštil čelo. „Jak může čas nebýt?“

„Jednou to poznáš,“ usmál se Sirius. „Ale dost o mně, Harry. Řekni mi něco o sobě. Vypadáš starší, ale nemůžu říci o kolik. Ještě chodíš do školy?“

Jasně, problém bezčasí. Sirius nevěděl, jak dlouho je po smrti.

„Zrovna mi bylo sedmnáct,“ řekl Harry. „Před pár týdny. Ještě několik dnů a začnu sedmák.“

„Takže už jsi dospělý,“ prohlásil Sirius měkce. „Jak rád bych to viděl.“

„No... vždyť mě zrovna vidíš,“ ukázal na sebe Harry.

„Jo, vidím. Pořád plánuješ stát se bystrozorem? Nebo jsi si to rozmyslel?“

„Nerozmyslel bych si to!“

„No, nemusíš se tím cítit vázán,“ řekl Sirius vážně. „Můžeš si najít cokoli jiného, co ti bude lépe sedět.“

„Ne, nechci,“ trval Harry na svém.

Sirius mu věnoval pobavený úsměv, který by Harryho rozčílil, pocházel-li by od kohokoli jiného.

„Žádné další potíže se Starostolcem? Nebo Popletalem?“

Harry zamrkal. „No, Popletal zemřel. Nevíš to? Útok na ministerstvo.“

Sirius přikývl. „Hmm, něco jsme zaslechli. Rozuměj, věci tu vypadají vzdálenější, než u tebe. Asi proto, že nic se nemůžeme dozvědět přímo.“ Jeho rtů se dotkl další úsměv. „Tedy, ne vždycky. Předpokládám, že tenhle rozhovor je výjimka. Normálně se dozvíme novinky, jen pokud přijde někdo, koho jsme za života milovali. Což znamená, že se novinky mohou zpozdit o celé roky. Nebo desetiletí, ačkoli pro nás je těžké takhle uvažovat, protože s příchodem sem přestáváš vnímat plynutí času.“

„Ah-ha,“ zakoktal se Harry, který to nezvládal úplně sledovat, ale vzpomněl si, že latinský nápis na Zrcadle říkal, že život po životě nezná času.

Sirius opět natáhl ruku, jako by se Harryho chtěl dotknout, potom ji nechal klesnout na kolena. „Vypadá to, jako by to bylo nedávno, kdy sem přišlo větší množství lidí najednou. Celkově jsme získali dojem, že zemřeli všichni opravdu náhle a všichni na ministerstvu, ale nikdo z nich nevěděl, co přesně se stalo. Posléze lidé začali spekulovat, že musel proběhnout jakýsi druh útoku, ale pokud já vím, nikdo neviděl potulovat se tu Popletala.“

Jo, to jasně dávalo smysl. „Vlastně – podle klepů byl spatřen jako duch. Podle Skorobezhlavého Nicka prý duchové nemůžou jít tam, kde jste vy.“

„Určitě jsem tu nikdy žádného neviděl,“ řekl Sirius s úsměvem. „Myslím, že duchové nemají potřebu navštěvovat mrtvé. Jsou k životu připoutaní mnohem víc než my. A neodpověděl jsi mi na otázku.“

„Jo, o Starostolci? Ne, už se mě nepokoušeli vyloučit, ani nic jiného. Popletal se konečně rozhodl, že Voldemort se vrátil, zrovna jak jsem říkal. A ten nový chlápek ve vedení, Brousek, vypadá mnohem víc na svém místě. Podstatně chytřejší než Popletal, to rozhodně...“

Harry se najednou zarazil. Proč marní čas porovnáváním ministrů?

„Začínáš sedmák, říkals... tak to je něco přes rok, co jsem zemřel, že?“ otázal se Sirius s nakrčeným čelem. Urovnat časovou posloupnost pro něj bylo zjevně obtížné. Možná to život - tedy existence - bez času způsobí každému. „Jak ses celou dobu měl?“

„No... jak jsem ti řekl, Dursleyovi zemřeli,“ řekl Harry a uvažoval, jak se vypořádat se zbytkem. „Cítil jsem se špatně, že mi to moc nevadilo. Tedy, u tety Petunije jsem se trochu špatně cítil, před koncem vypadala prostě hrozně. Víš, leukémie. Dal jsem jí trochu kostní dřeně ve snaze pomoct, ale zareagovala na ni špatně a zemřela.“

Siriusovy prsty se sevřely, ruce se zkroutily jako pařáty. „Tys jí daroval kostní dřeň? Kde byl Albus, když se to dělo? Nikdo ti neřekl - nikdo s tebou nebyl, aby tě zastavil při dělání tak impulzivního rozhodnutí?“

Harry polkl. „No, byl se mnou Snape.“

„A to tě nezastavil?“ Sirius vycenil zuby. „Zabiju ho! Nezajímá mě, že jsem už mrtvý, zabiju toho zkurvysyna s mastným hárem! O co se to snažil, zabít tě? Oddaný člen Řádu, kecy!

„Ne, ne, ne,“ vykřikl Harry. „Snažil se mě zastavit...“

Sirius začal doopravdy vrčet.

A najednou, v jediném okamžiku, se přeměnil v Tichošlápka, který začal šíleně pobíhat tam a sem, otevřená morda odhalovala zuby, slintal jako při představě chutného jídla.

Chutného Snapea servírovaného zasyrova, bezpochyby.

Tichošlápkovo vrčení naplnilo celou místnost.

Harry polkl a naklonil se blíž. „Poslouchej, jo? Snape je oddaný člen Řádu, snažil se mě zastavit a nakonec to všechno dobře dopadlo. Magie se mi vrátila - na chvilku jsem ji ztratil - a... Tichošlápku? Tichošlápku! Siriusi!“

Obraz černého psa se začal rozplývat a průhlednět, i když ho Harry řevem volal zpátky.

Pár vteřin, a Tichošlápek byl pryč.

Zrcadlo náhle nabralo své původní vzezření, vypadalo přesně tak, jak ho Harry uviděl poprvé: úplně prázdné.

Harry si s povzdechem sundal brýle a protřel si oči.

Accio lektvar na bolest hlavy,“ řekl Snape a vtiskl ampulku do Harryho ruky.

Harry ji s vděčností vypil, než si nasadil brýle zpátky na nos. „Tak to nešlo moc dobře.“

„Naopak, naopak,“ řekl Brumbál a popošel k Harrymu podívat se na něj tak otcovsky, jak měl ve zvyku. „Na první pokus to bylo pozoruhodné. Nejen, že jsi ho přivolal, ale navíc byl schopný zůstat v našem světě po významnou dobu.“

„Ne dost dlouho,“ znovu si povzdechl Harry. „Nenechal mě to vysvětlit.“

„Pokud si troufám odhadovat, mělo to co do činění s jeho přeměnou. Sirius zde nebyl schopný déle zůstat, ne jako Tichošlápek. Nakonec, Tichošlápka jsi nepřivolával.“

„Příště je zavolám oba, budu-li moct,“ řekl Harry nejistě. Porozumí mu zrcadlo, bude-li myslet na Siriuse jako na dvě bytosti místo jedné? Konečně, dnes neporozumělo, že Sirius a Tichošlápek jsou jeden a tentýž. Sakra, vždyť ani nerozumělo, že chce vážně, vážně vidět svou mámu a tátu!

„Zajímá mě, co asi právě říká mým rodičům,“ oklepal se Harry.

„Nejspíše nic, prozatím,“ křepce odvětil Brumbál. „Předpokládám, že se nejprve musí uklidnit, než se zvládne přeměnit zpátky.“

„Myslím, že Sirius míval nad svou zvěromágskou podobou lepší kontrolu,“ zamumlal Harry.

„Hmm, za života měl, ale nikdy nevíš, co se stane po smrti. Nakonec, je to další velké dobrodružství.“

Snape předstoupil před zrcadlo a prohlížel si ho odshora dolů, než se obrátil k Harrymu a promluvil: „Black strávil ve své zvěromágské podobě celé roky, když byl v Azkabanu. Nepřekvapuje mě, pokud síly kontrolující onen svět mají sklon k chybnému přečtení jeho duše.“

„Myslíš, že ho vnímají i jako Tichošlápka i jako Siriuse? No dobře, on takový je, ale... jo, vím jak to myslíš,“ povzdechl si Harry. „Mí rodiče musejí šílet ze snahy zjistit, proč nemohli přijít - a pokud Sirius pořád pobíhá sem a tam, příliš rozzuřený, než aby byl schopný se přeměnit zpátky... Ach jo. Nedovedu si ani představit, jak se musejí cítit.“

„Možná, že příště budou James a Lily schopní odpovědět na tvé volání,“ řekl Brumbál a jemně potlapkal Harryho po rameni.

Nebyli. Vlastně, když Harry učinil příští pokus, tak na jeho volání neodpověděl nikdo. Vůbec nikdo.

„Nechápu, kde je chyba,“ zíral Harry slepě do zrcadla. Zase vypadalo jako vyrobené z kovu, stejně jako předtím, než se v něm zjevil Sirius. Harry usoudil, že to znamená, že je v citlivém stavu čekání na příchod duše, která byla zavolána. Tentokrát však zjevně nezáleželo, jak dlouho a poctivě myslí na své rodiče a Siriuse. Nepomohlo ani volat Tichošlápka. Zrcadlo zůstávalo prázdné, nezobrazovalo nikoho s výjimkou čtyř lidí v místnosti. Respektive tří; Draco se ujistil, že stojí mimo prostor odrážející se v zrcadle.

„Také tomu nerozumím, můj chlapče,“ řekl ředitel měkce. „A... Harry. Pokud by ti to nevadilo, rád bych zkusil zavolat přítele nebo dva.“

„Albusi,“ řekl Snape káravě, „nejsem přesvědčen, že tohle je správný čas nebo místo na tvůj výlet pamětí...“

„To je v pořádku, tati,“ povzdechl si Harry. „Měli bychom zjistit, jestli bude pracovat i pro ostatní, nebo jestli jsem je rozbil.“

„Tys je nerozbil,“ řekl Draco. „Nebuď směšný.“

„Dobrá, ale rozbil jsem tvůj rám...“

„Jenom proto, žes ho nutil dělat něco, na co nebyl stavěný. To je rozdíl.“

Harry přikývl, i když ne proto, že by tomu věřil. Ve skutečnosti byl příliš sklíčený na to, aby věděl, co si sám myslí. „Prosím, profesore Brumbále.“

„Ach, jak mám...“

To Harryho rozesmálo. Nestalo se často, že by učil kouzlit někoho ředitelova formátu. „Přistupte a postavte se přímo vedle mě. Jakmile ustoupím, začněte myslet, tak usilovně jak jen můžete, na osobu, kterou chcete zavolat. Hm... já většinou procházím vzpomínky. Pokouším se zrcadlu dokázat, že je opravdu miluju. Dobře?“

Brumbál přikývl. „Už je mi jasné, proč jsi tak dobrým učitelem, Harry. Severus se mi zmínil, že budeš pokračovat s tím svým klubem.“

„Hmm, ale vést ho bude Draco, musím vypadat, jako když jsem sotva schopný seslat i slabé kouzlo.“ Harry mávl k zrcadlu. „Připraven, pane?“

Když ředitel znovu přikývl, Harry ustoupil stranou, aby zrcadlo odráželo pouze samotného Brumbála.

Z čista jasna se vrátilo do svého obvyklého stavu, zase vypadalo jako obyčejné zrcadlo místo výrobku z leštěného kovu.

Harry zíral, uvnitř něj se otevřela hluboká studna zklamání. Ne, že by se tolik zajímal o osobu, kterou chtěl Brumbál zavolat, ale rozhodně chtěl vědět, že zrcadlo bude pracovat i pro ostatní. Chtěl najít způsob, jak přesvědčit otce, aby je zkusil, ačkoli nepředpokládal, že to bude potěšující rozhovor.

Ale pokud nechtělo pracovat pro Brumbála...

Harry si povzdechl. „Ten stav, v němž nyní je, myslím znamená, že je vypnuté. A já ztratil další střípek Siriusova zrcátka, pro nic za nic! Budu s ním moci mluvit jen tolikrát, kolik mi zůstává střípků, pokaždé se jeden spotřebuje.“

Brumbál pouze přikývl.

„Přál bych si, aby mé zrcátko šlo rozbít na menší kousky,“ poznamenal Harry nevrle. „Rozemlel bych je na prášek, kdybych mohl, tak bych o Siriuse nikdy nepřišel. Ale Brousek říkal, že to zrcadla nesnášejí. Rozbiju-li je záměrně, přestane nejspíš fungovat úplně.“

Brumbál si pohladil svůj plnovous, a promluvil tím nejněžnějším tónem, jaký kdy od něho Harry slyšel. „Pravděpodobně je to tak, jak by to mělo být, můj chlapče.“

„Mělo být?“ zamračil se Harry. „Á, vy myslíte na Zrcadlo z Erisedu, že ano? Bojíte se, že kdybych měl neomezený počet střípků, tak bych promarnil život sezením tady a mluvením se Siriusem.“

„Bojím se? To ne.“ Brumbálovy rty se zkroutily v nejneznatelnějším náznaku úsměvu. „Takovou věc by tvůj otec nikdy nedovolil. Ale pro vás oba je lepší, když se o tom nebudete muset hádat, hmm?“

Na to Harry neodpověděl. Nemohl.

Brumbál Zrcadlo všech duší ještě chvíli studoval a pak filozoficky pokrčil rameny. „Nevím proč pro mne nechce pracovat, ale i tak se alespoň poučíš o této podobě magie. Nepřekvapilo by mne, kdybys zrcadlo zanedlouho opanoval.“

Draco doteď seděl bez pohybu, ale po tomhle prohlášení náhle vyskočil na nohy a přešel k Harrymu. „Opanování, to je ono! Teď už tomu rozumím! Samozřejmě, že ředitel nemohl přivolat nikoho. Také bych toho nebyl schopen. Ty jsi jediný, kdo zrcadlo opanoval, Harry.“

Harry se zamračil. „Nikdy jsem neopanoval zrcadlo, Draco. Nedařilo se mi je ovládnout, tak jsem se vzdal a použil kouzlení v hadím jazyce jako zjednodušení.“

Draco ukázal na stůl, kde trůnilo čtvercové zrcátko, rozlámané střípky pečlivě vyrovnané v rámečku. „Ne, použil jsi kouzlení v hadím jazyce k opanování tohohle. Tohle bylo to zjednodušení. Loni, když jsi prvně užil hadí jazyk, abys donutil tamto zrcátko udělat, co chceš, rozeznalo tě jako svého pána. A jelikož jsi neprošel všechny ty kroky popsané v knihách a standardní postupy, skončil jsi s...“ Draco rozmáchl ruce. „Nevím, s něčím jako osobně přizpůsobeným způsobem ovládání. Zrcátko poslouchá tebe a jenom tebe, což platí i v případě sloučení s jiným zrcadlem, jako třeba tímhle.“

„No skvělý,“ řekl Harry tak sarkasticky, jak jen dokázal. Chtěl, aby jeho otec zrcadlo použil, doprčic! „Bude pracovat jenom pro mě, a teď už nedělá ani to. To je prostě báječné. Bez urážky, ale doufám, že pro jednou tvé 'ohromné intuitivní pochopení magie' štěká na špatný strom.“

Draco zamrkal. „Kdo říká, že mám ohromné intuitivní pochopení magie?“

„Severus.“ Harry pohlédl stranou, aby uviděl, že jejich otec vypadá lehce ponuře. Ale teď už bylo pozdě odvolávat svá slova. „Nevěděls, že si to myslí?“

Po Dracově tváři se roztáhl široký úsměv. „Ne, jak bych mohl? Ale je báječné to slyšet.“ Obrátil se k otci. „Samozřejmě by bylo bývalo ještě mnohem milejší slyšet to přímo od tebe.“

„Tvé sebevědomí, co se magie týče, už je dostatečně vysoké,“ pronesl Snape. „Nevíš všechno, Draco.“

„Samozřejmě, že ne,“ stále se usmíval Draco. „Nikdo neví, ani Merlin sám. Ale tohle vím.“ Obrátil svou pozornost zpátky k Harrymu. „Opanoval jsi zrcátko natolik, že ani nepotřebuješ hadí řeč, aby se ti podřídilo, už ne. Zrcátko dělá, co řekneš, už jenom proto, že jsi to řekl ty. Ty jsi pán - nikdo jiný, ostatním by k jeho ovládání nepomohl ani hadí jazyk.“

„To nemůžeš vědět.“

„Dobrá - když jsi včera volal svého kmotra, myslel jsi v hadím jazyce?“

Harry udělal obličej. „To nemůžu vědět, můžu snad? Zní mi jako angličtina!“

„Koukal ses na hada?“

„Ne, měl jsem zavřené oči,“ připustil Harry. „A ani jsem na hada nemyslel. Myslel jsem jen na mámu a tátu a Siriuse.“

„Takže jsi je nevolal v hadím jazyce. A v případě tvého kmotra to fungovalo.“ Draco pokrčil rameny. „Možná se mýlím, ale nemyslím si to. Příště zkus slučovat zrcadla za použití jen a pouze angličtiny.“

„A riskovat zmaření dalšího střepu? Ne, děkuji.“

„Hele - nezmizí, když se ti je nepodaří sloučit, ne?“

Harry přimhouřil oči. „Proč je pro tebe tak důležitá víra, že jsem získal jakýsi druh osobního 'jen-Harry‘ ovládání toho zrcadla?“

Draco schoval ruce do kapes.

Oh. Tehdy to Harry pochopil. Zrcadlo Draca na jisté úrovni pokoušelo. Nechtěl se nechat, protože jeho mysl byla nejistá, co se týkalo možného opětovného spatření Luciuse. Tomu Harry dokázal rozumět, viděl rub i líc takové záležitosti. Rozhovor mezi Dracem a duší Luciuse Malfoy vypadal jako děsivá myšlenka, ale na druhou stranu: pokud Draco potřeboval... no, něco jako rozlučku, Harry předpokládal, že by to pochopil.

„Zkusím to anglicky,“ povzdechl si Harry. „Ale dnes už ne.“

„Ano, zítra je také den,“ řekl Snape. „Pak to můžeš zkusit znovu.“

„A přijít o další střep?“ Harry cítil slzy tlačící se očí. „Už se to bojím dál zkoušet; pokud to bude zas a znovu selhávat, nakonec promarním celé zrcátko pro nic za nic.“

„Ale nebudeš-li ho používat vůbec, tak ho promarníš určitě.“ Snape položil ruku na Harryho rameno. „Potřebuješ se něčím na pár hodin rozptýlit. Pojď se mnou do laboratoře. Bude mi k užitku tvá pomoc.“

„Vážně se necítím na vaření...“

„A kdy ano?“ zamumlal Snape. „Harry, to nebyla žádost. Pociťuji lehké řezavé pálení, které se začíná vinout okolo okraje Znamení. Uvítal bych tvou asistenci s městnáním lektvaru.“

Harry polkl. „Ó Bóže. Svolává své smrtijedy. Co myslíš, že to znamená?“

Snape udělal obličej. „Pro odpověď se budeme muset spolehnout na špiona v kruhu. Kterým už naneštěstí nejsem já.“

„Naštěstí,“ zašeptal Harry. „Nenávidím pomyšlení na tebe v takovém nebezpečí. Ale ani nechci myslet na to, jaké to musí být pro Remuse.“

„Je válka, každý z nás dělá, co musí,“ odpověděl Snape jasným hlasem. „Pro mne to momentálně znamená snášet bolest, až dokud mne neučiní zcela neschopným.“

„Jo, jasně.“

„Budu ve své kanceláři, budeš-li cokoli potřebovat, Severusi,“ řekl ředitel.

„Ano, jděte. Zkontrolujte, zda nemáte zprávy od Lupina.“

Jakmile Brumbál odešel, Harry a Draco následovali Snapea do laboratoře. Draco, který to dělal mnohokrát častěji než Harry, začal nosit ingredience ze skříněk, zatímco Harry zapálil mírný oheň pod párem kotlíků. Pracovali téměř beze slov, postup vaření už měli tak zažitý, že mu všichni tři dobře rozuměli.

Když se obsah kotlíků potřeboval jen zvolna vařit, takže najednou neměli chvilku co dělat, otočil se Harry k otci. Severus seděl v rohu na stoličce a pravou rukou si objímal paži. „Měl jsi něco říct dřív, Severusi. Vážně sis myslel, že bych dneska chtěl trávit čas u zrcadla, kdybych věděl, že máš tenhle druh bolestí?“

„Já vím...“ Snape stiskl zuby, rysy napjaté. Utrpením, jež už Harry znal z minula. „Vím, že osoby, které se snažíš zavolat, miluješ. Nejsem takový blázen, abych tě nutil si mezi námi vybírat.“

„Takže místo toho budeš prostě snášet bolest?“ Harry zavrtěl hlavou. „Marša to nazývá 'mučednictvím'. Ty jsi... na tak inteligentního člověka dokážeš být vážně pitomý, víš to? Vybral bych si tebe, Severusi. Tebe mám tady, je ne – ať už zrcadlo dokáže zařídit cokoli.“

„Děkuji ti, Harry,“ řekl Snape tiše a opřel hlavu o kamennou zeď. „Běž a pomoz svému bratrovi.“

Harry přikývl a dál se soustředil jen na lektvar, aby mohli utišit otcovu bolest, jak nejrychleji to šlo.
 

***

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA