Jdi na obsah Jdi na menu
 


10. kapitola Touhy 2/3

5. 6. 2010

Dalších pár týdnů bylo velmi jednotvárných. Z počátku se Harry bál, že jeho otec bude chtít další „rozhovor“, ale Snape vypadal, že ho vzal za slovo, když tvrdil, že je dost starý, aby se rozhodl sám, o čem chce diskutovat a o čem ne. Dokonce se ani nepokusil nadhodit téma Harryho milostného života – nebo spíš jeho nedostatek -  když přišel Harry jednoho sobotního večera domů do sklepení na večeři.

Snape s ním byl sám téměř hodinu, zatímco čekali na Draca. Mluvili o Harryho hodinách a o Snapeovu rozčarování nad nejnovějším ročníkem prváků, kteří byli ještě větší tupohlavci než obvykle. Chvíli strávili společným vybíráním menu a Harry připustil, že být prefektem není tak docela to, co očekával.

Ale jedno téma, k Harryho úlevě, zůstávalo kompletně uzavřené.

Když Draco konečně přišel, byl plný novinek o Rhiannon. Psala, že naprosto miluje univerzitu, že hudební program, do kterého se zapsala, je vynikající a že dokonce zkouší s profesionální skupinou známou jako Noví londýnští zpěváci, kteří chodí zpívat do kostelů a podobně.

Harry vzhlédl od svého steaku. „To nezní dobře. Nemyslím si, že kostely obvykle platí sborům-“

„Vyjádřil jsem se špatně,“ řekl Draco lehce „Pořádají večerní koncerty, někdy i v kostelech. Na vstupenky. Zmínila se o kostele sv. Martina.“

„To je na Trafalgar Square,“ řekl Harry. V tom kostele nikdy nebyl, ale jako mladšího ho několikrát dotáhli do Národní galerie, když teta Petunie nemohla ke hlídání sehnat paní Figgovou. Harry si ty výlety moc neužil; umění je pro osmiletého kluka dost nudné, bez ohledu na to jak velkolepě by mělo působit. Nicméně, dokonce i když byl mladší, byly mu jasné dvě věci: že se u Dudleyho předpokládalo, že skončí jako “kultivovaný”, a že tato snaha byla ještě marnější než v jeho případě.

Jednou Dudley dokonce kousl průvodce, který mu říkal, aby přestal šmatat špinavými prsty po stěnách. Teta Petunie byla zděšena, ale Harrym, ne Dudleym.

Harry nebyl nikdy schopen přijít na to, jak na něj zvládla hodit i tuhle příhodu.

„Je to v centru města,“ vysvětlil, protože Draco vypadal poněkud bezvýrazně. „Londýna.“

„Samozřejmě, že Londýna,“ řekl kousavě Draco. „Nazval jsem je Novými londýnskými zpěváky, ne? A možná tě to překvapí, ale slyšel jsem o Trafalgar Square. Pouze jsem si to zkoušel představit. Nemyslím, že opery, které jsem navštěvoval, byly někde blízko. Každopádně, Rhiannon psala, že na konkursu zpívala Händela. Nikdy nebyl můj oblíbený.“

„Ani můj,“ řekl suše Harry. O Händelovi mohl říct leda to, že to jméno už předtím slyšel. Pravděpodobně.

„Zní to jako by se tvé petite amie dařilo dobře,“ řekl Snape neutrálním tónem. „Věřím, že je opatrná, když tě chce kontaktovat?“

„Ano. Všechny dopisy tam i zpět jdou přes Hermioniny rodiče. Nikdo ani neví, že mám přítelkyni, natož že je mudla.“ Draco nabodnul smaženou houbu. „Budu muset poslat Grangerovým něco velmi hezkého k Vánocům, abych jim poděkoval. Zajímalo by mě, co by se jim líbilo. Snad bude mít Hermiona představu.“

„Hlavně se vyhni diamantovým náhrdelníkům,“ řekl Harry a zkoušel se nezašklebit.

“Až se jako slavný bystrozor budeš začleňovat do čistokrevné společnosti, nebudu si vychutnávat tvé omyly, které, jsem si jist, budou nejméně tak špatné jako ty moje v mudlovském světě,“ odseknul Draco.

Vypadalo to, jako by si Snape myslel, že se hádají, protože změnil téma. „Co si myslíte o nových kursech etiky?“

„Líbí se mi ten styl založený na diskusi,“ řekl Harry. „Mluvit společně o textu je lepší než opakovat o čem to je, esej za esejem.“

„Za předpokladu, že má student před hodinou přečtený text.“

„To já mám,“ zaprotestoval Harry. „Úplně pokaždé, tati!“

“Nemyslel jsem tebe. Spíše pana Finnigana.“

„Tak mu zadej esej,“ navrhnul Draco.

„To už jsem udělal.“

„Skvěle.“

„Buď milý,“ řekl Harry. Udržoval klidný tón, i když jejich stálá nechuť k Nebelvírům ho pořád občas otravovala. Určitě tu byli i Zmijozelové, kteří úkoly také neplnili: na mysl mu přišli třeba Vincent s Millicent. A Harry nepochyboval, že Snape nezadal úkol žádnému z nich.

Trochu zneklidňující bylo, že se mu ti dva automaticky vybavili křestními jmény. Ale koneckonců, byl úplný Zmijozel, tak by to pravděpodobně nemělo být alarmující.

„Taky se mi líbí být se všemi sedmáky společně,“ řekl Harry. „A to, že jsi nám neříkal, co je správné a špatné, ale povzbuzoval nás, abychom přemýšleli o problémech sami.“

„Ačkoli, etika přizpůsobená momentální situaci má své nedostatky,“ vložil se do toho Draco. „Tvůj příklad, zda je správné vrátit ztracenou bankovní směnku právoplatnému majiteli, například. Studenti říkali, že by bylo správné nechat si ji, ale cítili by se jinak, pokud by byli jejími vlastníky.“

„Samozřejmě. O to tu jde.“

„Ale nezmínil ses o tom, že jenom hlupák by u sebe nosil přenosnou směnku. Zodpovědné by bylo mít ve směnce rozlišeného specifické příjemce.“

„Není to kurz bankovního minima.“

„Ale studenti by se měli naučit, že se nemůžou spoléhat na skřety, že budou hájit jejich nejlepší zájmy-“

Harry si povzdechl. „Zase rasismus, Draco?“

„Předpokládám, že by ses urazil, i kdybych prohlásil, že upíři touží po krvi!“

„Vrozené vlastnosti versus stereotypy skupiny, to by mohlo být zajímavé téma k prozkoumání,“ řekl Snape. „Možná na něj zadám esej. Pro celou třídu.“

Harry si nebyl jistý, jestli mluvil vážně nebo jen chtěl utnout jejich hašteření. „Ne, jen žádné eseje. Těšil jsem se, že budu mít pár předmětů, které nebudou zahrnovat hromadu úkolů.“

„Můžeš být ujištěn, že Péče o kouzelné tvory, tak jak ji vyučuje Hagrid, má velmi malou šanci dosáhnout akademického standartu,“ líně pronesl Snape.

Draco se zasmál. „Myslím, že myslel Obranu.“

Jak se mohl smát čemukoli spojenému s Morrighanovou, to Harry netušil. Profesorka obrany se ke Dracovi stále chovala jako absolutní mrcha. Harry by to nikdy neřekl nahlas před svým otcem, ale byla to čistá pravda.

Snape se zarazil, načež velmi pomalu položil vidličku vedle talíře. „Vysvětli.“

Na chvíli se Harrymu ulevilo. Už bylo načase, aby Morrighanová poznala Snapeův názor na pár věcí.

Ale ne... Snape stále mluvil o domácích úkolech.

„Na Obranu nevypracováváme žádné eseje. Ani nic nečteme,“ vysvětlil Harry, jakmile pochopil. „Hodiny jsou jenom o praxi.“

„Prozatím jen o praxi, to máš na mysli.“

„Ne, Morrighanová nám řekla, že nebudeme mít žádné domácí úkoly ke zvládnutí kouzel, které se učíme během vyučování.“

„Já to věděl,“ zamumlal Snape. „Já to věděl!“

Draco s Harrym se podívali jeden na druhého, ale byl to Draco, kdo promluvil. „Věděl jsi co, Severusi?“

Neuvěřitelné, Snape skutečně zrudnul. „Neměl bych pomlouvat kolegy.“

Draco se opět zasmál. „Slyšel jsem tě v jednom kuse urážet Trelawneyovou, že je podvodnice. Co je to?“

„Můžeš nám věřit,“ dodal Harry. „Chápeme ten rozdíl, Severusi. Tady, jsme tvoji synové. Když se vrátíme zpátky do hradu, jsme opět studenti. Nebudeme opakovat jako studenti to, co jsme slyšeli jenom proto, že jsme tvoji synové.“

„Dobře řečeno, velmi dobře,“ řekl Draco a pokýval hlavou.

Snape vypadal, že zkouší získat zpět svou nezdravě nažloutlou barvu. Buď to, nebo trénoval tik. „To nic není, opravdu. Ale když jsem slyšel, že je přijata jako učitelka, řekl jsem Albusovi, že si nejsem zcela jistý, jestli je gramotná.“

Draco se zašklebil, ten výraz nepostrádal zlomyslnost. Ne, že by ho Harry mohl vinit, při zvážení toho, s čím se musel potýkat každé pondělí, středu a pátek. „No nebyla by bomba, kdyby se vyhýbala zadávání písemných úloh z toho jednoduchého důvodu, že neumí číst?”

Harry se zaměřil na něco jiného. Udržoval hlas tak nenucený jak jen mohl. „Takže, ty už ji znáš.  Řekl bych, že hodně, když jsi tvrdil, že nevlastní žádné šaty. Proč jsi nic neřekl?“

Tik v Snapeově čelisti zrychlil. „My... to je dlouhý příběh, Harry.“

Dracův nevinný tón nikoho neoklamal, tím si byl Harry jistý. „Oh, ale my jsme prefekti, Harry a já. Můžeme porušit večerku. Proto věřím, že bychom tu dokonce mohli i strávit noc, pokud by byl ten příběh tak dlouhý.“

„Fracku,“ zamumlal Snape. „Dobře tedy. Maura pracovala v řádu během první války, ačkoli když se dívám zpět, nejsem jistý, jestli jít tak daleko a nazvat ji členem. Na to byla vždy příliš velký samotář.“

„Maura,“ řekl Draco. „To zní jako by jste si byli... blízcí.“

Harry ho málem uhodil a pak zauvažoval, jestli si nezačíná osvojovat trochu násilnické sklony.

„Jak blízcí není tvoje starost,“ odseknul Snape. „ Důležité je jen to, že jsme se nerozloučili v nejlepším.”

Harry nesouhlasil. Začínal si myslet, že i ty ostatní věci jsou významné. Například, jak usilovně se  Snape snažil znovu nezčervenat. Nebo to, že si umyl vlasy před nástupem do Bradavického expresu. Pravděpodobně to bylo poprvé po letech, co viděl Mauru Morrighanovou.

Když se nad tím zamyslel, bylo evidentní, že Snape chtěl vypadat co nejlépe.

Vlastně, Harry si uvědomil, že si Snape udržoval čisté vlasy skoro celou dobu. Nebyly vždy tak uhlazené jako první den, ale byl to výrazný pokrok oproti jeho obvyklému vzhledu.

Hrozné pomyšlení, že by se pokoušel zaujmout Mauru Morrighanovou, a místo toho chytil Lenku!

Ale to, na co pomyslel potom, bylo horší. Jak se věci vyvinou, až Snape zjistí, že Maura Morrighanová nenávidí Draca?

Polekaný tou náhlou myšlenkou Harry pohlédl na svého bratra. Jaký byl opravdový důvod, proč si Draco odmítal stěžovat na Morrighanovou? Přišel nějak na to, že se Snape o tu ženu zajímá? Nechtěl to zkazit?

Draco mu pohled oplatil, potom letmo pohlédl dolů, jako by hledal kapku omáčky, která mohla zašpinit jeho košili.

Ale byl bez poskvrny jako vždy, samozřejmě.

„Omlouvám se,“ řekl Harry a polknul, když obrátil pozornost ke svému otci. „Omlouvám se, že jsem řekl ty věci o tvém milostném životě. Já... hm, bylo to ode mě špatné, bez ohledu na to, jak rozzlobený jsem v tu chvíli byl. Nevěděl jsem, že bys... ehm, miloval a ztratil.“

Draco vypil svoji sklenici vína. „To se nám to vyvíjí. Vylil sis strasti svého zlomeného srdce Harrymu? Cítím se trochu vyšachovaně.“

„Nebuď absurdní... To nebylo žádné vylévání,“ řekl Snape a zamračil se na Harryho. „Ani zlomené srdce. Ta záležitost sotva stojí za zmínku.“

Jeho lesknoucí se vlasy vypovídaly o něčem jiném, ale Harry přikývl, jako by svému otci věřil, a postřehl, že jeho bratr udělal to samé.

---------------------------------------------------

Pololetí se už rozjelo; tréninkové rozvrhy na famfrpál byly uveřejněny před Velkou síní následující pondělí. Harry si jich všimnul, když šel na snídani. Nemohl si pomoci a trochu si povzdechnul. Od chvíle, co uviděl Ginny na lektvarech, si připomínal, že si s ní musí promluvit o svém záměru pokračovat jako chytač. Bez ohledu na to, že Ron, jako famfrpálový kapitán (natož jako její bratr) už to téma musel nadhodit. Harry Ginny dlužil promluvit si s ní o tom osobně.

Byla přesně tak vlídná, jak očekával. Řekla mu už loni, že by mu ustoupila, kdykoli by byl připraven vrátit se zpátky, a Ginny Weasleyová rozhodně držela slovo.

„Díky,“ řekl Harry s radostí a předklonil se, aby ji letmo políbil na tvář. „Jsi nejlepší, Ginny. Opravdu jsi.“

Když začalo pískání, napadlo ho, že by neměl dělat něco takového ve Velké síni. Ačkoli, oni nepředstavovali velký problém; Snape ano. Zlobně na něj shlížel od učitelského stolu, jako by Harry zkusil Ginny ukousnout hlavu.

Harry pokrčil rameny a zkusil si namluvit, že Snape tomu nerozumí.

Pak ho napadlo, jestli tomu Snape neporozuměl až moc dobře. Vydedukoval, že s Ginny mluvil kvůli famfrpálovému postu? Určitě od něj byl tak daleko, aby ho neslyšel?

Ale říkal, znova a znova, že pochopí, když Harry bude hrát za Nebelvír a ne za Zmijozel! Proč by byl teď tak rozzlobený?

Harry se ke svému otci otočil zády a vyšel z Velké síně.

---------------------------------------------------

„Letos pracujeme na zvěromágské přeměně,“ řekl Harry, když seděl před zrcadlem Všech duší. Cítil se každý den zaměstnanější, ale stále si našel čas alespoň jednou týdně na dlouhý rozhovor se Siriusem. Nebylo to tak úplně jako mít ho zpět, protože ani na okamžik nezapomněl na to, že jeho kmotr už dále není součástí tohoto světa, ale bylo to lepší než nic. Mnohem lepší. „Ačkoli se mi vůbec nelíbí, jak na to McGonagallová jde. Celý první týden byla jenom teorie, a hodně z toho byla základní propaganda, že se opravdu musíme zaregistrovat, pokud si zvládneme osvojit zvířecí formu.“

„Za to pravděpodobně můžeme my,“ řekl Sirius a zašklebil se. „James, Petr a já. Tehdy tak nějak předpokládali, že přeměnu nelze zvládnout dříve než ve dvaceti, takže samozřejmě studentům registraci nezdůrazňovali. To se očividně změnilo.“

„Ale pokud jde o mě, celá ta věc je tak pitomá,“ stěžoval si Harry. „Dokonce i veřejné hodiny jsou trochu nepromyšlené, nemyslíš? Kdybych se mohl stát jelenem nebo něčím, nemělo by se to udržet v tajnosti?“

„Pokud to zkouší každý, tak by víc poznámek vyvolalo, kdyby tě z těch lekcí uvolnili. Lidé by se mohli domnívat, že už svou formu máš.“

„Dobře, to je pravda.“ Harry si povzdechnul a přál si, aby mohl říci Siriusovi o všech tajemstvích, které se kolem něj točily, jako je jeho údajně slabá magie a způsob, jakým musel skrývat to, že nepotřebuje hůlku. Ačkoli na to nebyla žádná naděje; Harry nemohl riskovat, že Voldemort ovládá způsob, jak ukradnout tajemství od mrtvých.
 
Sirius se předklonil, vypadal jako by se chtěl propadnout zrcadlem. „Tak jak to jde? Ještě žádný náznak?“

„Ne, ale McGonagallová říká, že to obvykle trvá mnohem déle. Děláme vizualizaci. Hodinu po hodině. Celé je to nudné,“ stěžoval si Harry. „Bez ohledu na to, jak se snažím, prostě nedokážu vidět svoje nohy a ruce jako kopyta.“

„Proč jsi si jistý, že budeš jelen?“

„No, však víš,“ Harry udělal nejasné gesto. „Můj táta.“

„To s tím nemá skoro nic společného.“

„To není pravda. Severus řekl, že bych pravděpodobně mohl zdědit schopnost zvěromágské přeměny.“

Pokud zmínky o Snapeovi Siriuse rozčilovaly, už to nedával najevo. Možná i proto, že se o něm Harry zmiňoval tak často. Neskrýval kdo doopravdy je nebo co doopravdy cítí a co si myslí. Sirius se choval, jako by Snape byl vzdálený příbuzný, více či méně. Nikdo zvlášť důležitý, ale nikdo koho by nenáviděl.

„Schopnost, snad. Ale ne nezbytně formu.“ Siriusova ruka udělala vířivý pohyb, kterým napodobil způsob, jakým Harry pohyboval rukou, když si hrál se Salsou. „Máš ohromné spříznění s hady, Harry. Mluvíš jejich jazykem. S jedním se kamarádíš. Neexistuje žádný důvod, proč by had neměl být tvojí formou.“

„Oh, jsem zařazen do Zmijozelu a hned na to se ukáže, že moje zvěromágská forma je had? Ne, díky. Nechci být chodící klišé.“

„Technicky, budeš jen zmijozelské klišé.“

Harry se zasmál. „Máš mě. Tobě by to nevadilo, Siriusi? Kdybych se měnil v hada?“

„Nemám nic proti skutečným hadům.“ Sirius se trochu zaklonil a povzdychl si. „Nebudu říkat, že miluju pomyšlení na to, že jsi ve Zmijozelu, ale znáš historii mojí rodiny a té koleje. A Snape...“ Jeho hlas byl popuzený, ale upřímný. „Jsi jistě šťastnější, než jsem tě kdy viděl.“

„A ty bys nerad, aby si to s tebou tvůj nejlepší přítel zase vyřídil,“ vtipkoval Harry.

„To taky. Ale...  Je jasné, že ty a Severus spolu skutečně vycházíte. Nad tím mi zůstává rozum stát.“

„Jeden by řekl, že tohle je stěží překvapující,“ líně pronesl Harry v obstojné imitaci otcova hlubokého hlasu.

Sirius se zasmál. „Vystihl jsi ho naprosto přesně.“

„Taky říká, že starého psa zřejmě novým kouskům můžeš naučit.“

„Klidně, pokud to nebude povel mrtvý.“

Harry se zašklebil. „Oh, tohle bylo hodné samotného Freda a George.“ Jeho úsměv náhle pohasl. „Přeju si, aby útok na Ministerstvo neuhodil tak blízko jejich domova. Nebo Ronova. Řekl bych, že Ron se drží. Chci říct, nechce o tom mluvit, ale to je pravděpodobně proto, že není o čem mluvit.”

Sirius zvedl hlavu. „Ztratili někoho?“

„Ano. Percyho.“

„To jsem nevěděl,“ povzdechnul si Sirius. „Není důvod, proč bych měl. Nebyli jsme si obzvlášť blízcí. No, vyřiď Ronovi mou upřímnou soustrast.“

„Myslím, že raději ne. Už tak na mě žárlí kvůli tomu, že mám zrcadlo.“ Harry se posunul, aby obtočil paže kolem těla, ani si neuvědomil, že jeho hlas klesnul k šepotu. „Řekl jsem mu, že to nefunguje pro nikoho jiného, ale doopravdy mi neuvěřil, dokud jsem ho nezaved sem, aby si to zkusil. A potom... no, nemyslím, že mě z toho obviňuje. Takový blbec není. Ale je skleslý, že  nevyřešil své problémy s Percym, než zemřel, a že teď není schopen dostat se k němu způsobem, jakým se mohu dostat já k tobě... To to dělá horší.“

Harry se zachvěl, nenáviděl skutečnost, že se mu tehdy ulevilo. Vše, na co byl schopen myslet to odpoledne, když se Ron naléhavě zkoušel dovolat Percyho, bylo to, že pokud to bude fungovat, ztratí vzácný střep. Nebo více než jeden, protože jak by mohl odmítnout, kdyby Ron chtěl znovu a znovu mluvit s Percym? Harry Percyho nepostrádal, ale ten muž byl Ronův bratr.

Ale negungovalo to – samozřejmě, že ne. Harry to očekával.

Očekávání ho ale nezbavilo pocitu viny, který cítil, že si chtěl zrcadlo nechat celé pro sebe.

„Harry?“

Znepokojení v Siriusově hlase vytrhlo Harryho z jeho zamyšlení. „Jo. Promiň. Jenom... uhm, cítím se kvůli Ronovi špatně.“

„Porozhlédnu se po Percym Weasleym, pokud chceš. Řeknu mu, že na něj Ron myslí. Co ty na to?”

Harry tou myšlenkou nebyl příliš nadšený, ale přikývl. Bylo to to nejmenší, co Ronovi dlužil. A kdyby něco z jeho času se Siriusem mělo být využito pro posílání zpráv tam a zpět mezi Percym a Ronem, pak to tak bude.

Škoda, že ty samé metody by nefungovaly s Harryho rodiči. Sirius zkoušel a snažil se všemi způsoby obejít znemožnění, ale nic nefungovalo. Když James řekl schválně něco svojí ženě, tak aby to Sirius mohl vyřídit Harrymu, Sirius stejně při pokusu doručit zprávu oněměl.

Když James něco řekl skutečně jen proto, aby to Lily sdělil, potom to Sirius mohl zopakovat

Celá ta věc byla k vzteku, ale aspoň Harrymu nic nebránilo v posílání zpráv svým rodičům. A to znamenalo hodně. Chtěl, aby věděli, že jakkoli se cítil být Snapeovým synem, pořád byl také jejich a nezapomněl na to.

Chtěl, aby věděli, že je miluje a lituje, že kdy věřil, že by byli ten typ lidí, co řídí pod vlivem alkoholu a tak se nechá zabít. Ten typ, který by byl natolik sobecký a udělal to, i když to znamenalo zanechat své dítě bez jediné osoby, kterou by mohlo doopravdy nazývat rodinou.

„Stále vypadáš nešťastně,“ řekl Sirius. „Nevěřil jsi mi předtím, když jsem mluvil o tvé formě? Harry, můžeš se měnit v krysu a nevadilo by mi to.“

Harry se pokusil usmát. „Díky, Siriusi. Ale, uh, doufám, že neskončím jako hnusná krysa.“

„Hnusný je úmysl, nikdy ne zvíře.“

„Jen shoda okolností, že ta krysa byla krysa, co?“ Harry zjistil, že je těžké tomu uvěřit, i když věděl, že Sirius má pravdu. Pravé krysy nebyly strašná stvoření. Ron měl Prašivku hodně rád,  než zjistil, že jeho mazlíček je kouzelník v přestrojení.

Pouze na chvíli se Harry podezřívavě zadíval na hada ve svých rukách, potom zamítl ten nápad jako nesmysl. Salsa nemohla být něco jako Prašivka. To by poznal.

Určitě?

„Dost o přeměňování. Máme příští měsíc začít nové téma, vedle studia zvěromágství, tak aby studenti, kteří se nebudou přeměňovat, měli ve třídě co dělat. Mohl bys mi říct, co víš o Mauře Morrighanové?“

„Učí obranu a nemá ráda Draca Malfoye.“

„To jsem ti řekl já! A on se teď jmenuje Draco Snape.“

„Samozřejmě,“ řekl suše Sirius. „Což mi připomíná. James a Lily to neřekli, ale očividně je potěšilo, že máš bratra. Vždy plánovali více dětí.“

„Ale tebe to očividně nepotěšilo.“ Harry polknul. „Dobře, popravdě, nejdřív jsem taky nebyl nadšený. Chtěl jsem Snapea sám pro sebe.“

Sirius udělal obličej, ale Harry, místo aby se rozzlobil, se rozesmál. „Vím. Zní to trochu zvláštně. Ale opravdu jsem byl rád, že mám dospělého, který se o mě stará, a nechtěl jsem se dělit.“

„Oh, Harry-“

„Je to v pořádku,“ řekl rychle Harry. „Po čase jsem přišel na to, že jsem získal bratra, místo abych ztratil otce. A od té doby je to skvělé. Dobře, většinou. Hmm, takže, co víš o Mauře Morrighanové?“

„To jméno mi něco říká. Myslím, že se o ní Albus někdy před lety zmiňoval. Pravděpodobně někdy během války. Ale nepamatuji si nic konkrétnějšího. Oh... počkej. Lily jednou říkala něco o Mauře, nebo ne?“ Sirius zněl jako by si mluvil sám pro sebe „Severus s ní dělal nějakou práci, myslím. Řekl Lily, že se Maura zajímá... o totemovou magii. Ano, tak to bylo. Mluvila o řádném studiu, kdyby válka někdy skončila.“

„Co je totemová magie?“

“Magie amerických Indiánů je na ní z větší části založena.“ Sirius pokrčil rameny. „Obávám se, že o tom moc nevím, jenom že to zahrnuje zvířata.“

To vysvětlovalo některé věci, třeba Morrighanové časté používání zvířat ve třídě. Nemluvě o zvláštním způsobu, jakým se oblékala. Hermiona to postřehla hned, soudě podle jejího komentáře o „Pocahontas“. I když se jí Harry musel později zeptat, kdo to vlastně ta Pocahontas je.

Harry byl v pokušení zeptat se, jestli Sirius ví něco o Snapeovi a Morrighanové jako o páru, ale věděl, že musí respektovat otcovo soukromí, tak nic neřekl.

Hned na to se ozvalo zaklepání na dveře a Harry se za svou opatrnost pochválil.

„Vstupte,“ zavolal. Věděl, že jenom Snape nebo Draco mohou projít skrz těžké ochrany, které Snape na místnost uvalil.

Byl to Draco, přesně včas, aby ho doprovodil na noc do Zmijozelské ložnice. Harry si přál, aby nemusel jít. Čas se Siriusem byl vzácný.

Ale Snape by mohl mít záchvat, kdyby Harry nedělal nic než zíral do zrcadla a ignoroval svoje studium a další povinnosti. Nemluvě o tom, že bez pořádného odpočinku nebyl schopen o vyučování fungovat. To minulý rok bez jakýchkoliv pochyb dokázal.

„Dobrou noc, Siriusi,“ řekl, svaly ho trochu bolely, když se zvednul z podlahy. „Vrátím se brzy.“

Sirius přikývl a vyskočil na nohy. „Budu počítat dny.“

„Doopravdy?“

„Ne, ne doopravdy. Říkal jsem ti, že čas tady není stejný. Vydrž tvrdě pracovat na své přeměně. A Draco? Máš taky přeměňování, že? Pracuj tvrdě na své vlastní.“

Draco se zarazil uprostřed kroku, evidentně překvapený. Sirius ho obvykle ignoroval, dokonce ačkoli byli příbuzní. „Budu, pane.“

„Měl jsi zatím štěstí?“

„Ne, ještě ne.“

„Dobře, nepřestávej se snažit. Není to snadné.“ Sirius zastavil, ruce neklidně v pohybu. „Jak je tvé matce?“

„Tak dobře jako-“ Draco zmlknul a přes rty mu unikl malý povzdech. Harry si nebyl jistý, proč začal Siriusovi lhát, ale byl šťastný, že mu to nešlo. „Nevím,“ řekl stroze. „Poslední, co jsem od ní slyšel, bylo, že je u svých příbuznými na kontinentu. Myslím, že ve Francii.“

Sirius přistoupil o krok blíž. „Narcissa opustila svého muže?“

„Já...“ Draco očividně nevěděl, jak na to odpovědět, protože nesměl odhalit, že „Lucius“ žijící v Malfoy Manor nebyl vůbec Narcissin manžel. „Nevím. Nenapsala mi vysvětlení.“ Dracův hlas byl ponurý, když dořekl, “klidně by mohla být mrtvá a já bych to netušil.“

„Ale ne, nemyslím, že je zde,“ řekl Sirius.

Draca to vyvedlo z míry; evidentně zapomněl, že mluví s někým, kdo je mrtvý.

„Měl jsem Narcissu velmi rád, když byla mladá,“ dodal Sirius laskavě. “Vycítil bych její příchod, Draco. Ne, je stále ve tvém světě. Doufám, že se ti brzy ozve.“

„Děkuji vám,“ zašeptal Draco. Jasně, zanedbávání od jeho matky bylo bolavé místečko. Harry si neuměl představit, jaké bylo mít takovou matku. Ale to nebylo překvapující, protože měl problém představit si matku vůbec. Petunie nikdy nezkusila být pro něj matkou, ani ho nenechala věřit, že se o to pokouší.

„Pane, pokud nás omluvíte, čeká na nás ředitel.“

„Siriusi, prosím. Ale ano, chápu. Dobrou noc vám oběma. Máte tam noc, říkal jsi to, Harry?“

„Ano.“

Harry položil ruku na zrcadlo, jako by říkal nashledanou a díval se, jak se Sirius ztrácí. Potom udělal to, co pokaždé - podíval se po střepu, který použil. Nic, byl pryč. Ani neočekával nic jiného.

„Kde je tvoje zrcátko?“ zeptal se Draco. „Vrátíme ho do bezpečí k otci, předtím než půjdeme navštívit Brumbála.“

„Oh, takže to byla pravda?“ Harry si myslel, že to byla jenom výmluva, jak ukončit bolestivou konverzaci.

„Ne, lidem které mám rád, běžně lžu celý den. To zrcátko, Harry?“

„Vzal jsem si tentokrát s sebou pouze střep.“ Tím způsobem se Harry nemusel tak snažit, aby  nepočítal kousky, které zůstaly. „Pokud na nás ředitel opravdu čeká, můžeme se odletaxovat do jeho kanceláře.“

„Samozřejmě, že se odletaxujeme. Prefekti sedmých ročníků na to mají oprávnění.“

Pokud měli, byla to pro Harryho novinka. Ale Draco takové věci říkal často. Měl privilegia ze svého postavení natolik rád, že si pořád vymýšlel nová.

Pokud se tím nedostávali do problémů, Harrymu to nevadilo.

„Jak se má tvůj kmotr?“ zeptal se Snape, když se objevili ve dveřích.

„Dobře.“ Harry se rozhlédl po zrcátku, ale otec už ho musel uložit. „Více či méně se smířil s tou zmijozelskou záležitostí, mimochodem. Dokonce mi řekl, že kdyby se ukázalo, že moje zvěromágská forma je had, vůbec by se o to nestaral.“

„Á, rozumná poznámka od Siriuse Blacka. Ty zázraky neberou konce.“

„Není to moc rozumné,“ řekl Draco. „Zmijozel neznamená, že jsme skutečně hadi.“

„To říkáš, protože je nemáš v oblibě.“

„Hadi jsou pouze znak,“ nesouhlasil Draco. „Z větší části reprezentují historické spojení s talentem Salazara Zmijozela mluvit hadím jazykem.“

„Znamená to více než to. Vždyť hadi se můžou vykroutit z těsných míst,“ usmál se široce Harry. „To je zmijozelská vlastnost, nemyslíš?“

„Teď si hlavně myslím, že tvůj had by nechtěl projít letaxem. Polož ji. Ne na moji nohu, Harry!“

Harry se pochechtával a otočil se, aby Salsu položil na podlahu.

„Nevím, proč jsi ji nemohl nechat v naší ložnici-“

„Ano, víš. Larissa by mi ji zase štípla.“ Harry si povzdechnul. „Už to nemůžu vydržet. Dám jí vlastního hada k Vánocům.“

„A co dáš zbytku nižších ročníků?“ Draco pozvednul obočí, jako by ho vyzýval. „Nic? Teď nejsi  pouze student, Harry. Jsi prefekt, nemůžeš mít své oblíbence.“

„Jsi na ni prostě rozzlobený, protože má mého mazlíčka radši než tvého.“

Snape potřásl hlavou. „Draco má pravdu, můžeš dát vánoční dárek buď všem mladším studentům nebo žádnému.“

„Dobře,“ vyprsknul Harry. „Pro mne za mne, i ten poslední z nich může mít hada. Alespoň to udrží Larissu zaneprázdněnou.“

„A já dostanu infarkt ze života v hadí jámě,“ odseknul Draco. „Jeden je dost. Věř mi.“

„Neexistuje však důvod,“ pokračoval Snape sametovým hlasem, “proč nenajít nějakou záminku k vybrání jedině slečny Kentové.“

„Ještě lepší.“ Harry se s úlevou usmál, když se podíval na svého otce. „V tom případě nemusím čekat na Vánoce. Nemáš nápad, co by mohlo být dobrou záminkou?“

Snape si pohladil bradu, když to zvažoval. „Řekl bych... nachytat ji, že se chová dobře.“

„Dát jí hada pokud vydrží týden bez obtěžování Lokiho,“ navrhl Draco.

“To je bez šance-“

„Tak to hloupé děcko podplatíme! Slíbíme jí, že dostane hada hned, jak vydrží týden neobtěžovat Lokiho!“

„Oh, to by mohlo fungovat,“ řekl Harry. „Takže, když tohle máme z krku, hádám, že nevíte, proč nás ředitel chce vidět?“

„BA,“ řekl Draco než stihl otec odpovědět.

„A může se zmínit i o zítřejším zasedání školní rady,“ dodal Snape. „'Lucius' přijde na hrad, Harry.“

„Oh,“ řekl Harry chabě. Bylo by skvělé vidět Remuse, ale věděl, jaký je Snapeův názor na setkávání se s ním, když vypadá jako Lucius. Harry si občas myslel, že by mu to tak moc nevadilo, ale teď mu jenom při tom pomyšlení naskočila husí kůže. „Je setkání rady v té samé místnosti jako posledně? Zůstanu stranou. Kdy se to koná?“

„Vlastně, rád bych, kdyby ses s ním setkal, jakmile ostatní členové opustí hrad.“

„Opravdu?“ Harry otci věnoval bližší pohled.

„Ano. Má několik věcí, o kterých by si s tebou rád promluvil.“ Snape skoro vypadal, že chce o tomto tématu říct víc, ale namísto toho si odkašlal. „Albus to zařídí, jakmile setkání rady skončí. Dal jsem mu také lahvičku se sérem na předání.“

To Harrymu znělo dobře.

„Připraven?“ zeptal se Draco.

Harry přikývl a vstoupil do plamenů letaxu. „Společně?“

„Jdi napřed.“

Harry nevěděl, jestli to znamená, že Draco je nervózní ukázat se v ředitelově kanceláři jako první, nebo jestli si Draco chce promluvit o samotě se Snapem. Měl ale hodně času udělat to zatímco on byl se Siriusem, ne?

Harry to pustil z mysli a vzal si hrst letaxu z krabičky, kterou držel jeho otec, a zároveň s vyslovením cíle jím mrštil dolů.

---------------------------------------------------

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA