Jdi na obsah Jdi na menu
 


7. kapitola 9. ledna 1977 2/2

8. 2. 2010

Severus položil své dlaně přesně do té samé pozice jako předtím. Pro Kazisvěta to očividně muselo být nesnesitelně bolestivé.

Tentokrát Voldemort nedal příkaz k zastavení.

"Víš proč trpíš?" zeptal se konverzačním tónem, když přecházel kolem obou mužů, jedním mučeným a druhým, který vypadal, že nesnáší to, co dělá stejně moc jako muže před sebou, tam a zpět. "Přivodil sis to sám. Mučil jsi svého vlastního syna hrozným způsobem a nemohl jsi polevit, dokud tě on sám nepřinutil svým úžasným lektvarem. Můžeš odpovědět na obvinění."

Na Voldemortův pokyn Snape konečně zvedl ruce.

Kazisvět mohl sotva mluvit, hlas z něj vyšel jako tiché zakrákání. "Já... já nikdy neměl zalíbení -- a bylo to potřebné--"

"Proto, aby jsi mohl dělat umění jako mudla?" zařval Voldemort. "Nemyslím! Jsi tímto odsouzen, Kazisvěte Snape! Jsi odsouzen k životu v agónii a utrpení a lítosti. K nekonečnému, věčnému životu v agónii a utrpení a lítosti! Severusi, můj loajální pobočníku? Přivolej mozkomora."

Kazisvětova ústa se při křiku stočila do dokonalého kruhu; tentokrát se Voldemort neobtěžoval jej utišit.

Když se Snape, který byl stále na kolenou, začal nekontrolovatelně třást, pohnul se Harry blíže k němu a pevně jej objal. Harry si nedokázal představit, jaké to pro jeho otce musí být... jedinou horší věcí, než vědomí, že udělal něco takového, musí být to celé znovu vidět.

"Dívej se," řekl Snape nízkým tónem, stále se třásl v Harryho objetí. "Dívej se."

Harry otočil hlavu, aby viděl, že mladší Severus vypadá zmateně. A nebylo divu. Jak by mohl přivolat mozkomora?

Nicméně, dříve, než pozvedl svou hůlku, lehký, šedivý tvar vyklouzl zpoza vzdáleného kamene.  Buď tam mozkomor číhal celou dobu nebo jej Voldemort sám beze slov vyvolal o chvilku dříve.

Jeho přízračný háv plál jako roztrhaná pavučina, když zamířil k mladšímu Severusovi, který začal lapat po dechu se zcela zřejmou panikou.

"Ne jej," obořil se na něj Voldemort a švihnul hůlkou v rozkazujícím oblouku, který jak se zdálo  nasměroval mozkomora k centru kamenného kruhu, kde stál Kazisvět. Stále pevně spoutaný a stále řvoucí, s očima vytřeštěnýma na blížícího se mozkomora.

"Je mi to líto, Severusi!" začal muž křičet, jak sebou prudce zmítal. Náhle prolomil kouzlo, které jej drželo vzpřímeně a padl bokem na zem, kde se začal kroutit jako červ. "Je mi to líto, je mi to líto. Jsem tvůj otec, Severusi! Tohle mi nedělej, tohle ne!"

Mladší Snape sevřel ruce a padl na kolena tak prudce, až si Harry pomyslel, že se jeho nohy musely zlomit.

Voldemort byl okamžitě u něj, poklekl vedle něj, pohladil jeho vlasy, Voldemort na kolenou... Harrymu došlo, že ten ďábelský kouzelník by udělal cokoli, cokoli aby přesvědčil Severuse vstoupit do jeho služeb.

Není divu, že táta chtěl, aby to Draco viděl. Není divu, že chtěl, aby věděl...

"Nech svého otce křičet a prosit a kvílet," řekl Voldemort tiše, když pokračoval v hlazení  Severusových vlasů. "Nemůže ti už ublížit, můj oddaný. Nech jej trpět. Navždy. To si zasluhuje."

V Harryho mysli se ozval hlas... ,jaké štěstí, že všichni nedostáváme, co si zasluhujeme...'

"To je spravedlnost, Severusi. To je to, co by mu ministerstvo udělalo za jeho zločiny, kdyby měl soud. Tento způsob je jen o něco více improvizovaný.”

Harrymu téměř zaskočilo, pamatoval si svého otce, jak jej učil o nebezpečí vystupovaní jako porotce a popravčí v jednom. Není divu, že věděl. Není divu...

To už Severus stěží popadal dech. "Ale polibek? Já nemůžu, nemůžu... úřady, můj pane. Bystrozorové. Nebylo by lepší--"

"Věřit ministerstvu?" Voldemort potřásl hlavou. "Ne, Severusi. Ti by kladli otázky. O tom všem, do posledního detailu. A noviny milují skandály. Chceš, aby celý svět četl o zločinech tvého otce? Ne, ne. To je soukromá věc. Nerespektoval jsem to snad jako takové?"

Severus vypadal přesvědčen argumenty, pomyslel si Harry. Otupěle přikývl. "Nebudu vám bránit, můj pane... ale já musím jít, musím odejít, musím--"

"A zůstat slabý? Ó, ne." K Harryho hrůze se Voldemort sklonil a vsadil pomalý, zdrženlivý polibek na temeno Severusovy hlavy. "Na to tě mám až příliš rád. Musíš se přemoci. Ty jsi ten, kdo musí dát pokyn a tak to ukončit. Potřebuješ to ukončit, jen tehdy se můžeš stát silným, sebejistým kouzelníkem, jakým se máš stát."

Silný... sebejistý, když právě tento čin byl tím, co Snapem jednou provždy otřáslo. Příšerný čin, který nemohl být nikdy odčiněn... není divu, že Snape měl tak vyhraněné názory na pomstu. Nechtěl, aby Harryho s jeho temnými silami někdy hněv tak ochromil, že by provedl něco takového--

"Ale..." mladší Severus zněl, jako by byl zadýchaný. "Ale co jeho duše?"

"V tom tkví krása mozkomorů," řekl Voldemort tím sladkým, laskavým hlasem, který se už Harry naučil nenávidět. "Duše tvého otce bude uvězněná uvnitř mozkomora, bude znovu prožívat své nejhorší vzpomínky po celou věčnost. A to je velmi příhodné. Proč by měl mít Kazisvět Snape dovoleno jít dál s myšlenkou, že byl dobrým, čistokrevným kouzelníkem, který si zasloužil svůj odpočinek?"

"On nebude moci jít dál?" Severus zněl spíše zděšeně, než uklidněně.

"Ne, a přesně tak by to mělo být," řekl Voldemort spokojeně. "Tímto způsobem tě tvůj otec nebude  moci pronásledovat. Nezbude ani malý kousek jeho duše, který by byl schopný oživit portrét. Zbavíš se ho, Severusi. Navždy. A není to to, co si zasloužíš?"

"Ne, Severusi, ne," zavyl Kazisvět, stále se svíjeje v poutech. Povedlo se mu otočit se na stranu, očima zběsile pátral po svém synovi. "Jsem tvůj otec, tvůj otec!"

"Jsem víc tvým otcem, než on kdy byl." Voldemort vtáhl mladšího Severuse do těsného objetí,  podobného tomu, v jakém právě byli Harry a Draco se starším Snapem. Draco měl tvář zabořenou do Severusova ramene a třásl se, když svíral svého otce.

"Kdo byl a stále je hrdý na to, jak silným kouzelníkem ses stal?" pokračoval Voldemort . "Kdo sdílel tvé triumfy a bolesti v uplynulém roce? Kdo otevřel tvou mysl tvému přirozenému talentu? Kdo tě poctil v den tvé dospělosti darem hodným tvých nadání?"

"Vy, můj pane," zašeptal Severus a zvedl paže, aby je obtočil kolem Voldemorta.

"Kdo tě doopravdy umí docenit?"

"Vy, můj pane." Severus položil svou hlavu na Voldemortovo rameno a zavřel oči, když naklonil svou hlavu na stranu. "Pouze vy."

"Severusi, ne -"

Voldemort švihl hůlkou, aby ještě jedenkrát umlčel Kazisvěta, pak znovu klesl na kolena, oči se mu leskly, když upřeně hleděl na muže před sebou. "Vstup do mých služeb nyní, Severusi."

Severus ještě jednou upřel oči na svého otce, ale jeho pohled se zdál vzdálený, zastřený. V příští chvíli vytáhl hůlku a položil ji na zem; očividně ji nabízel Voldemortovi. "Ve vašich službách," zašeptal hrubým hlasem.

"Výborně, můj statečný. Výborně," vydechl Voldemort, zvedl hůlku a podal ji zpět Severusovi. "Věděl jsem, že budeš dost silný, aby to udělal. Věděl jsem, že jej nenecháš oslabit tě. Právě tento mozkomor je poután k jistým zaklínadlům, na jejichž vývoji jsem dlouho pracoval. Inkantace, kterou potřebuješ, je-"zmlkl a hůlkou napsal ohnivá písmena, která se pár sekund vznášela ve vzduchu. Besamsempra. "Věčný polibek, hm? Ale musíš se celým svým srdcem, myslí a duší soustředit na svého otce, až budeš dávat mozkomorovi rozkaz. Nenávist ve tvé duši bude silou, která zaklínadlo oživí."

Harry věděl, co se stane, jak by nemohl. Navzdory tomu všemu zjistil, že doufá, že mladý Severus v sobě najde sílu obrátit to kouzlo proti Voldemortovi.

Nevidíš snad, o co se snaží? chtěl se zeptat. Tvůj otec není svatý, ale největší zlo je tady Voldemort. Pošli mozkomora na něj a ušetři svět hrůz, které způsobí, pak zavolej bystrozory a nech je posoudit případ tvého otce. Tohle nedělej, ne takhle-

Ale samozřejmě, Severus to udělal.

Pomalu vstal na nohy a hůlku namířil na mozkomora, který se vznášel nad Kazisvětem Snapem. Mozkomor jednoduše čekal na rozkazy; Kazisvět vypadal, jako by stále žebral o život, nezdálo se, že by znovu prožíval své nejhorší vzpomínky. Mozkomor byl nečinný. Tichý. Čekající.

A pak jej mladší verze Severuse poslala do akce. "Besamsempra!" zvolal silným a rozhodným hlasem, pevnou rukou namířil hůlku na mozkomora.

Jeho oči byly hrozné. Jako nekonečné tunely, jako bezedné jámy. Naprosto postrádající milosrdenství, lítost a nekonečně plné nenávisti. Teď už se neleskly, byly tmavé, přesto však jasné.

Harry se třásl, vší silou se snažil neodvrátit zrak. Miloval svého otce, dokonce i navzdory tomuhle, a nechtěl, aby to vypadalo, že se na tom něco změnilo.

Protože důležité věci se nezměnily.

Mozkomor se vrhl dolů jako dravec za kořistí, mozkomor s nestvůrně prázdnými ústy a s kostnatými prsty, které se nořily ze záhybů jeho roucha, zkroucené jako prsty dítěte, hledajícího sladkosti.

Voldemort uvolnil tišící kouzlo.

Harry uslyšel: poslední pozemský křik Kazisvěta Snapea, jenž byl vysáván do mozkomora, spolu s šedavým pramínkem čehosi, o čem si Harry myslel, že to rozpoznal, i když si nemohl být jistý.

S jeho duší.

Kazisvět vypadal jako Sírius, když byl políben - jeho prsty a nohy se křečovitě škubaly, zatímco mozkomorovy ruce hladily jeho hlavu tak něžně, jako by byl milencem. Kouřové pramínky nořící se z jeho úst se stávaly hustější a hustější, dokud nevypadaly jako pevný kus bláta.

A potom, hrůzný konec.

Mozkomorovy sající rty se zapetlily do Kazisvětových bezvědomých, a mýtinou se rozlehl nový zvuk.

Zvuk duše, vytržené z jejího zakotvení, ale ne uvolněné některým přirozeným způsobem. Tento savý, srkavý zvuk byl zvukem lidské duše, jež byla spolknuta zaživa.

Mozkomor si olízl bezmasé rty a znovu se vrhl vzhůru, prázdnou skořápku Kazisvěta Snapea nechal za sebou. Muž byl stále naživu, to Harry věděl. Stále dýchal, jeho hruď se zvedala a zase klesala jako hodinový strojek. Uvnitř hrudi stále bilo srdce.

Ale nic víc z něj už nezbylo, tedy alespoň ne v jeho těle.

Mladší Severus měl oči zavřené a vypadal, jako by v sobě dusil křik, zatímco ten, kterého Harry držel, se třásl, s pohledem pevně upřeným na své mladší já.

Voldemort nedal svému novému následovníkovi čas k lítosti. Jediným mávnutím nechal mozkomora zmizet. "Severusi," řekl ostře a několikrát to jméno zopakoval, dokud se na něj mladík nepodíval. "Tvou paži."

"Ano, můj pane." Jeho tón tentokrát nebyl tak uctivý, pomyslel si Harry. Severusův hlas zněl pohasle. Otupěle...

Ale nezaváhal, máchl pláštěm stranou a vyhrnul rukáv, aby vystavil svou kůži chladu lednové noci.

Harry polkl, když uviděl světlou, nepoznamenanou kůži. Žádné obvazy, žádné nechutné kousky obnaženého masa. Přál si, aby paže jeho otce mohla být opět taková.

Možná by mohla, jednou, až bude Voldemort na dobro mrtvý.

Když se Voldemort dotkl hůlkou Severusovy paže, Severus sebou prudce trhl.

"Změna názoru?" zeptal se Voldemort a zněl vysoce nespokojeně.

"Nikdo se to nesmí dovědět," zalapal po dechu Snape a mávl směrem ke stále dýchajícímu tělu jeho otce. "Nikdo nesmí - mozkomor, co jsem udělal... nikdo se to nesmí nikdy dozvědět."

Poslední větu pronesl jako zlomený muž.

"Myslel jsem, že mi věříš, Severusi," řekl Voldemort smutně.

"Věřím, věřím, ale-"

"Jsi mladý a nejsi zvyklý mít někoho, kdo o tebe skutečně pečuje. Zajisté." Voldemort dal svou hůlku stranou a poklepal Severusovi na rameno. "Rozumím. Ale jsem hodem tvé důvěry, jak ti předvedu. Zavolám k nám důvěryhodného služebníka a on poslouží jako svazovač pro neporušitelnou přísahu. Uspokojí tě to?"

"Ach, ano, můj pane," vydechl Severus s jasnou úlevou. "Děkuji."

"Jestliže si však nepřeješ, aby znal detaily, nejlépe, když ukončíš život tvého otce," řekl Voldemort laskavým tónem, který byl v naprostém rozporu s obsahem jeho návrhu. "Ve stavu, ve kterém teď je, je poměrně jasné, že byl políben."

Harry sevřel pěsti. Jak ďábelské. Jak kruté, požadovat, aby Snape udělal ještě víc! A udělat z toho cenu za mlčení - za něco, co udělal Voldemort. Nikdo to tak nenazval, přesto to bylo právě to, co se tu teď odehrávalo.

A mladší verze Severuse nebyla ve způsobilém stavu vyjednat lepší podmínky.

Ačkoli zřejmě nebyl slepý k následkům, jaké by to mohlo mít. "Priori Incantatem," zamumlal. "Jestli by ministerstvo vyšetřovalo... a je dobře známo, že o svém otci dobře nesmýšlím-"

"Och, dohlédnu na to, aby nebylo co k vyšetřování," řekl Voldemort a zasmál se. "Ale pro klid tvé duše, Severusi, abychom zcela ušetřili tvou hůlku. Tady... použij jeho." Z vnitřní kapsy hábitu Voldemort vytáhl hůlku z hnědočerného dřeva.

Severus se zatřásl, prsty se mu klepaly, když ji převzal, ale pak rychle přešel k nepřirozené formě svého bezduchého otce a vyslovil zaklínadlo.

"Avada Kedavra."

Světlo, které vyšlo z konce půjčené hůlky ani zdaleka nevypadalo jako výbuch, ale byl to přesně ten odstín zelené, který pronásledoval Harryho v nočních můrách.

"To ho zabilo?" zamumlal Draco. "To nevypadalo - chci říct-"

"Nebylo za tím mnoho síly, to ne," řekl Snape, postavil se na nohy a tím zároveň zvedl i své syny. "Ne moc zášti. Domnívám se, že jsem ji už vydal."

"Tak proč..." Dracův hlas se vytratil, jako by si nebyl jistý, jestli se má na takovou věc ptát.

Ale Snape porozuměl nevyřčené otázce. "Protože jsem opravdu chtěl, aby zemřel, řekl bych. Ne jen zakrýt, co jsem udělal. Tehdy, jsem také myslel, že... je to tak správné."

U posledních slov se trochu zarazil, evidentně si uvědomil tu ironii.

"Výborně, výborně," řekl Voldemort, ačkoli si Harry pomyslel, že jeho oči se lesknou, jako by byl  uvnitř nespokojený s tak chatrným kouzlem. Teď byl ale zjevně odhodlaný k povzbuzení Severuse.
Ale jistě... Severus Snape ještě nebyl označen Znamením zla. Voldemort ho stále sváděl.

Stále ho vábil.

Voldemort zavřel oči a mával hůlkou v komplikovaném oblouku, lebka a had se vynořily v pramínkovitých stužkách z jejího konce.

O chvíli později se někdo přemístil do kamenného kruhu.

Někdo pozoruhodně známý. "Sirius," zalapal po dechu Harry.

"Regulus," opravil jej Snape.

"Oh." Právě v tu chvíli zapadlo mnoho věcí na své místo a náhle dávaly smysl. Jak Regulus mohl vědět, že Severus udělal něco svému otci, ale nevěděl o mozkomorovi --  nebo o tom také mohl říct Siriusovi.

"Můj pane?" zeptal se Regulus a elegantně padl na kolena.

"Nejlépe, když vstaneš," řekl Voldemort, když poklekl a naznačil Severusovi udělat to samé. Budeme potřebovat svazovače."

Regulus se postavil a připravil si hůlku, zatímco Voldemort a Severus se pevně uchopili pravýma rukama. Dotkl se špičkou hůlky jejich spojených rukou a volnou rukou naznačil Severusovi, aby promluvil.

Severus vypadal, jako by nevěděl, co se má dít, stejně jako vypadal překvapeně, když Voldemort uchopil jeho ruku.

"Přísaha potřebuje tři oddělené podmínky," řekl klidně Voldemort, zněl jako rádce, učitel a otec v jedné osobě. "Buď jasný, když budeš zadávat každou z nich a počkej na můj souhlas a reakci poutacího kouzla, než vyslovíš další."

Severus viditelně polkl. "Můj pane... uchováš v tajnosti informaci, kterou jsi nabyl o... o mém otci?"
"Ano," řekl Voldemort a klidně sledoval, jak jazyk plamene vystřelil ven z Regulusovy hůlky a obtočil se kolem jeho a Severusova zápěstí.

"Budeš také držet v tajnosti... události, které se přihodily během poslední hodiny?"

"Ano."

Druhý pásek plamene se připojil k prvnímu a ovíjel se okolo něj, dokud se pevně nespojily.

Regulus a Voldemort vypadali napjatě, Severus se trochu posunul, očividně zkoušel vymyslet třetí podmínku. Těch věcí, co by mohl požadovat! Ale pak si Harry uvědomil, že Voldemort by pravděpodobně těžko souhlasil s něčím, co by mu nevyhovovalo.

"Budeš držet navždy tyto události v tajnosti?" zeptal se nakonec Severus.

"Budu," řekl Voldemort přesvědčivým tónem.

Třetí plamen vystřelil okolo jejich rukou a svázal se do ostatních, vznikl z nich zářivý, oranžový provaz.

Když Regulus zvedl hůlku, pouto označující přísahu zmizelo.

Voldemort se zvedl na nohy, i když Severusovi dal pokyn, aby zůstal na kolenou, "najdeš někde nějaké smetiště," řekl Regulusovi a nedbale pokynul k mrtvému tělu Kazisvěta Snapea. "Postarej se o to za nás, ano? A zlikviduj tuto hůlku."

Regulus uctivě přikývl, vzal Kazisvětovu hůlku z Voldemortovy napřažené ruky, a zamířil pryč, aby udělal, co mu jeho pán přikázal.

Jakmile byl i s tělem pryč, Voldemort opět promluvil. "Paži, Severusi?"

Tentokrát s sebou Severus netrhl, když se Voldemortova hůlka dotkla jeho ruky.

"Mosmordre," řekl Voldemort a téměř násilně přitlačil špičku hůlky na Snapeově kůži.

Následoval syčivý zvuk a pak zápach spáleného masa.

Severus zaťal zuby a zakolébal se na kolenou, jeho tvář se zkroutila v agónii, ale nevykřikl.

"To je... působivé," řekl Draco slabě. Zněl jako by mu nebylo nejlíp.

"Chtěl jsem zapůsobit," řekl Snape a začal ustupovat ze scény odvíjející se uprostřed Stonehenge. "Myslel jsem si, že to, že věděl o mém otci, způsobí, že se na mne bude dívat jako na slabého. To jsem nechtěl.”

Zněl tak klidně, že se Harry nemohl ubránit otázce. "Vidět sám sebe přijímat znamení... netrápí tě to?"

"Ne jako to ostatní."

Dracova otázka vyzněla téměř panicky. "Už tam není nic, co potřebujeme vidět, že ano?" zeptal se vysokým hlasem."Už tam není nic víc, nic jiného--"

"Ne," řekl Snape a potřásl hlavou. Zněl... zvláštně, pomyslel si Harry. Stále klidně, ale jako by byl  držen na niti, která by mohla každým okamžikem prasknout. "Pojďme."

Uchopil ruce obou synů, táhl je silou vůle nahoru.

V momentě, kdy byli pryč z myslánky, se Draco dopotácel k židli a prakticky do ní spadl. "Nevěděl jsem," blábolil. "Já... já jsem jenom slýchával o jeho moci, o jeho impozantních plánech a pak o Samhainu jsem sám viděl jeho krutost, ale nikdy jsem netušil, že by mohl být tak... tak...tak úplně..."

"Myslím, že slovo, které hledáš je okouzlující," řekl Snape suše. "Samozřejmě, že to umí. Hrůza a zastrašování nejsou jeho jediné nástroje; on ví jak být přesvědčivý."

Draco se otřásl a přikývl. "Cítím se... jako bych právě ustoupil stranou a nechal kolem sebe proletět smrtící kletbu." Náhle se narovnal na židli, i když v očích měl stále uštvaný výraz.. "Ne, cítím se, jako bys mě právě ty odstrčil z cesty smrtící kletby, Severusi. Merline... kdyby nebylo tebe,   skončil bych v jeho kruhu. Vím to. Kdybys mě nevzal k sobě, neměl bych na výběr, musel bych  zpět k mé rodině--"

"My jsme tvá rodina," řekl Harry.

"Ále, sklapni," zavrčel Draco a střelil po Harrym podrážděným pohledem. "Já to vím. Pokouším se tu něco říct. Já...," vrátil pohled ke Snapeovi. "Jsem ti dlužný. Všechno. A nemyslím si, že bych ti někdy poděkoval-"

"Dobře víš, že nechci díky."

"Vím, ale-"

"To stačí, Draco," řekl přísně Snape. "Nevzal jsem tě do té vzpomínky, abys mohl blábolit jako Mrzimor. Pouze jsem tě chtěl pro jistotu připravit, kdyby se tě Voldemort pokusil rozkolísat. Teď, máte nějaké otázky? Kterýkoli z vás?"

Harry jednu měl. Neměl příliš chuť ji položit, ale chtěl porozumět otcově rozpoložení té osudné noci. "Jo. Hmm... dobře, chápu, že se Voldemort nechal vidět, nevím, někdy skoro jako dobrosrdečný, ale byl tím, kdo tě učil Nitrobranu, že? A tehdy už jsi ji přece uměl, a jednou jsi mi řekl, že jsi se ji naučil od někoho, jehož metody byly kruté, takže..." Polkl. "Jen to vypadá, že bys  mohl mít představu, jaký ve skutečnosti je."

Snape si konečně sedl, jeho ústa se zkroutila do pochmurného úsměvu. "Och, ale to bylo jen pro mé vlastní dobro, Harry," zamumlal, slova prodchnutá sarkasmem. "Ano, bylo to bolestivé, ale Pán zla mě nutil tím projít, jen protože jsem byl tak důležitý. Tak nadaný. Úžasná posila jeho věci, a tak dále. Zbaštil jsem to všechno jako absolutní hlupák." Snape pokrčil rameny, hlas se mu vrátil do normální intonace. "A také, ty lekce netrvaly moc dlouho. Nitrobrana je pro mne přirozená. Potřeboval jsem k ní jen nasměrovat."

Harry přikývl, vzpomněl si, že to Snape už říkal.

"Změnil se hned?" zeptal se náhle Draco. "Ne... to bylo špatně položené. Chci říct, jakmile jsi přijal Znamení zla, ukázal otevřeně svou pravou barvu?"

"Na něco takového je příliš chytrý."

"Pak, kdy..."

Snape si pohladil bradu, očividně vzpomínal. "Poprvé, mě vystavil pravému horroru, který služba u něj představovala, když jsem obdržel své výsledky OVCE. Výsledky z jasnovidectví, abych byl přesný."

"Tvůj trol," řekl Harry a polkl. Ano, to muselo Voldemorta rozzuřit. Neřekl právě, že chce po Snapeovi dobré výsledky z jeho zkoušek?

"Arogantní slabost z mé strany. Měl jsem vědět, že nemůžu přesvědčit ministerskou komisi aby v tom předmětu uznala šarlatánství, jaké jsem v něm viděl já.”

"Myslel jsem, že Pán... myslel jsem, že Voldemort byl více arogantní," řekl Draco. "Ne, že není, ale  šokovalo mě, že souhlasil s neporušitelnou přísahou. Navrhoval ji, i když-"

"Ó, můj bože," řekl Harry a zamrazilo ho. "Ale on ji porušil. Porušil ji a nezabilo ho to!"

"O čem to mluvíš?"

Harry polkl a podíval se do otcových očí. "Lucius nebo spíš jeho portrét... řekl mi, no, nebo spíš naznačil, že si zabil svého otce. Tehdy mi to nedošlo... aha. Hmm, tak ne, předpokládám, že možná Regulus Luciusovi řekl-”

"Luciusovi jsem to řekl ," klidně odpověděl Snape.

Harry vytřeštil oči.

"O mnoho let později, a samozřejmě jsem se nezmínil o mozkomorovi."

"Ale proč bys--"

Snape se smutně usmál. "Protože jsem si začínal být vědom, jak Lucius zachází se svým synem. Zmínil jsem se, že by měl být opatrný a nebýt k Dracovi příliš tvrdý, protože takové věci pouze vyvolávají rozhořčení; a kam až to vedlo se mnou a s mým otcem, hmm? Nechal jsem Luciuse
vyvodit si vlastní závěry."

Draco zbledl." Myslím, že si vyvodil ty špatné. Ale... bylo od tebe dobré, že jsi to zkusil."

"Nenazývej mě dobrým. Takovým rozhodně nejsem," řekl Snape a podíval se z Draca na Harryho a zpět. "Máte nějaké další otázky?"

Harry měl jen jednu. Z pohledu na Dracovu tvář mu bylo jasné, že myslí na tu samou věc, speciálně potom, co jejich otec právě řekl. "Jsi v pořádku, tati?"

Hloupá otázka. Co očekával, že by Snape otevřeně přiznal, že se uvnitř cítí rozcupován na kousíčky po prožití tak hrozné vzpomínky?

Ani náhodou.

"Jsem hladový," řekl Snape, oči se mu jiskřily varováním, aby Harry na tu věc netlačil. "Draco, proč neobjednáš menu na večeři?"

Dracovy oči se doširoka otevřely. "Už je čas -- oh, už je."

"Čas se může stát poměrně zkresleným, když se člověk vydá do myslánky."

"Cokoli vhodného?"

Harry musel do svého bratra praštit. Samozřejmě, že právě to Snape nechtěl. Pravděpodobně  vůbec nemá hlad. Nebo ještě hůř, ,cokoli vhodného' by mohlo mít za následek ne jídlo, ale sklenici něčeho ostrého.

"Objednej menu," řekl Snape nesmlouvavě.

To už to Dracovi došlo a udělal, o co ho otec požádal.

----------------------------------------------------------

Harryho nepřekvapilo, když se večeře ukázala být pěkně mlčenlivou událostí. Několikrát zkusil vtáhnout otce do hovoru, ale Snape odrážel jeho snahy stejně, jako by odrážel dotěrný hmyz.

Byl to Draco, kdo dokázal udržet Snapea od zahloubanosti po celý dlouhý večer.

"Jdeme vařit," oznámil hned, jakmile skončila večeře.

"Myslím, že si už půjdu-"

"Jdeme vařit," zopakoval Draco. "Harry a já tě nenecháme jít do tvého pokoje, dokud nebudeme mít hotovy čerstvé várky Bezesného spánku."

"Opravdu, Draco--"

"Opravdu, Severusi," řekl Draco, tónem jenž přesně zrcadlil tón jeho otce.

"Ne snad že by se zásoby v mé koupelně už spotřebovaly-" ale přes všechny jeho protesty, se pohaslý pohled Snapeových očí trochu projasnil.

Draco měl dost rozumu, aby nepoukázal na to, že vyhlídka vaření začala Snapea rozptylovat od jeho problémů. Na druhou stranu se Harrymu rozhodně nelíbilo to, na co poukázal. "Oh, ale Harry toto léto rozhodně neměl dost cvičení v lektvarech. A se začínajícím školním rokem by si opravdu měl oprášit základy. Jsem si jistý, že budeš souhlasit jako první, ne?"

Bez pochyb; tentokrát Snapeovy oči zajiskřily s trochou veselosti. "Ach, ano. Nemohl bych souhlasit víc. Harry?"

Z toho cesta nevede, pomyslel si Harry. Pro tátu by udělal cokoli. "Dobře. Možná je dobře dostat se zpět do cviku. OVCE. Lektvary... dokonce i když už tu zkoušku nepotřebuju."

Snape na něj jen upíral pohled.

"Oficiálně nepotřebuju, to jsem chtěl říct," zamumlal Harry. "Hmm... tak prostě pojďme začít s vařením."

----------------------------------------------------------

"Myslím, že by sis měl taky nějaký vzít," řekl Draco tu noc, když už on i Harry byli oblečení do postele.

"Bezesný spánek?"

Draco v odpověď pozvedl jeden z flakónků, které ten večer naplnili.

Harry zavrtěl hlavou. "Jsem v pořádku."

"Opravdu?" Draco vyslovil zaklínadlo, které způsobilo, že se Harryho rukávy náhle vyhrnuly až po  lokty.

Harry se je překotně pokusil shrnout zpět, ale už bylo pozdě. Draco už spatřil dlouhé škrábance, které hyzdily obě předloktí.

"Jen jsem se cítil trochu... zoufale."

"Tak se pojďme ujistit, že nebudeš víc ‚zoufalý' ve spánku." Přešel přes pokoj a vrazil flakónek do Harryho ruky. "No tak. Byl to těžký den pro nás všechny. Taky jsem si nějaký dal, jestli tě to uklidní. A víš, že táta si taky nějaký vzal."

"Jen to neříkej tátovi," řekl Harry, když si vzal a vypil lektvar. "Má toho dost."

"To bylo zřejmé už z pouhého faktu, že nezaznamenal, jak ses otočil, aby ses škrábal jak hyena."

"Neříkej mu to!"

Draco si vzal zpět prázdný flakón a obdařil Harryho zkoumavým pohledem. "Dobře. Ale pouze protože v tom nebyla žádná jehla. Ale jestliže si budu myslet, že se zase bodáš, nic mě zticha neudrží. A to je konečné.”

"Fajn, jak chceš." Harry padl do postele a přál si, aby bezesný spánek působil rychleji. Nechtěl právě teď přemýšlet. O ničem.

"Příliš sleziníku v jedné várce," řekl Draco, když lezl do postele. "To poznám. Tátu to opravdu vzalo víc, než dal na sobě znát. Měl by to poznat."

"Jak můžeš říct, že je tam příliš sleziníku?"

"Necítíš to? Málo... nevím. Není to přesně jako být opilý, ale--"

"Jo," řekl Harry, ačkoli si nebyl tak úplně jistý, jestli si to nevsugeroval. "Cítím se trochu zmateně."

"Možná nám to pomůže spát." Draco kmitl hůlkou a pokoj se ponořil do tmy.

Nepomohlo. Harry se cítil, jakoby se mu motal mozek. Nebo možná jenom myšlenky.

Draco měl zjevně stejný problém, jinak by nemohl přijít se svou další připomínkou.

"Nicméně, teď aspoň rozumím těm mastným vlasům."

"Eh?"

"Velmi běžná reakce. Dokonce klasická, když věříš té knize," zamumlal Draco omámeným hlasem. "Táta neměl rád, co mu jeho otec dělal, tak brzy začal zkoušet dělat sám sebe neatraktivním, jak jen to bylo možné--"

"Nemyslím, že bychom měli o tátovi takhle mluvit," řekl Harry, kterého zase začaly svědit paže. "To je... to opravdu není naše věc a on nám to neřekl, abychom to mohli drbat-"

"Já jen myslím, že to vysvětluje některé věci. RonWeasley měl štěstí, že ho táta nevyhodil ven oknem-"

"Jo, to má." Harry si opravdu myslel, že deset tisíc vět bylo tím, za co to jeho otec prohlásil, snahou, aby Ron viděl tolik z Harryho života, aby se uklidnil a oni zůstali přátelé... ale také si myslel, že k tomu by Snape mohl najít i jiný způsob, kdyby tou pomluvou nebyl tak rozzuřený. Zrovna tahle pomluva... to bylo opravdu s podivem, že Ron nedopadl hůř.

"Kazisvět Snape ale nebyl špatný v umění," pokračoval Draco bloumavým tónem. "V tom se táta mýlí. Ten erb, který nakreslil, ten co jsi zkopíroval pro přání všeho dobra? Ten byl brilantní.” 

"Hermiona ho zkopírovala," řekl Harry podrážděně. "A nebyl brilantní. Jak by mohl, když teď víme, co ten muž dělal, aby získal více talentu?"

"Ty rituály fungovaly, to chci říct-"

"Neříkej, že-"

"Neříkám, že to je dělá správnými-"

"Zase drbeme-" Harry se musel několikrát zhluboka nadechnout, aby uklidnil svůj žaludek. Nebyl si jistý, jestli je mu tak divně kvůli Bezesnému spánku, nebo kvůli pocitu, že by neměli ani myslet na to, jak Snape trpěl jako dítě. Snape zřejmě zamýšlel držet celou věc v tajnosti a byl by i uspěl, kdyby nebylo Siriuse. "Musíme změnit téma."

"To bude asi nejlepší... tak tedy, zajímalo by mne, co dělá Rhiannon," Draco zívnul. "Myslím, že brzy bude na volné noze. To je tak divné. Proč mudlové nechodí do učení?”

"Myslím, že dřív chodili. Možná?" Harry zazíval také, lektvar začínal působit. "Uch... zeptej se své učitelky studia mudlů..."

"Jo..." Harry slyšel zvuk posouvání přikrývky. "Dobrou noc..."

"Dobrou..."

Na několik dlouhých momentů tam bylo pouze ticho a pak se ozval opět Dracův hlas. "Jen... nedrb..."

To Harryho vrátilo k plnému vědomí. "Co? Nedrbu se."

Draco opět zazíval. "Ne, myslím... až budeš mluvíš se svým pitomým kmotrem. Hmm... co mu vůbec chceš říct?"

O tom Harry musel přemýšlet jen tři sekundy. "Vlastně nic. Slíbili jsme to tátovi a i kdyby ne, ani náhodou bych Siriusovi nic z toho nezopakoval. To není jeho podělaná starost, ne?"

"Takže... co chceš říct?"

Harry si upravil přikrývku. "Že vím všechno a že mu do toho nic není, že mám Severuse stejně rád jako předtím a jestli se nebude chovat slušně, nebudu s ním mluvit, dokud se to nezmění.”

"To zní..." Dracův hlas se vzdálil a pak zase přiblížil. "Jo, v pořádku..."

Harry si nebyl jistý, jestli usnul hned nebo až dlouho po té. Namísto motání se teď jeho myšlenky sunuly jako sirup z kopce, tak pomalu, že je sotva mohl sledovat.

Jediné, co věděl jistě, bylo, že poté, co usnul, neměl žádný sen.

O ničem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA