Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 2. A pořád dál

27. 12. 2008
 Kapitola 1 Kapitola 2 Kapitola 3

 

Překladatel: Kaya
Betareader: Zrzka, Soraki
Závereční úpravy : Sargo, Lori
Posledná kontrola: Chalibda

 

Později večer Snape potvrdil správnost Dracova překladu a řekl jim víc. „Jedná se o Zrcadlo všech duší,“ oznámil svým synům a potřásl trochu hlavou. „Známá ukázka toho, jak stará kouzla časem slábnou. Nefunguje od dvacátých let, alespoň myslím. V knihovně určitě bude více informací.“

„Od dvacátých let dvacátého století?“ zeptal se Harry.

„Ne, patnáctého století,“ řekl Draco výsměšně.

Harry bratra ignoroval. Už tak bylo špatné, že ho neignoroval dříve.

„Chceš vidět své rodiče,“ opakoval Draco a potřásal hlavou, jako by se mu ta myšlenka moc nezamlouvala. „Nejsou to pro tebe vlastně úplně cizí lidé? Vždyť si je nikdy nepoznal, Harry. Byl jsi příliš malý, když zemřeli.“

„Znám je ze svých snů.“

To zjevně nebyla odpověď, jakou Draco chtěl. Bylo to poznat i z toho, jak zatnul čelist. „Jestli si myslíš, že to něco znamená, tak žiješ ve snech. Jsou mrtví, Harry! Teď máš Severuse. Neměl bys potřebovat nikoho jiného.“

„Já nepotřebuju nikoho jiného. Chci je jen vidět. Je to tak strašné?“

„Ano!“

Harry cítil, jak ho začínají svědit ruce. Draco byl opravdu ten pravý na rozhovor! „No jasně, je to strašné. Tys tu nikdy neobcházel a neskučel, jak moc chceš vidět svou matku? To ti Severus nestačí?“

Draco jim ihned kouzlem zajistil soukromí. Pak zašeptal zhrublým hlasem: „Nemůžeš mě obviňovat za to, že se chci na vlastní oči přesvědčit, že není pokryta kousanci nebo…“

„Ty jsi ale blbec,“ křikl otráveně Harry. „Víš, že se něco takového nestane. Víš, že Remus by něco takového neudělal. I kdyby chtěl, což nechce, prozradil by tím své krytí a to dobře víš!“

„Vím, že už si jednou zapomněl vzít svůj lektvar!“

„Ale, sklapni.“ Harrymu už bylo špatně z Dracových špatně skrývaných narážek o Remusovi a srsti nebo drápech, nebo z jeho nezakrytých hrozeb, co udělá, jestli se ten vlkodlak třeba jen prstem dotkne jeho čistokrevné, dokonalé matky. Ne, že by byla tak dokonalá. Pokud Harry věděl, Narcissa a Belatrix byly ve všem kromě vzhledu stejné.

„Chceš, abych zase mluvil o tom, jak moc nenávidím tvou matku? Protože já ji nenávidím! K čertu, já bych měl být ten, kdo tu bude dokola opakovat, jakou má starost. Může si něco uvědomit a odhalit Remuse. Je dost zlá na to…“

Draco vytáhl hůlku. „Takhle o mé matce nemluv!“

„Jasně, dobře, ale nemluv o Remusovi jako o vzteklé obludě! Když chceš mít rád svou matku, tvoje věc. Ale já mám rád Remuse.“ Harry snížil hlas tak, že skoro syčel. “Takže prostě sklapni!“

A Draco konečně zmlkl. Přinejmenším o Remusovi. Ale něco si mumlal, zatímco vracel hůlku do kapsy u kalhot. Něco o tom, jak je někdy nepohodlné, že už z něj Harry nemá strach.

Ta hádka alespoň prolomila napětí. A Draco už nic neřekl k tomu, že Harry by neměl chtít vidět své rodiče. Možná to, jak mu Harry připomněl jeho matku, mu pomohlo uvědomit si, že to není jen o tom, jestli jim Snape stačí. Oba dva měli ještě někoho dalšího, kdo pro ně hodně znamenal. A Harry měl rád své rodiče, přestože zemřeli, když byl ještě malý.

Snape teď obcházel kolem Zrcadla a zkoumal ho ze všech úhlů, na čele mu naskočily vrásky, jak mával hůlkou v malých obloucích tam a zase zpět. Harry čekal tak dlouho, jak to pro něj bylo možné, ale po několika minutách už to napětí nemohl vydržet. „Tak co je s tím? Přišel jsi na to?“

„Přesně jak jsem řekl. Magie, která z něj vychází, se zdá být slabá. A stále slábne, dokud nakonec nezmizí úplně.“

Harry si protáhl prsty, jak ho náhle něco napadlo. “Takže to jen potřebuje nějak posílit magii. Třeba nějaké kouzlo s hůlkou?“

Snape se s vlajícím hábitem otočil a očima vyhledal Harryho pohled. “Nebudeš experimentovat s magií s hůlkou na ničem dalším.“

„Jen jsem o tom chtěl něco zjistit. V knihovně, jak jsi říkal.“ Harry o krok popošel k Zrcadlu a natáhl ruku ke svému odrazu v něm. „Kdyby mě něco napadlo, tak ti to řeknu, čestné slovo. Přece jsem se z té eseje, cos mi zadal, poučil. Z té o tom, jak nebezpečné je pracovat s magickými artefakty.“

„Nemyslím, že bych na to zapomněl. Otázka je, jestli ty ano.“

„Řekl jsem, že ti povím o všem, co zjistím.“ Harry polkl, vypadalo to, že mu jeho otec zakáže dokonce i hledat o tom Zrcadle informace. „Nebudu se o nic pokoušet sám, ale… kdybych přišel na něco, co by vypadalo slibně, pomůžeš mi to zkusit? Tedy, kdyby se ti to nezdálo nebezpečné?“ Snape tak dlouho neodpovídal, že Harry sevřel rty. „Prosím?“

Snapeovy tvrdé rysy pomalu zjemněly. „Chápu, proč je to pro tebe tak důležité, Harry.“

„Takže ti to nevadí?“ Harry vzhlédl skrze vlasy nad čelem, měl pocit tak trochu, jako by balancoval nad propastí. Věděl, že by se tak cítit neměl, ale cítil. Alespoň trochu. Věděl, jak by to mohl Snape chápat. „Chci říct, nebudeš míň můj táta, jestli dostanu možnost mluvit s mými…. s... no s…“

„Hlavně o něm zase nemluv jako o Jamesovi,“ pronesl suše Snape. „Můžeš říkat otec nám oběma. Ačkoliv se domnívám, že by se zhrozil, kdyby se to dozvěděl.“

Harry zamrkal. Na tohle už dlouho nepomyslel. Posledních pár minut se strachoval, co tomu řekne Snape. Teď to vypadalo, jako by se jeho obavy zdvojnásobily. Nebo spíš ztrojnásobily. Co by jeho otec asi řekl na tu adopci? Harry by mu o tom měl říct, to určitě. Neměl by něco jako tohle tajit.

Na Zmijozelech nepoznáte, když je něco raní, řekl jednou Draco.

Předstírat, že nebyl adoptován… něco tak strašného by Snapeovi nemohl provést. Harry se zachvěl i jen z té myšlenky. Příliš jako zřeknutí se. Ne, řekne to mámě a tátovi popravdě. Ale co mu na to asi řeknou? Harry měl skoro chuť na celou tu věc se Zrcadlem zapomenout. Co udělá, až se James Potter objeví v Zrcadle a řekne Harrymu, že ho zklamal? Co když Harryho nazve bláznem? Dobře, to asi neudělá. Mohl by ale říct, tak jako jednou Ron, že Harry je zmatený…

Jako ozvěna zněl v Harryho hlavě Snapeův hlas. Tvůj otec tě miloval. Chtěl by, abys měl to, co potřebuješ.

Pravděpodobně ano, ale… Harry se opravdu moc netěšil na vysvětlování, proč potřebuje zrovna Severuse.

Ukázalo se, že o Zrcadle všech duší se píše ve spoustě knih. Draco mu s průzkumem pomáhal. Neochotně. Ale protože byl zjevně rozhodnut nenechat Harryho o samotě, trávili teď oba čas v knihovně.

Oba se vyhýbali jakékoliv zmínce o Narcisse nebo Remusovi.

Navíc Draco toho měl dost co říct k jiným tématům. Víc než jednou se zmínil, jak jemu to Zrcadlo bude k ničemu, protože nikdo, koho by měl doopravdy rád, není mrtvý. Nikdo, zdůraznil. Harry si pomyslel, že jeho bratr je kvůli tomu nějak moc defenzivní. Nebyl si však jistý, proč tomu tak je. Bál se Draco toho, že někde hluboko uvnitř Pansy stále miluje? Nebo mnohem hůř, bojí se snad, že v Zrcadle spatří Luciuse?

Nakonec, kdysi Draco měl svého vlastního otce rád. Možná ho ještě trochu rád má, přes všechno, co se stalo. Možná ho zároveň nenávidí i má rád.

Harry se nezeptal. Rozhodl se, že to raději nechce vědět.

Ovšem, pokud Zrcadlo opraví, dozví se to.

Možnost, že se povede to Zrcadlo opravit, jak to tak vypadalo, byla dost nejistá. Harrymu trvalo tři dny, než to zjistil. Draco taky neviděl moc naděje, ačkoli pokračoval v hledání s Harrym. Famfrpál je teď nelákal, ani procházky hradem, kromě krátkých návštěv skladiště se Zrcadlem, kdy se dívali po čemkoli, co jim prve uniklo. Taky chtěli vyzkoušet pár diagnostických kouzel, která našli. Snape je přitom doprovázel a se rty sevřenými do úzké čárky sledoval, jak je chlapci zkouší.

Ale Zrcadlo na nic nereagovalo.

O několik dní později Harry zaklapl knihu, kterou četl u jídelního stolu. Je to přece zbytečné, no ne? Věděl, že probudit Zrcadlo se pokoušeli mnohem chytřejší kouzelníci než on, tehdy ve dvacátých a třicátých letech, kdy přestalo fungovat. A všichni selhali, tak proč si myslel, že zrovna on má šanci? Nebyl tak dobrý jako Hermiona.

Ještě že si na ni vzpomněl… až přijde do Devonu na návštěvu, možná ji něco napadne.
„Problém?“ zeptal se Snape jemně, jak k němu zezadu přistoupil. Položil Harrymu lehce ruku na rameno.

„Jo,“ Harry si protáhl krk a podíval se na otce. „Myslím, že to Zrcadlo se nám nakonec nepovede opravit. Což je dost… no drsný, řekl bych. Věřil jsem, že konečně budu moct mluvit s rodiči a teď jsem o tu naději zase přišel.“

Snape se posadil na židli vedle něj a přikývl, jako by rozuměl. Možná opravdu rozuměl. Harry si nebyl jistý. Pořád toho o Snapeových rodičích moc nevěděl. Ale věděl, že minimálně teď bude lepší se neptat.

„No, mohlo by to být horší,“ snažil se uklidnit sám sebe. „Alespoň jsem nedoufal, že znovu uvidím Siriuse.“

Jak tohle řekl, obklopil je zvláštní druh ticha. To proto, že neodpověděl ani Snape, sedící vedle něj, ani Draco, který si četl na gauči. Vypadal až příliš zaujatý knihou. Žádná vtipná poznámka, ne teď. Harrymu chvilku trvalo, než mu to došlo. „Počkej, ty myslíš, že kdybychom to Zrcadlo spravili, tak bych viděl i Siriuse?“

Snape položil svou ruku na jeho a stiskl ji. „Jsem si jistý, že ho máš v srdci, je to tak?“

Ta otázka mohla být položena sarkasticky, ale nebyla. Spíš… řečnicky, hádal Harry.
Podíval se otci do očí. „Jo, jistě. Jen jsem myslel, víš… o tom Oblouku? Myslel jsem, že Sirius není normálně… v záhrobí, nebo jak nazvat to místo, které to Zrcadlo ukazuje.“

„To je možné.“

Snape zněl jako by o Harryho závěrech pochyboval. Harryho myšlenky se zatočily. Sirius…

Co kdyby mohl mluvit se Siriusem? Co kdyby nakonec měl možnost, říct mu, že se omlouvá, že ho mrzí, jak vtrhnul na Ministerstvo? Říct mu, že kdyby tušil, jak to skončí, nikdy by tam nešel?

Harry cítil srdce až v krku. Mluvit s rodiči, to bylo svým způsobem jako sen. Dokonce si to ani nedovedl představit, nikdy s nimi přeci nemluvil. Ale Siriuse znal. A Sirius znal jeho.

Ó, a Merline, Sirius znal Snapea.

Náhle to vypadalo mnohem komplikovaněji. Kdyby Sirius zjistil, že Severus je Harryho nový rodič, jistě by k tomu měl co říct. A nic pěkného, to bylo jisté. Pravděpodobně něco hodně strašného.

Ale Sirius neřekne nic, vůbec nic. A to proto, že to pitomé Zrcadlo už nikdy nebude fungovat. Harry si povzdechl, nebyl si jistý, jestli je to úlevou nebo depresí. Jen jednou věcí si byl jist.

„Bylo od tebe hezké, žes mi s tím pomáhal,“ řekl otci a pohnul prsty, aby mohl krátce stisknout jeho ruku. „Dokonce když sis celou dobu myslel, že mi to ukáže Siriuse.“

Snape pokrčil rameny. „Proč bych ti nepomohl? Black mi nic udělat nemůže.“

„Jo, protože je… mrtvý.“ Harry věděl, že to znělo hloupě. Ale jedna jeho část si uvědomovala, že až teď tu pravdu konečně přijal. Už dávno věděl, že je Sirius navždy pryč, ale hluboko uvnitř doufal, že je jinak pryč, vždyť jen propadl Obloukem. Sirius nemohl být mrtvý, ne tak jako ostatní. Jen byl pryč a nemohl zpět.

Ale pokud by s ním mohl prostřednictvím Zrcadla mluvit jako s ostatními mrtvými, už to nemohl popírat.

„Je mrtvý,“ zopakoval šeptem. Přál si, aby to neznělo tak šokovaně, tak hloupě.

„Ano,“ potvrdil jemně Snape a chytil Harryho ruku o něco pevněji. Stačilo to, aby si Harry uvědomil, že se trochu chvěje. Zamrkal, snažil se zbavit toho příšerného pocitu, že se dusí. „Ale já chtěl říci, že nám nemůže nic udělat.“

„Oh.“ Harry několikrát polkl. Věděl, že nemá žádný smysl, aby byl nešťastný. Měl by myslet na to, co má, ne na to, co ztratil. A on toho má hodně. To, co Snape řekl, to jasně dokazovalo. „To je taky pravda.“

Sirius by mohl třeba skákat vzteky, dokonce by mohl říct Harrymu, že James by byl znechucený a nezměnil by tím, jak se Harry cítil ohledně té adopce. Ačkoliv by ho to ranilo. Pravděpodobně dost.

„Snad je to jen dobře, že nedostane šanci se vyjádřit k všemu tomu...“ Bylo to frustrující.

Harry stáhl ruku zpět a mával s ní dokola, jak ukazoval, kde žije. „Proč jen ředitel to zatracené Zrcadlo nechává na hradě?“

Snapeovy temné oči se třpytily sympatiemi, opřel se dozadu a spojil ruce na stole. „Nechtěl jsem to zmiňovat dřív, jen by tě to odradilo. A bylo hezké sledovat tě s Dracem jak na tom spolu pracujete.“

Draco vzhlédl od své knihy. „Ale?“

„Albus to Zrcadlo získal před rokem v naději, že ho opraví.“

„No, to je báječné.“ Harry měl chuť tlouct hlavou o stůl. „Když největší kouzelník současnosti neuspěl, jakou naději jsem asi měl já?“

„Vzhledem k tomu, že jsi na nejlepší cestě stát se nejmocnějším kouzelníkem současnosti,“ řekl Draco a odložil knihu. „Alespoň to naznačuje jisté proroctví. Vzdáváš se nějak snadno, nezdá se ti?“

„Ne... ano… nevím.“

„Možná si od toho problému potřebuješ odpočinout,“ řekl Snape. „Můžeš svůj výzkum dokončit později, jestli chceš. V každém případě, nemyslím, že budeme zůstávat na hradě ještě dlouho. Prázdniny v Devonu nám všem udělají dobře.“

„Remus je důležitější než nějaké prázdniny.“ Harry se postavil a díval se otci do obličeje. „Neměli byste s Lucindou pokračovat v práci na Vlčí zhoubě?“

„Prozatím máme hotovo. Několik vylepšení potřebuje otestovat během příštích úplňků a Lucinda bude sbírat data pro další úpravy, předtím než se odvážíme provést změny v Lupinově várce.“

„Jo, to dává smysl.“ Harry opravdu oceňoval, kolik úsilí vložil jeho otec do vylepšení Vlčí zhouby. Dokonce, i když to Snape dělal spíš pro Řád, než pro Remuse. Pokusil se usmát.
Draco si odfrkl. „Strávit v Devonu týden nebo dva bylo skvělé, Severusi, ale nejsem si jist, co se tam dá dělat celé prázdniny.“

„Například tvé domácí úkoly?“

„Na těch už jsem pracovat začal, jak víš,“ odsekl Draco. „Zato Harry ještě nenapsal ani čárku.“

„ Jasně, já totiž nemám vůbec nic na práci,“ reagoval Harry se smíchem. „Víš, co je vtipný? Když jsem žil s Dursleyovými, doslova jsem žadonil, abych si úkoly mohl udělat. Znamenalo by to alespoň číst si o kouzlech. Ale teď jsem se ještě k žádnému úkolu nedostal.“

Draco se vrátil ke své předchozí myšlence. „Dobře, vypracuji úkoly. A pak co? Budu vít věnečky ze sedmikrásek?“

Snape vzdychl. „Možná navštívíme jednou, dvakrát Londýn. Mohli bychom jít do divadla nebo do opery. Bude ti to vyhovovat?“

„Předpokládám, že bude muset.“

„Můžeš jít se mnou navštívit Dudleyho,“ dodal Harry a snažil se, aby to znělo, že dělá Dracovi obrovskou laskavost. „Můžem si všichni spolu zajít na pizzu, ochutnal jsi už někdy… no… možná to není nejlepší nápad kvůli Dudleyho dietě.“

„No jistě, ta dieta, jsem zvědav, jestli je tvůj bratranec méně… sférický.“

Ten komentář nebyl zas tak kousavý, jako většina ostatních, pomyslel si Harry. „Myslím, že strávit zbytek prázdnin v Devonu zní senzačně. Můžem jít prozkoumat pláž a možná najdem i koupaliště, kde bych mohl mít lekce plavání. Taky můžem chodit na procházky…“

„Můžeš být ještě akulturnější? Procházky, no to mě podrž. Všechno, o čem mluvíš, je mudlovská zábava.“

„A co je podle tebe opera a divadlo, pitomče? Hrají tam mudlové pro mudly.“ Harry se rozhodl, že cítit se samolibě, není zas tak špatné. „A tobě se to líbí. Obdivuješ to. Tak mi nemluv o tom, co je mudlovské.“
Draco předstíral, že si oprašuje smítko z rukávu. „Ta tvoje ignorance, to je něco. Nevíš, že minimálně polovina všech herců jsou kouzelníci, kteří jen předstírají, že jsou mudlové?“ Odfrkl si. „A polovina herců jsou pak mudlové. Počítat umíš. Já mám rád tu kouzelnickou polovinu.“

Harrymu se nechtělo věřit, že polovina herců jsou kouzelníci v přestrojení. Těžko však mohl něco namítat, když si uvědomil, že se takové věci dějí. Občas. Remus taky hrál v divadle ve West Endu, aby se zlepšil a získal dost zkušeností, které se mu teď hodí v boji proti nepřátelům Světla.

Takže místo hádání se pokrčil Harry rameny a řekl, že přemýšlel, co si vzít sebou do Devonu.

Bylo milé, že letos v létě si mohl vzít jen co chtěl, a zbytek nechat doma.

Doma.

Harry to slovo v duchu objal a začal se probírat věcmi, které mu Severus koupil.

Snape vše domluvil s ředitelem tak, aby dostávali poštu i v Devonu. Přesměrovací kouzlo pošle sovy do hradu, odkud jim Dobby pošle dopisy pomocí začarovaných beden.
Harrymu už napsali Ron i Hermiona, ačkoliv ho zatím nemohli navštívit. Dracovi dva týdny žádný dopis nepřišel, až najednou se objevila obálka od Gringottových, ten těžký papír a pečeť byly nezaměnitelné. Harry se Draca raději na nic neptal.

Nic mu do toho nebylo, ačkoliv jen díky němu měl Draco zase svůj účet. Pěkně tučný účet, jak Harry věděl. Draco nakonec neutrácel, tak jak měl ve zvyku dříve, ale těžko by ho někdo nazval spořivým. Ještě než opustili Bradavice, objednával si soví poštou jak šílený a trval na tom, aby ho Severus vzal do Prasinek, kde si nechal vzít míry, aby mu hábity dokonale padly. A dokud neopustili Bradavice, pořád se objevovalo nové oblečení.
Samozřejmě, pokud bylo Harrymu známo, nové balíčky chodily pořád, jen Dobby je nepřeposílal.

No, alespoň už Dracovo nové oblečení nemělo diamantové knoflíky. Draco věděl přesně, co by mu na to otec řekl.

Harryho trochu překvapilo, když viděl Snapea, jak z kouzelné bedny vytahuje Denního věštce. Věděl, že jeho otec necítí k tomu plátku zrovna důvěru. Na jeho dotaz Mistr lektvarů odpověděl, že by měli být v obraze, když jsou teď tak odříznuti od světa.
Zatímco Harry se tímto doporučením neřídil, jeho bratr si ve Věštci denně četl. Jednou ráno, když pročítal finanční sekci, Draco se málem udusil čajem.

„Zatraceně typické!“ vrčel, zatímco se prokousával článkem. „Jak ten plátek může někdo brát vážně, to by mě opravdu zajímalo!“

„O co jde?“ zeptal se znuděně Severus. Pravděpodobně zaznamenal, stejně jako Harry, Dracův uražený tón. Cokoli Draca tak nadzvedlo, bylo něco, co jemu i Harrymu přijde malicherné.

„O Walpurgise, o toho jde,“ odsekl Draco. „Nestačí, že byl pěkně mazaný a upřel mi mé právoplatné dědictví…“

„Právoplatné?“ vyprskl Harry. Všechna jeho předsevzetí nemluvit o Narcisse právě vzala za své. „Co na něm bylo právoplatného? Tvá matka toho muže zabila, abys po něm mohl dědit!“

„To nevíme,“ řekl Draco, ačkoli to byl právě on, koho to prvního napadlo. „Vše, co víme je, že skřeti rozhodli, že všechno nebylo v pořádku. A to bylo sotva dost na to, aby mi to dědictví upřeli. Ale teď tomu plesnivý starý podvodník s dětmi nasadil korunu.“ Praštil noviny hřbetem ruky, ten pohyb Harrymu zvláštním způsobem připomněl staré filmy, kde se muži vyzívali na souboj tím, že se uhodili rukavicí.

„Dovolíš?“ Severus klidně prostudoval rozloženou stránku novin. „Aha.“

Harry prostě čekal.

„Kouzelnický domov pro opuštěné a osiřelé nezletilé motáky oznámil obdržení velmi štědrého odkazu na základě závěti Walpurgise Blacka. Věštec ho nazývá výjimečným filantropem, příliš skromným, než aby poutal pozornost ke své štědrosti.“

„Domov, to je příliš!“ zařval Draco, jednoznačně rozzuřený. „Domov pro motáky má dostat moje peníze!“

„Opuštěné?“ zeptal se Harry otce.

„Myslím, že tím chtějí říct odložené.“

Harry se zamračil. Jeho vlastní rodina nebyla zrovna vzorem lidskosti, ale většina lidí je snad slušná? A motáci byli přece jen součástí kouzelnického světa. Magie se v rodinách dědila, ale mohlo se stát, že někomu se vyhnula. To věděl každý. „Přece nemohou být odložení,“ mumlal, pak málem nadskočil, když si všiml, jak se na to Draco zatvářil a téměř jako by slyšel jeho: Ale to víš, že mohou, Pottere, jsou to přece jen motáci!

A Draco zatím zuřivě přikyvoval na souhlas. „Přesně tak, je to skrz naskrz hanba. V otázce motáků mají čistokrevné kouzelnické rodiny jasno. To je i důvod, proč byli moji příbuzní tak rozčilení těmi Walpurgisovými špinavými čachry…“

„Myslel jsem, že je štvalo, že se tak do čistokrevných rodin dostali děti narozené mudlům a znečistily dokonale čisté krevní linie,“ řekl suše Harry. „Ne, že se zajímali o další osud vyměněných motáků.“

Draco se zamračil. „To jim vadilo taky. Kromě toho, že o motáky se má v první řadě postarat jejich rodina.“

Harry sebou trhl. „Zabít je, to máš na mysli?“

„U Merlina!“ zařval Draco zjevně rozzuřený. „Ne, neměl jsem na mysli vraždění! Jsi úplně pitomý?“

Harry zíral. „Říkal jsi, že se to dělo! To zabíjení motáků. Dokonce jsi mi vyprávěl, jak čistokrevní toužili znát kouzlo, které by jim řeklo hned po narození dítěte, jestli to je moták, protože zabít novorozeně je mnohem snazší, než čekat, jestli se u něj projeví magie.“

„Jo, ale neřekl jsem, že to tak bylo správně,“ odpověděl kousavě Draco. „Dokonce to není ani chytré. Furie si najdou způsob, jak tě potrestat za vraždu pokrevního příbuzného, ať už je moták nebo ne. Ale některé rodiny prostě nemohou snášet to ponížení a v momentě, kdy zjistí, že jejich dítě nemá žádnou magii, zpanikaří. Poslyš, hlavním důvodem, proč se Walpurgisovy metody nelíbily mojí rodině, bylo, že našel kouzlo, které odhalilo motáka velmi brzy. To kouzlo mohlo v některých rodinách vést k dalším vraždám. V mojí rodině pochopitelně ne. A doufám, že už je ti to, kurva, jasný!“

„Draco, tvůj slovník.“

Draco Snapeovi věnoval otrávený pohled, ale přikývl.

„A co by tvoje rodina udělala, kdyby se ti narodil motácký bratr nebo sestra?“ zeptal se s opravdovým zájmem Harry. Předpokládal totiž, že zrovna Malfoyovi by motáckého příbuzného bez rozmýšlení zabili.

Draco pokrčil rameny. „No, nechtěli by se s ním moc ukazovat na veřejnosti, tak by ho nebrali do společnosti. Ubytovali by ho někde v patře, v pokoji s okny, která vedou na nejméně využívanou část panství a přidělili by mu pár domácích skřítků. Zahrnuli by ho pohodlím. Je to tak, že by se svým způsobem snažili, aby se necítil tak špatně, že nesdílí naše magické nadání.“

Harry byl zděšený. „Takže odklidit z očí do zadního pokoje a prostě je tam nechat?“

„Nebuď tak dramatický, Harry. Jistěže by mohli občas ven. Víš, při důležitých rodinných událostech, jako jsou svatby a podobně.“

Harry zíral na otce, který jen přikývl. Jako by to potvrzoval. Nebyl to nutně souhlas, ale Harry měl pocit, jako by do něčeho šlápl. „To mi zní trochu jako strčit někoho do přístěnku,“ řekl, překvapený, jak moc jeho hlas zněl drsně. „A když tak o tom přemýšlím, jako někdo, kdo byl takhle odstrčen za to, že má magii, tak mi přijde mnohem horší chovat se tak k někomu jen proto, že magii nemá.“

Draco si zajel rukama do vlasů a odhrábl si je z čela. „Mají veškeré pohodlí a péči, Pottere. Ani trochu to není to samé. Nikdo je nenechává hladovět nebo tak něco. A motáci mají stejně raději samotu. Stydí se, že nemohou kouzlit…“

„Myslím, že mají raději samotu, protože je jim zatraceně jasné, že nejsou chtění!“ Harry zúžil oči. „Je to jako Goyle, který se rozhodl, že bude hloupý, protože se k němu všichni chovají jako k hlupákovi!“

Snape se jemně ozval. „Nemyslím, že se v tomhle někdy shodnete. Asi to budete muset akceptovat.“

Draco přikývl, ale Harry byl příliš rozčilený, než aby přestal. „Takže kdyby se ti jednou narodil syn a byl to moták, tak se k němu budeš chovat takhle?“

„No, jsem si jist, že bych krev své krve nestrčil do útulku pro motáky,“ odsekl Draco, mávaje novinami.

„Možná je jim tam líp,“ pronesl Harry zapáleně. Náhle sirotčinec nevydal jako ta nejhorší možnost. „Jo, lepší bydlet spolu s ostatními motáky, než s rodinou, která se vás snaží schovat před světem. Možná je tam aspoň mají rádi. Možná se o ně starají a aspoň je nechají vidět denní světlo!“

„Možná bychom se tam měli podívat,“ napadlo Draca, jeho tón stejně tak ledový, jako Harryho byl rozrušený. „Nakonec, jak to tak vypadá, moje peníze budou ten ostudný podnik podporovat. Rád bych viděl, za co je utratí.“

„Nejsou to tvé peníze,“ připomněl Snape. „A nikdy nebyly, je to jasné? Byl to Walpurgisův majetek a nikdy by ti ho neodkázal, dokud ho tvá matka nezmanipulovala a nezavraždila.“

Draco ohrnul ret. „Jak jsem řekl, neexistuje důkaz, že něco takového udělala. A měl by sis pamatovat, že když jsem ji z toho vinil, byl jsem zmatený z toho, že je na Luciusově straně, proti mně.“

„Ale no tak! Dobře víš, že to udělala, Draco…“

„A jak to můžu vědět? Byl jsem u toho? Možná Lucius dostal podezření, že by mi Walpurgis mohl pomoci a zabil ho sám. Napadla tě i tahle možnost?“

„Jasně, dobře víme, že skřeti v tom viděli podvod a ne vraždu. Taky ale každý ví, jaká je Narcissa Malfoyová mrcha…“

„Sklapni, takhle o mé matce mluvit nebudeš!“ zařval Draco, v obličeji úplně bílý. „Myslíš, že tvoje matka byla dokonalá? Chceš slyšet pár smrtijedských drbů? Můžu ti říct takové věci, že už nikdy nebudeš chtít, aby to Zrcadlo fungovalo…“

„Pánové,“ přerušil ho Snape. „To by stačilo. Takhle konverzace je naprosto bezcenná.“

Zaměřil svůj pronikavý pohled na Harryho, který se začal červenat. Věděl, že Draco svou matku hluboce miluje. Bez ohledu na to, že je to podlá potvora.

„Mrzí mě to,“ zamumlal.

„To by tedy mělo!“

„Draco!“ vyštěkl Snape.

„Dobře, dobře, taky bych se měl omluvit,“ bručel druhý chlapec a odvrátil obličej.
Harry si všiml, že Draco se ve skutečnosti neomluvil. Ale dokud se Snape tvářil takhle zachmuřeně, bylo lepší nechat to plavat.

Při večeři vládlo napětí a nikdo moc nemluvil. Tedy, Draco prohlásil, že Harry by měl dostat vynadáno za svůj slovník, na což Harry odpověděl, že ani tak nenadával, jako říkal pravdu, což je lepší než rozmazávat zlomyslné pomluvy, načež Draco reagoval tím, že vyjmenoval celou řadu pěkně odporných kleteb, které v Bradavicích neučí.

Zhruba v tom okamžiku jim Snape začal vyhrožovat písemným trestem. Večeři pak dojedli potichu a začali se bavit až při chlebovém pudinku, který připravil Harry. Hovor začal Snape zmínkou, jak dobrou sezónu předvádějí Montrose Magpies, a to asi díky jejich novému talentovanému chytači. Harry si nemyslel, že by byli až tak dobří a Draco s ním souhlasil. Začali otci rozmlouvat fandění Magpies a Harrymu náhle došlo, že zbytečně.

„To bylo zákeřné,“ řekl.

„Zákeřný, záludný, zlý Zmijozel?“

„Cože?“ Harry zůstal na otce zírat.

„Moje soukromá zábava,“ vysvětlil Snape s cukajícími koutky. „Draco, pověz mi, jak Harry pokračuje s lekcemi přemisťování?“

Harry udělal obličej. „Jestli tu pitomou obruč ještě někdy uvidím…“

„Udělal velký pokrok, opravdu to vzal jako výzvu,“ skočil mu Draco do řeči. „Harry už se zvládne bez problému přemístit z jedné strany tvého pozemku na druhý.“

Snape zvedl obočí. „Tak proč ho pořád necháváš používat obruč?“

„Uhm… protože ho to tak otravuje?“

„Blbče…“

Draco mu věnoval povýšený pohled. „No, myslel jsem, že ti to pomůže se sebedůvěrou. Ale myslím, že už se obejdeme i bez obruče. A… nechci zase začít s tím delikátním tématem, ale co takhle navštívit ten útulek pro motáky, Severusi? Opravdu bych chtěl vidět jak moje… ehm, na co ty peníze použijí. Ať se ti to líbí nebo ne, mám pocit, jako bych ten útulek sponzoroval proti své vůli.“ Jeho hlas už zase zněl namyšleně. „Navíc, jak víš, mám menší problém s image. Pro práci bystrozora by člověk asi měl mít určité… vlastnosti. A někdo by si mohl myslet, že nejsem tak úplně…“

„Taky že nejsi,“ přerušil ho Harry. Slyšel jsi Tonksovou. Bystrozor musí být schopen pracovat bez předsudků.“

„No jistě, jako by zrovna Tonksová byla dokonale nezaujatá. Rozhodně by si o někom nemyslela, že je vrah, jen proto jak se jmenuje, nebo…“

„Takže víš, v čem je problém.“

Draco si odfrkl. „Dobrá, pokud nám Severus dovolí navštívit ten útulek, uvidíš sám, jak dokonale milý a okouzlující dokážu být k opuštěným motákům. A můžeš o tom svým bystrozorským přátelům vyprávět. Nebo lépe, můžeš poskytnout interview nějakému vstřícnému novináři…“

Protože Draco moc dobře věděl, jaké pocity Harry chová vůči novinám, tak mu tímto návrhem rozhodně nezlepšil náladu. „Ty jsi ten, kdo rád dává rozhovory. Ten, kdo rád vypráví lži…“

„Strategizoval jsem. Neznal jsem tě tak jako teď a myslel jsem, že udělám správnou věc, pokud tě trochu srazím.“

Harry pevně sevřel rty, jak se snažil neodpovědět nějakou urážkou. Ve skutečnosti ho mrzelo, že nazval Draca lhářem. Draco takový sice býval, ale Marsha to s Harrym nejednou probírala. Správné názory si tvoříme díky zkušenostem, říkala s oblibou. Ale zkušenosti pochází z toho, když se řídíme špatnými názory.

Připomínat lidem bez přestání jejich chyby, prostě není nejšťastnější řešení. To Harry věděl, ještě než o tom s Marshou mluvili, přesto se Dracovi občas dařilo vytočit ho natolik, že dřív mluvil, než myslel. Dracův nadřazený postoj byl prostě nesnesitelný.
Ale už to nebylo tak hrozné jako dřív. Draco dokázal, že se může změnit. Ačkoliv tahle myšlenka o skrývání motáckých příbuzných jako známce ušlechtilosti byla jednoznačně odporná. „Jo, pojďme se tam podívat,“ řekl Harry. „Možná zjistíš, že mladým motákům je líp tam, než u rodiny, která je nemůže vystát. Co mě se týče, tak Walpurgis nedělal nic špatného tím, že vyměňoval děti. Jak já bych byl šťastný, kdyby mě někdo vyměnil do kouzelnické rodiny, pro kterou bych byl normální.“

„Ale ty jsi normální,“ řekl důrazně Snape. „A vždy jsi byl.“

Harry se trochu usmál.

Draco si povzdechl. „Co ti na to mám říct, Harry? Je mi líto, že tvoji mudlovští příbuzní jsou příjemní asi jako sliz z tlustočerva, jasné? Fakt mě to mrzí! Ale když pomineme tvé nešťastné dětství, tak kouzelničtí rodiče nemají nejmenší právo dát své děti, i když třeba motáky, někomu úplně cizímu. Těžko uvěřit, že Ministerstvo něco takového dovolí.“

Harryho úsměv se vytratil. „Počítám, že uvažují asi takhle: buď tohle, anebo vražda. Aspoň v některých rodinách.“

„Ne, že bych něco takového neslyšel,“ přisvědčil Snape.

„Ten útulek není odtud daleko,“ řekl Draco prosebným tónem. „V tom článku píšou, že je v Exeteru, Severusi. Je to dost bezpečné, ne? Zejména pokud jsi přesvědčen, že Pán zla si právě dal odebrat kostní dřeň. Je škoda, že přitom neumřel, ale nevypadá to, že by mu bylo zrovna dobře, je to tak?“ Draco se uchechtl. „Samozřejmě není čistokrevný, takže počítám, že byl nemocný už často, ale já osobně myslím, že je velmi povzbudivé slyšet, jak si to v těchto dnech opravdu užívá.“

„Já taky nejsem čistokrevný!“

„Pro Merlina!“ vybuchl Draco. „Já ten termín ani nepoužil v negativním smyslu a ty kvůli tomu takhle vyletíš! Jako vždycky! Urazilo by tě, i kdybych třeba řekl, že někdo s mudlovskými předky někam jde pěšky, místo aby se přemístil?“

„Jen nemám zrovna rád tu tvojí posedlost krevními liniemi.“

„Do posedlosti mám opravdu, opravdu daleko. Ve skutečnosti jsem ti už říkal, že vím, že krev není všechno. Říkal jsem to! Taky jsem řekl, že jsi mnohem lepší kouzelník, než kdy budu já. Ty prostě neposloucháš jediný zatracený slovo, co říkám. Prostě mě nemáš rád!“

„Mám tě rád a ty to víš!“

„Jistě, ale nemáš mě rád takového, jaký jsem. Myslíš, že to nevím? A Severus mě má rád ještě míň než ty.“

„Nemluv za mě,“ požádal ho Snape. Vstal a tyčil se teď nad Dracem. Nebylo v tom, ale nic zastrašujícího. Přistoupil dostatečně blízko na to, aby mohl chlapci položit ruce na ramena, pak vypadal, že si rozmyslel a vytáhl ho ze židle. Když Snape Draca objal a začal mu velmi tiše šeptat do ucha, Harry si domyslel, že je to velmi soukromá chvíle a že by se měl raději vypařit.

Později – mnohem později – když Draco přišel do jejich potemnělé ložnice, Harry si odkašlal, aby upoutal jeho pozornost.

„Ještě jsi vzhůru?“ Dracův hlas zněl unaveně, pomyslel si Harry. Jako by toho na něj bylo moc. „Za moment budu.“

„Klidně si rozsviť, jestli chceš…“

„Ne, zvládnu to i potmě.“

Harryho napadlo, že Draco asi trochu plakal a teď nechtěl, aby si toho Harry všiml.

„Opravdu tě mám rád,“ řekl Harry a doufal, že to znělo správně. Dost o tom přemýšlel, jak tu čekal a čekal. „Je toho spousta, co mám na tobě rád. Jsi chytrý a někdy dost zábavný, taky vím, že jsi loajální a že se na tebe mohu spolehnout. Taky jsme zažili spoustu legrace, no ne? Tedy pokud se zrovna nehádáme. Je to… Rád bych tě měl ještě radši, Draco. Ale to by ses musel naučit dívat na lidi bez ohledu na to, jaký mají původ.“

Draco si ve tmě povzdechl. „Ty to nechápeš. Nemůžu si pomoct. A kromě toho někdy je to prostě způsob, jak identifikovat lidi. Třeba když jsem někdy řekl, ten u mudlů narozený kluk z bylinkářství, mohl jsem místo říct ten vysoký, tmavovlasý. Nemyslel jsem tím nic špatného.“

Harry chvíli přemýšlel. „Ale někdy jsi to myslel špatně.“

„Taky jsem tvojí přítelkyni s vlasy jak roští řekl do očí, že je chytrá. Pamatuješ? A neřekl jsem jí mudlovská šmejdko, tehdy už ne.“

Ve skutečnosti jí tak o něco později řekl, ale Harry přikývl. Potom mu došlo, že to Draco nemůže vidět. „Jo, to bylo fajn. Tehdy jsem na tebe byl opravdu hrdý.“

„Dobře, osobně si myslím, že Serpensortia byl můj nejskvělejší okamžik, ale…“

Takže teď loví komplimenty? Asi je opravdu potřebuje slyšet, rozhodl se Harry. „Tehdy jsem na tebe byl taky hrdý. Opravdu hrdý. Měl jsem chuť obejmout tě, ale všechny ty kousance…“

„Severuse to nezastavilo,“ připomněl Draco a už zněl lépe. „Tak hádej, co řekl o Exeteru?“

„Hm, že půjde s námi?“

„Docela už ho znáš, co?“ Harry slyšel šustění, jak se Draco převlékal. „Je to trochu směšné, opravdu. Kdo by nás, pro Merlina, hledal v Exeteru? A kdyby se snad něco stalo, tak oba se umíme přemístit. Prostě bychom se vrátili sem a nikdo by nás nemohl sledovat. Teď hádej, co řekl Severus na tohle.“

Tahle hádanka byla trochu těžší. „Něco jako že jsme ještě nesložili zkoušku a nejsme ani plnoletí?“

„Jsi blízko. Přesně řekl…“ a Draco o oktávu snížil hlas. „Pokud je mi známo, legálně se přemisťovat můžete jen s dospělým kouzelníkem, který složil zkoušku.“

Harry si to dovedl živě představit. „Vsadím se, že zkřížil ruce a stál takovým tím způsobem, jak dovede vypadat mnohem vyšší, než je?“

„Přesně, ale nechal toho, hned jak jsem ho obvinil, že Marshe neříká celou pravdu.“

„Cože?“

„Řekl totiž, že se s námi přemístí do Exeteru a jakmile se přesvědčí, že nám v Domově nic nehrozí, půjde si něco zařídit. Tak jsem mu řekl, že musí mít přítelkyni, a co by si Marsha pomyslela, že to tají. A on reagoval jak obvykle.“

„Pohrozil ti písemným trestem.“

„Jo. A pak prohlásil, že se vlastně chtěl podívat po nějakém bazénu, kde by ses mohl učit plavat.“

Harry se usmál. „Tak to se nemůžu dočkat, bude to super. Kdyže tam půjdeme?“

„Vypadá to, že zítra. Ale prý až se vrátíme, tak ty budeš pokračovat v práci na svém lexikonu kouzel a já musím přečíst nějaké knihy, které ráno objednal soví poštou.“

„Jaké knihy?“

„Něco od Aristotela, aspoň myslím. Byl to, jak jistě víš, kouzelník.“

Ne, to Harry nevěděl. A nebyl si ani jistý, jestli tomu věří. Draco tomu zjevně věřit potřeboval. Přece by nečetl knihu, kterou napsal nějaký mudla. „Proč zrovna Aristoteles?“

„Nemám tušení,“ zívl Draco. „No, myslím, že se osprchuju, než půjdu spát.“

„Žádné zpívání,“ požádal Harry a otočil se na druhý bok. „Jsem strašně ospalý.“

„Můj melodický hlas tě ukolébá k sladkému spánku, slibuji.“

Ale neukolébal, protože Draco si nezpíval, přesně jak ho Harry prosil.

 

 

 Kapitola 1 Kapitola 2 Kapitola 3
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

macuss

(Jimmi, 30. 12. 2008 17:05)

Práveže už nič viac netreba. To úplne stačí. Dík.

koment

(macuss, 30. 12. 2008 14:59)

Díki za kapitoly... neviem, čo iné by som mala ešte napísať...

Myslíš?

(JSark, 30. 12. 2008 10:46)

Prečo myslíš, že som odolala? Poctivo prečítané tusím po 11 kapitolu. Ale rada prečítam ešte raz... a potom znovu... :-) Fajn, takže si počkám, či sa dozvieme niečo "škandalózne" o Lily...

:-)

(Jimmi, 29. 12. 2008 21:29)

JSark: Páni, a ty si odolala neprečítať si to na fóre, keď si mohla? Klobúk dolu.
Fakt si nespomeniem, prepáč. A s číslom kapitoly sa úmerne zvyšuje jej dĺžka.

Kayka, budem sa opakovať, ale tvoje preklady sú proste úžasné. Ďakujem ti strašne moc. Mala som šťastie, že som si Leto prečítala v origináli ešte skôr ako som prepadla inej D/H, asi by som ním vtedy nebola tak nadšená. Teda prečítala je fakt silné slovo. Knihovka by mohla rozprávať ako vyzerali preklady z prekladača. Ale pochopiť sa to dalo. O to viac oceňujem nádherný preklad a čas, ktorý nad tým tráviš. Ako dôkaz by ti mohlo slúžiť to, že napriek totálnemu prepadnutiu inej dvojici, ma tvoje preklady uchvátili a Leto sa mi páči dokonca ešte viac ako Rok. Strašne moc ti ďakujem. Nemôžem sa dočkať ďalších kapitol, mám sto chutí sem pricapiť ďaľšiu, ale potom by mohla nastať pauza. Ešte raz díky.

:-)

(JSark, 29. 12. 2008 21:13)

Je to fakt super preklad, veľká vďaka. Priznávam, že sa tiež teším, ak sú kapitoly dlhé, ale chápem des prekladateľov.
Inak mám jednu otázku: vie niekto, či bude ďalej v poviedke vysvetlená tá Dracova narážka na Harryho matku? Že by mu mohol o nej povedať nejaké smrťožrútske drby? Ak niekto vie a napíše, bude mať moju nehynúcu vďaku, som totiž strašne zvedavý človek. :-) Ak nie, tak... chjo... budem musieť počkať... :-(

kapča

(zyan, 29. 12. 2008 15:01)

jo, tak to je mazec...šokujeme nějouz rychlsotí přibývají krasné kaúpiolky...

Good luck, my dear...

Nádhera

(Thalie, 29. 12. 2008 4:54)

Pěkná kapča:)

re: délka kapitol

(Kaya, 28. 12. 2008 18:03)

Mě taky některý kapitoly zarážejí délkou :-)
Jenomže zatímco jakožto čtenář jsem dlouhé kapitoly milovala, jako přakladatelku mě občas děsí. Si to lidi představte: najedu na Skyehawke, najdu kapitolu, ctrl C, otevřu Word, ctrl V a ....a sakra. Když to míň než 20 oddechnu si, ale jinak... A pak se ještě modlit, aby tam nebylo moc frází, slovní hříčky nebo básnička, to je totiž teprv mazec:-)
takže díky za komentáře, Jimmi má pravdu, jsou velkým povzbuzením

délka kapitol

(Inge, 28. 12. 2008 16:13)

Jsem taky ráda, že je tu kapitola tak rychle, čtu Rok asi tak už 2 roky, strašně závidím těm, co začali číst až teď a měli hned všech 97 kapitol. První kapitola Léta mě poněkud zarazila svou délkou, ale druhá už je o něco delší, doufám, že to tak bude ještě chvilku pokračovat. Komentáře taky skoro nepíšu, obvzlášť na estránkách, kde nevím co napsat do nadpisu. Jinak díky za kapitolu!

:-)

(Katie, 28. 12. 2008 12:17)

kapitolka je fakt moc hezka :D upřímně mě překvapuje že mají ti dva (Harry a Draco)ještě tolik temat k hádkám :)jinak jsem moc ráda že tady přibývaji kapitolky tak rychle protože bych se jinak asi zbláznila nevim co bych bez vás (překladatelů a autorů) dělala. Díky moc

:o)

(ladyF, 28. 12. 2008 11:01)

Takže, někteří z vás možná nepochopí, jak jsem doteď vůbec mohla žít (ehm, já to teď rozhodně nechápu...), ale začala jsem Rok číst asi tak...hmmm před 2 týdny, dejme tomu a dočetla asi...včera :-D A asi si to přečtu znovu, mimochodem. Zkrátka člověk neví o co přichází, dokud si to fakt nepřečte. NO, ale zas tak moc se nedivím, že jsem se zdráhala to číst...ono nějak podvědomě jsem musela určitě tušit, že mi tato povídka rychle přiroste k srdci a budu přímo zoufale toužit po další kapitole a přesně téhle závislosti jsem se chtěla vyhnout. Naštěstí moje vůle je velmi slabá a těžko bych mohla nepřečíst něco, co tolik lidí přede mnou vychvalovalo.
Děkuji všem, co se na překladu a uvěřejňování této povídky podílejí, myslím že se u toho sešla celkem slušná banda lidí, co si zaslouží můj vděk

:o))))

(Terka, 27. 12. 2008 20:46)

Skvělá kapitolka, skvělý překlad... Díky Kayo..;o)
Jsi zlato...:o)

Kaya a komentáře

(soraki, 27. 12. 2008 20:37)

Ano, Kaya je naprosto úžasná!!! Měli bychom jí opravdu poděkovat a vyjádřit nejméně takový obdiv a poděkování, jako Chalibdě. Žel Merlinovi, lidé jsou od přírody pohodlní, což je zrovna nectí, ale co už...
Snad byste mohli hodit alespoň smajlíček. Mně osobně vždycky potěší komentář od kapi - super kapča. Dvě slova, ale jak umí pohladit a potěšit... (ne, že by se mi nelíbily i ty dlouhé komentáře, to jako zase mě neberte za slovo, resp. dvě :-D)
Takže tak nějak.

Kayo, dík, jsi vážně skvělá

:-)

(ASISI, 27. 12. 2008 20:26)

Když napíšu svůj komnetář i sem, mohlo by to jít někomu příkladem? :-)
Je pravda, že komentářů moc není. A přitom je to potřeba. Překladatelům to doufám pomáhá stejně, jako autorům.
Tan nebuďte líní a pište!

Díky, moc děkuji.

(Kris, 27. 12. 2008 19:17)

Vím, jsem zlá. Čtu tuhle povídku strašně dlouho a jestli jsem za tu celou dobu napsala tři komentáře, tak si honím bycha. Překlad se povedl skvěle, a chápu, že je to dost těžký. Já měla problém s tím, přeložit to alespon tak, abych věděla o co se jedná. Ale aby to dávalo smysl? Tak na to já nemám a také, jsem lenošná něco napsat.
Proč opakovat to, co už někdo řekl?
Vím, je to výmluva, ale budu se snažit polepšit.

Kdyby to někdo nepochopil (nedivila bych se), tuhle povídku miluji a kdybych na to měla, tak bych i slečně, či paní spisovatelce - poděkovala za to, že píše a všem, kteří se starají o to, abychom my méně zdatní v angličtině, měli z této povídky alespoň něco.
Prostě vás obdivuji a děkuji za to, že jste.

alexkleo ne z estranek ani blogu.

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA