Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. kapitola 9. ledna 1977 1/2

8. 2. 2010

Objevili se na otevřené pláni, obklopené jemně zvlněnými kopci, všude kolem se tyčily velké kamenné bloky. Byla téměř bezměsíčná noc, zářivé hvězdy sotva poskytovaly dost světla k vidění. Harry ve tmě zamžoural a postřehl, že jeho otec a bratr dělají to samé.

„Stonehenge,“ zašeptal Draco.

„Nikdo nemůže říct, že Pán-- že Voldemort nemá žádný smysl pro dramatičnost,“ zamumlal Snape.

„Proč jsi sem přišel sám?“ zeptal se Harry a ukázal na nejasnou postavu mladého Severuse Snapea, stojící uprostřed kamenného kruhu.

„Dnes je devátého ledna.“

„Tvé narozeniny--“

„Ano. Během vánočních prázdnin mi Voldemort dal přenášedlo, které se aktivovalo devátého o půlnoci.“ Snapeův hlas přešel do posměšného tónu. „Všechno nejlepší.“

„Nejde jen o narozeniny, „ řekl Draco, očividně zděšený. „Tohle je tvůj sedmý ročník, že ano? A jestliže ti bylo deset v září, když jsi začínal školu... Dnešek je prvním dnem tvé dospělosti!“

„Smysl pro dramatičnost, jak jsem říkal.“

„Ale neudělal tvůj otec aspoň...“

„Ne,“ přerušil Draca Snape. „Ten lektvar, který jsem mu dal, pořád působil, vzpomínáš? Byl na mne rozzlobený. Zcela očividně. Během prázdnin se mnou nepromluvil ani slovo. Ale popravdě řečeno, to byla spíš úleva. Byl jsem unavený z neustálého poslouchání, jak jsem neschopný.“

„Ale stejně, nemít obřad dospělosti...“

„Oh, ale já jsem ho měl,“ poznamenal Severus cynicky. „Dívej.“

Jen o pár sekund později se ozvalo hlasité prásk. Uvnitř kamenného kruhu, jen pár stop od mladého Severuse, který okamžitě padl na kolena, se zjevil Voldemort.

„Můj pane.“

Harry sebou trhl, ale nic neřekl.

„Severusi,“ řekl vřele Voldemort. „Díky, že se zde se mnou setkáváš právě v den tvé dospělosti. Musel to byt pro tebe náročný den a přeci sis našel čas.“

Snape pustil ruce svých synů a přikročil blíže k odehrávající se scéně, nechávaje na každém z nich, zda si přejí jej následovat.

Harry zaťal zuby a pokročil dopředu, následován Dracem.

„Nenapadá mě žádná větší pocta, než být v tomto dni všech dnů s vámi,“ řekl Severus, který, stále v kleče, musel zaklánět hlavu.

„Och, Severusi,“ zabručel Voldemort, jednou rukou hladě Snapeovy vlasy, ne více, než jakoby hladil oblíbeného psa. „Tak loajální. Ty jsi opravdu poklad. Ale to ty víš, že?“

Severus se jemně třásl nad slovy, která pro něj znamenala svět.

Harry musel zápasit s pláčem. Věděl, jaké to je, cítit hlad po lásce. Bože, kdyby byl k němu Voldemort laskavý, když se poprvé potkali, kdyby Harry nevěděl, že ten muž zabil jeho rodiče a zkusil zabít i jeho... bylo tak jednoduché pochopit, proč Snape padl do jeho nástrahy.

„Doufám, že budu k užitku, můj pane,“ zašeptal Severus.

„Vstaň můj věrný. Něco pro tebe mám.“

Kazisvěta, pomyslel si Harry a zvedl se mu žaludek.

Ale Voldemort měl mnohem víc obratnosti, než aby začal jím, jak Harry brzo zjistil.

„Dar k obřadu tvého dne dospělosti,“ řekl Voldemort a velká, plochá krabice, pokrytá slavnostním obalem, se objevila v jeho rukou.

„Dnes jsi se stal mužem. Dovol mi být prvním, kdo ti jako takovému pogratuluje. Potěšení je na mé straně, Severusi Snape.“

Severusův výraz byl váhavý, když pevně uchopil krabici. „Smím?“

Voldemort zaklonil hlavu a zasmál se. „Ale ovšem.“

Severus zalapal po dechu, když z krabice vytáhl silný, černý plášť. Spona na vrchu zlatě zářila ve svitu hvězd a těžké záhyby pláště připadaly Harrymu jako samet. Nebo možná jako nějaký druh kožichu, zručně utkaný v jemnou, ladně se vlnící tkaninu.

Teprve pak Harry zaregistroval, že vlastní roucho mladého Severuse bylo nejen obnošené, ale i místy potrhané. Dosud se netřásl, navzdory lednovému chladu. A brzy porozuměl proč.

„Tepelná kouzla jsou dobrá a spolehlivá,” řekl Voldemort, trochu potřepávaje hlavou. „Ale není nad dobrý teplý plášť. Jestli si někdo zaslouží to nejlepší, tak ty, Severusi.“

Severus stále vypadal udiveně, jeho výraz se takřka podobal náboženské úctě, když spustil pohled z pláště, aby poděkoval Voldemortovi. „Můj pán je až příliš štědrý...“

„Kritizuješ mne, Severusi?“

„Ach, ne, můj pane,“ vyhrkl Severus. „Vy vždy víte nejlépe.“

„Přesně tak, přesně tak,” souhlasil Voldemort s přikývnutím. „Sundej si ten hadr, co ti přidělil tvůj otec. Je na čase vidět, kdo jsi, Severusi, ať už to on uznává či ne. Silný, schopný kouzelník, dobře schopný rozeznat mezi těmi, kdo si zaslouží být součástí našeho světa a kdo ne.“

„Ano, můj pane,“ vydechl Severus a upustil svůj vlastní plášť do křehké zimní trávy, načež si oblékl pěkný nový, který mu byl dán. „Děkuji.“

Voldemort mávl rukou v nedbalém gestu. „To nic není, Severusi. Je tu toho mnohem víc, co bych ti rád dal. Ale nejdříve si musíme promluvit o vážných záležitostech. Jsi teď mužem. Rád bych s tebou jako s mužem hovořil.“

„Jak si můj pán přeje.“

Voldemort prudce přikývl a vyčaroval pár židlí pokrytých zelenou kůží. Když se usazoval, máchl svým pláštěm na stranu. Severus na moment zaváhal - zvažoval, zda má znovu pokleknout, předpokládal Harry. Ale pak se posadil, očividně tak, jak Voldemort očekával.

„Přichází válka,“ řekl Voldemort. „Slyšel jsi mne o tom mluvit. Válka mezi kouzelníky, kteří budou ochraňovat náš svět a těmi, kdo by jej chtěli zničit ve jménu začlenění. Ve jménu spravedlnosti. Řekni mi, Severusi, je to spravedlivé, že dobré, silné, čistokrevné děti, by měly mít své vzdělávání oslabené přítomností mudlovských šmejdů, jejichž magie je v nejlepším případě nejistá?“

„Ne, můj pane,“ řekl Snape, nakláněje se kupředu na židli, oči lesknoucí se zaujatým výrazem.

Harrymu se z toho výjevu dělalo špatně. To otec nevěděl, že Voldemort zakládal své závěry na snůšce lží? Snape znal Lilly Evansovou. Proboha, byla prefektkou v jeho vlastním ročníku. Musel postřehnout, že její magie nebyla slabá, že mudlorození mohou mít magii stejně mocnou jako každá jiná čarodějka, či kouzelník!

„Je správné, že senilní hlupáci, jako Albus Brumbál, mohou dělat rozhodnutí, která ovlivňují zbytek z nás? Bylo to s tebou probráno, Severusi? Byl jsi otázán, zda stojíš o to dýchat stejný vzduch jako mudlovští šmejdi?“

„Ne, můj pane.“

„A přesto jsi s nimi nucen sdílet třídu. Sedět vedle nich při jídle. Létat na lekcích. Koupat se s nimi ve stejných zařízeních.“

„Přinejmenším, ve Zmijozelu je jen pár nečistokrevných a ještě míň mudlovských šmejdů, můj pane,“ řekl Severus hlasem, z kterého bylo znát, že se snaží Voldemorta potěšit.

Harry střelil pohledem po Voldemortovi. Tomu Raddleovi, ve skutečnosti. Nebyl mladý, to jistě ne, ale jak už to u kouzelníků bývá, nebyl ani starý. Vypadal silný a zdravý. Dokonce pohledný, vlastně ne o moc jiný, než když se objevil v Tajemné komnatě. Nebyl ještě stvůrou; Harry předpokládal, že tak začal vypadat teprve potom, co byl znovuzrozen na hřbitově. Znečistěný tou magií...

Ale samozřejmě, on už zrůdou byl. Uvnitř, tam kde se to počítá nejvíc. Věci, které říkal, to dokazovaly. Tolik nenávisti...

A to i sám pro sebe, jak Harry hádal. A přesto si Voldemort ještě neuvědomoval jak moc. Ani nemrkl, když Severus urážel nečistokrevné.

„Ano, měl jsi štěstí při zařazování,“ zabroukal Voldemort, tentokrát jeho hlas přetékal nemístným soucitem. „Lituji těch, kteří byli vybráni pro Havraspár nebo Mrzimor, tím si buď jist. Jak poznají pravdu, když jsou zařazeni do kolejí, kde je tak málo těch, kteří jí rozumějí?”

„Dělám, co je v mých silách, můj pane...“

„Ale opatrně, opatrně,“ přerušil ho Voldemort. „Což je, jak by mělo být, Severusi. Jsi věrný služebník, příliš důležitý na to, aby tě vyloučili. Potřebujeme tě jako plně kvalifikovaného kouzelníka, s několika zkouškami O.V.C.E., které tvou reputaci budou utvrzovat. Mysli na svůj budoucí vliv a buď spokojený.“

„Ano, můj pane.“

Voldemort se náhle zachichotal. „A Nebelvír, Severusi? Udělal jsi, co bylo v tvých silách, k zaujmutí studentů z Nebelvíru, aby poznali, jak věci musí být?“

Severus se zamračil. „Respekt k vám mi nedovoluje vám lhát, můj pane.“

„Já vím, že nemůžeš lhát,“ řekl Voldemort, poklepávaje na své čelo. „Zůstáváš v mé přítomnosti nechráněný, jako vždy. Tak to má být. Žák nesmí usilovat o to, vytlačit svého mistra. Nikdy, Severusi.“

„Samozřejmě, můj pane.“

„A Nebelvír?“

„Budu žebrat na kolenou o tvé odpuštění, jestli jsem chyboval.“ Severusův hlas se třásl, ale to jej nezastavilo. „Usoudil jsem, že nebelvírská kolej by byla promrhanou snahou. Jsou vedeni milovníkem mudlovských šmejdů Jamesem Potterem, který zneužívá svého postavení prefekta k nočnímu plížení se do astronomické věže, kde se s ním jeho nechutná šmejdská přítelkyně honí jako nadržená coura.“

Harry zaskřípal zuby, nebyl si jistý, co ho rozčílilo víc: Snapeova urážlivá volba slov nebo představa jeho rodičů majících sex na kamenné střeše věže.

„Ach, doslovný milovník mudlovských šmejdů, jak se zdá.“

„A on sám je čistokrevný,“ řekl Snape a otočil svou hlavu stranou, aby si odplivl. „Nebelvír jej uctívá, můj pane. Jejich vlastní prefekt a famfrpálový kapitán. Nemůže v jejich očích udělat nic špatného.“

„A přesto jsou tací, kteří jsou schopni vidět pravdu,” zamumlal Voldemort. „Dokonce i v Nebelvíru.“

„Můj pane?“

„Pro to čas ještě nedozrál,“ řekl jemně Voldemort. „Nech mě pouze říci, že jsem s tebou spokojený, Severusi. Vedl sis dobře.“

„Jsem toho názoru, že jen vaše ušlechtilé vize našeho světa mohou odstranit ty hrozné časy, ve kterých žijeme,” řekl Severus, s pokorně skloněnou hlavou.

„Budeme žít ve světě přetvořeném dle pravdy. Dříve než zemřeme, uskuteční se to. To ti slibuji.“

„Ano, můj pane.“

Voldemort se usmíval, když Severus pozvedl svou tvář. „Ty mi chceš pomoci převést naši vizi ve skutečnost, já vím. Tvého nadšení pro věc si cením. Kdybych měl více stoupenců, jako jsi ty... ach, ale ty ještě nejsi můj stoupenec, že ne?“

„Jsem, můj pane,“ řekl Severus vroucím tónem obvykle vyhrazeným pro přísahy. „Jsem, v pravdě jsem.“

„Jsi mým stoupencem v pravdě, stejně jako v duchu.,“ řekl Voldemort a naklonil hlavu na jednu stranu. „Ale tělem?“

Navzdory temné noci, vypadala Severusova tvář jakoby ozářena nějakým vnitřním světlem.

„Mluvíš o svém znamení, můj pane?“

„Jistě. Souhlasíš, abys byl označen jako můj, dnes a pro příště? Označen navždy, do svého posledního dechu?“

„Budu poctěn, když budu pokládán za hodného,“ řekl Snape, jeho hlas jasný jako zvon. „Do posledního dechu ve vašich službách.“

Voldemort studoval tvář mladého muže na dlouhý moment, pak pozvedl obočí a jeho hlas lehce ztvrdl. „Ale ještě nejsi hoden.“

Severusovo nadšení opadlo. V příštím okamžiku sklouzl ze židle a poklekl před Voldemorta s hlavou hluboce skloněnou.

Voldemort si promnul čelo. „Oh, Severusi. Nezoufej. Existuje způsob, jakým se můžeš osvědčit. I když jsi mocný v síle své mysli a v síle své magie, přece je zde jedna věc, která způsobuje, že se cítíš slabým. Všimni si, neříkám, že jsi slabý. Ale dokud tak o sobě budeš smýšlet, nebudeš ve své plné síle.“

„Co mám udělat?“ zeptal se Severus hlasem, jenž nebyl hlasitější než šustot rákosí.

Voldemort si dal prst pod hlavu a pozvedl tvář. „Věříš mi, Severusi?“

Mladší verze Snapea přikývla, zatímco Snape stojící vedle Harryho prudce vydechl. Harry pochopil, že to znamená příchod něčeho mnohem horšího.

„Miluješ mne, Severusi?“

„Ano, můj pane,“ vydechl Severus. Nyní, když byl Harry blíže, mohl vidět, jak oči mladého muže září. „Miluji vás celým svým srdcem.“

Draco se zatřásl, ale Harry nereagoval. Napjal se moment před tím, očekával něco podobného. Bože, Snape, kterého sledoval, byl tak moc, jako on sám... on také jen chtěl někoho, kdo by si jej všiml a kdo by ho ocenil. Za toho předpokladu, by byl jako ovoce na nízkých větvích, zralé k utrhnutí...

A byl tak mladý. Mladší než Harry teď a dělal tak hrozné rozhodnutí...

Harry přece jen polkl, zaplavil jej pocit, že by to velmi snadno mohl být on sám, kdo tu stojí. Kdyby Voldemort rozehrál karty jinak, kdyby zkusil Harryho rozvrátit, jak to Snape vyjádřil-

Není divu, že se Snape chtěl ujistit, že Draco tohle všechno uvidí...

Voldemort znovu promluvil, jeho hlas zvonil pýchou. „Myslím, že jsi připraven stát se hodným.“

„Co musím udělat?“ zeptal se znovu Snape.

„Ukonči to,“ řekl Voldemort tónem tak laskavým, že kdyby Harry nevěděl lépe, mohl by si myslet, že ten muž je laskavost sama.

„Ukonči své trápení, Severusi. Je čas.“

Severus zamrkal a lehce se zahoupal na kolenou. „Můj pane? Já... já vám nerozumím.“

Voldemort si znovu promnul čelo. „Byl jsem uvnitř tvé mysli, Severusi. Opravdu věříš, že je něco, co o tobě nevím? Věděl jsem to od začátku.“

„Věděl?“

„O tvém otci,” řekl Voldemort tiše. „O těch hrozných věcech, které ti dělal.“

Mladší Severus zbledl tak moc, až si Harry pomyslel, že by mohl omdlít. „Já-- Já--“

„Ty sis myslel, že to nevím, Severusi?“ zeptal se Voldemort znovu tak jemně, jeho tvář byla prodchnuta sympatií. „Jak bych nemohl? V nitrobraně jsi dobrý od přírody, to je nezpochybnitelné, ale snad bys nevěřil, že můj Nitrozpyt je tak slabý, že jí neprojde? Můžeš vzdorovat tomu starému hlupákovi, co vede tvou školu, ale mně ne? Nikdy.“

Snape roztřeseně přikývl na souhlas. „Ale... tamty záblesky, naše lekce, věci, které jste mne nechal znovu prožít. V těch nikdy...“

„Och, ano, to byly pouze běžné frustrace z dětství. V tvém případě byly větší, ale stále nepatrné v porovnání s pravými hrůzami, kterými jsi trpěl v rukách svého otce. Zajisté.“ Voldemort se usmál. „Viděl jsem tyto hrůzy, když jsi přede mne poprvé přišel, před tím, než jsi mohl naučit svou mysl disciplíně. Protože jsem věděl, co jsi vydržel, byl jsem při našich lekcích opatrný, abych žádné takové vzpomínky neoživil. Tehdy nebyl ten pravý čas. Ale nyní, když vím, jak moc mne miluješ...“

Severus přikývl, ruce pod svým drahým pláštěm zatínal do sebe.

„A tvůj otec.“ Voldemort se zašklebil. „Těžko je toho označení hoden, když tě vedl tak daleko na scestí od pravdy. Nebo to spíše zkoušel. Ale ty jsi byl silnější než on, že? Nenechal ses svést mudlovskou kulturou jako on. Viděl jsi jeho posedlost takovou, jaká byla: jako něco, co je hodno jen opovržení, stejně jako on sám je hoden opovržení za způsob, kterým s tebou celou dobu zacházel.”

Zvláštní klapavý zvuk se rozlehl tichem; Harrymu chvíli trvalo, než poznal, že přichází od mladé verze Severuse, jemuž cvakaly zuby.

Voldemort se usmál. „Vím, že jsem tě nesoudil špatně. Jsi připravený. Věříš mi, že? Řekl jsi mi, že ano.“

Fuj. Tolik manipulace. Snape byl jako ryba, pomyslel si Harry. Chytl se na návnadu a teď ho Voldemort pomalu a opatrně přitahoval k sobě. Směrem k temnotě.

„Ano, můj pane. Věřím vám.“ Když se Harry podíval pozorněji, viděl mladého Severuse křečovitě polykat, jako by nutil sám sebe, aby byl stejně jistý jako Voldemort. „Jistě, že ano.“

Jestli Voldemort zaznamenal Snapeovu neochotnou řeč těla, tak předstíral opak. „Pak mi věř v tomto,“ řekl klidným, tichým a utěšujícím hlasem. „Nikdy nebudeš zcela osvobozen od bolesti, zuřivosti a dětského strachu, což máš všechno spojené se svým otcem. Nech jej jít, Severusi, jenom pak budeš plně schopný dát mi sebe. A pouze pak tě mohu akceptovat, hm?“

Severus roztřeseně přikývl, i když ho Voldemortův prst, který podpíral jeho bradu, pohladil po kůži.

„Jsi připraven?“

Další přikývnutí. Harrymu připadalo váhavé a nepředpokládal, že by se Voldemortovi zdálo upřímné, ale koneckonců, o upřímnost tu nešlo. Voldemort hrál tuto hru, aby získal Severuse Snapea do svých pařátů. Nezajímalo ho, jak k tomu dospěje.

„Co byste chtěl, abych udělal, můj pane?“

„Cokoli, co poručím. Cílem teď je tvé přijetí do mých služeb. Jakmile budeš plně mým, budeš pokračovat, jak jsi začal. Dělat cokoli přikážu, ať už rozumíš mým plánům nebo ne. Musíš projevit, že skutečně věříš ne jen mým úmyslům, ale též mé moudrosti.“

„Ano, můj pane,“ zamumlal Snape. Zněl, jako by si byl více jistý sám sebou, i když ve skutečnosti nemohl vědět, co má přijít. Věděl, že se to bude týkat jeho otce, ale Harry si byl jistý, že neví, že to bude zahrnovat mozkomora.

„A tvůj otec si zaslouží být potrestán za vše, co udělal,“ pokračoval Voldemort, stále hladící Severusovu bradu.

„Co dělával,“ řekl Severus rychle. „Uvařil jsem ten nejhroznější lektvar--“

„Och, ano, kapalný cruciatus.“ Voldemort to poslední slovo prakticky polaskal na jazyku.

„Přemýšlím o něm tímto způsobem,“ připustil Severus a začervenal se při tom. „Jak vaše lordstvo zcela jistě ví. Ale není to přesné. Zraňuje jej to, jen když--“

„Když se tě dotýká. Ano, vím. Nebo ty jej. A působí to pouze proto, že jsi našel cestu k ovládnutí své zuřivosti; lektvar je specifický jen pro něj. Už jsem ti to říkal, Severusi. Vím o tobě všechno. Například vím, že právě teď si pleteš sebeobranu s trestem. Tvůj otec trpí, jen když se ti pokusí znovu ublížit. Nikdy netrpěl pro věci, které udělal před tím, než jsi se stal tak úžasně talentovaným výrobcem lektvarů.“

Následující Severusova odpověď Harryho překvapila. „Trpěl celou dobu, můj pane. Tím nejvyšším trestem pro takové, jako je on, že obřady vždy selžou. Jeho talent stále neexistuje, jeho cit pro ocenění umění a sebe samého je stále hluboce chybný.“

„Ach, chytrý, chytrý Severusi. Další věc, kterou na tobě miluji.“

Mladší verze Severuse se nad tou chválou vypjala.

„Ale to není druh utrpení, které si opravdu zaslouží, že?“ Voldemort nedal svému pomocníkovi šanci k odpovědi. „Vyřešíme spolu tuto věc a osvobodíme tě.“

„Ano, můj pane.“

„Stoupni si mi po boku,“ nařídil Voldemort hlasem tak hladkým, že byl takřka slizký. „Stůj po mém boku ve svém pěkném plášti a ukaž mu, jakým ses stal mužem. Mužem, který jej už nepotřebuje vůbec k ničemu. Proto se dnes stanu tvým otcem, Severusi, a ty, stejně jako všichni ti, kteří mne následují, se staneš mým nejmilejším synem.“

Ach bože. Voldemort jako postava otce. Harry mohl pozorovat, jak dovedně se ten muž obsadil do té role a jak zoufale Snape toužil po někom, kdo by jej miloval a ocenil.

Tomu Harry rozuměl, ano, protože sám celým srdcem toužil po té samé věci.

Voldemort vytáhl svou hůlkou a švihnul jí, jeho oči se leskly odhodláním, i když neřekl ani slovo. Jeho magie byla tak mocná, že žádné nepotřeboval.

S prásknutím se náhle objevil kouzelník, soudě dle jeho příchodu, byl dopraven zvláště krutou formou přenášedla.

Snape vedle Harryho náhle padl na kolena a objal se oběma rukama.

„To je v pořádku,“ řekl Harry, sklonil se dolů, uchopil otcovu ruku a propletl jejich prsty dohromady. „Nemusíme tu zůstávat. Viděli jsme dost--“

„Měl bych se postavit tváří k tomu, co jsem udělal a vy byste měli udělat to samé,“ zaskřehotal Snape, když i Draco, který přispěchal vytáhnout Snapea na nohy, zopakoval Harryho slova, že by měli jít.

„Buďte zticha a sledujte, oba dva,“ zachroptěl Snape a odmítal vstát na Dracovo naléhání. Možná měl dojem, že by ho nohy neudržely. „Já... já bych sem nemohl přijít znovu.“

Když se tedy Snape neměl k odchodu, obrátil Harry svou pozornost zpět k odvíjejícímu se ději. Kouzelník, který dorazil, byl očividně Kazisvět Snape. Byl vysoký a bledý, s hákovitým nosem, tmavýma očima a jeho vlasy se zdály dokonce černější než oči jeho syna. Přes to všechno, si ti dva muži nebyli opravdu podobní, ne pro Harryho. Kazisvětovy rysy byly více pokroucené, jeho tvář hluboce protkána vráskami, jeho ruce se podobaly pařátům, když šmátraly po provazech, které ho poutaly.

Zlo, jenž praktikoval, ho poznamenalo, pomyslel si Harry. Stejně jako poznamená Voldemorta.

„Víš, kdo já jsem?“ zeptal se hřmícím hlasem Voldemort.

Kazisvět se ušklíbl, jeho tvář se změnila v nepřirozený Snapeův odraz, v tvář kterou Snape ukazoval Harrymu v minulosti, když ho nenáviděl. „Měl bych?“

„Jistě, že bys měl!“ Voldemort přistoupil blíže ke spoutanému muži a naklonil se blíž, aby mu pohlédl do očí. „Ty, který jsi věnoval život šílené honbě za uměním. Mohl jsem ti dát talent lepší než ve tvých nejdivočejších snech, Kazisvěte Snape. Ale ty jsi se rozhodl zasvětit se nesmyslnému svinstvu, které mudlové nazývají uměním. Znesvětil jsi svůj talent. Proklel jsi se k tomu být neznámým. Mohl jsi být velký. Na místo toho jsi ničím!“

Kazisvět otevřel ústa, aby promluvil, ale Voldemort jej mávnutím hůlky umlčel.

„Severusi,“ pokynul. Když byl Snape vedle něj, pokračoval v řeči. „Zde je tvůj syn, jenž dnes dospěl v muže. Má také talent, ale rozhodl se jej použít pro dobro namísto zla, jako ty. Bude velkým, zatímco ty se staneš méně než ničím.“

Kazisvětova ústa se otevřela a zavřela, jak zkoušel zakřičet nějakou odpověď.

„Sexuálně jsi obtěžoval svého vlastního syna,“ přímo zuřivě zasyčel Voldemort. Jeho hůlka zapraskala. „Můžeš odpovědět na obvinění!“

„Já ne...“

Voldemortova hůlka se opět sklonila a uťala tak další Kazisvětova slova.

„Severusi? Mluv.“

Na chvíli mladší Severus vypadal, jako by nevěděl, co říct. Pak se jeho rysy vyjasnily. 'Čiň, jak nařizuji', vzpomněl si Harry na Voldemortova slova.

„Sexuálně jsi zneužil svého vlastního syna,“ odplivl si Severus.

„Shledávám tě vinným. Se všemi následky,“ řekl Voldemort. „Severusi... polož na něj své ruce.“

Severus zaváhal, ale jen na okamžik. Přistoupil blíže a položil své ruce dlaněmi vzhůru na tváře svého otce.

Kazisvět se začal zmítat ve svých poutech a křičet, i když skrze bariéru Voldemortova kouzla nepronikla ani hláska.

„Dost,“ řekl po chvíli Voldemort. „Vystavil jsi svého syna magii přání v sobecké a marné honbě za talentem!“ Jeho hůlka zapraskala. „Můžeš odpovědět na obvinění!“

Tentokrát Kazisvět zaječel, slova se mu rychle řinula z úst. „Nebylo to marné a on to chtěl, říkám ti, chtěl to...“

Prudký pohyb Voldemortovy hůlky usekl zbytek. „Mluv, Severusi.“

„Vystavil jsi mě magii přání,“ řekl Severus zuřivě.

„A nyní bys měl odpovědět na jeho obranu, můj věrný,“ řekl Voldemort ke Snapeovi hlasem tak jemným, jako byl předtím ke Kazisvětovi tvrdý.

„Nikdy jsem to nechtěl,“ zavrčel Severus a naklonil se nad otcovu tvář. „Nikdy jsem to nechtěl a bylo to marné! Umělec? Jsi ubožák! A jestli mi chceš říct, že jsem to musel chtít, protože jsem byl svolný, tady a teď ti vytrhnu jazyk, to ti slibuji, otče! Možná jsem byl ochotný k podstoupení bolestivých rituálů, když jsem byl mladší, když jsi mě donutil myslet si, že to je má povinnost, ale po matčině smrti jsem nebyl ochotný nikdy, nikdy, a všechna nátlaková magie na světě tuhle jednoduchou skutečnost nezmění!“

„Shledávám tě vinným. Se všemi následky. Polož na něj ruce, Severusi.“

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA