Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 16 Nikdo není ostrovem

30. 3. 2009

 

 Kapitola 15 Kapitola 16 Kapitola 17

 

Překladatel: Kaya
Betareader: Hatifnatif
Závereční úpravy :  

 

Draco zažil v životě jen několik okamžiků, kdy měl pocit, že se čas zastavil. Jeho první let na opravdovém koštěti. Ten večer na mýtině o Samhainu, když sledoval, jak se Smrtijedi plazí a ponižují, zatímco Harry Potter tam stál hrdý a nezlomený. Ten okamžik, kdy ho Severus poprvé prohlásil za svého syna. Ten strašný moment ve Francii, když spatřil jámu plnou hadů a uvědomil si, co se mu Lucius chystá udělat.

A teď.

Jak kolem něj Rhiannon proběhla a její dlouhé blonďaté vlasy za ní vlály jako závoj, Draco cítil, že nejen čas, ale celý svět včetně něj zamrzl v tom hrozném okamžiku. Roztřásl se, jakoby mu v žilách místo krve začaly proudit ledové krystalky. Ostré krystalky bodající ho uvnitř celého těla.

Neměl doposud ani tušení, že na celém světě může existovat tolik bolesti.

Ztěžka a s nadlidským úsilím se nadechl a nejistýma rukama se opřel o pult. Jeho mozek nejspíš zamrzl také. Měl by přece běžet za ní, měl by se ujistit, že je v pořádku, měl by…

Náhle, jako když se rozsvítí, se mu v mysli vynořila strašlivá myšlenka. Je to mudla, je to mudla, je to mudla… znovu a znovu.

Otevřel ústa a bojoval o dech, měl však pocit, že se nemůže nadechnout, ať se snaží sebevíc.

Nakonec mu ze rtů uniklo zaúpění, ošklivý zvuk, který zněl jako nářek šílence. Nebo to tak muselo přinejmenším připadat Harrymu, který najednou popošel k Dracovi a začal ho jemně poplácávat po rameni. Tvářil se přitom napjatě, skoro až váhavě.

Vypadal starostlivě a zároveň tak asi vypadat nechtěl. Přesně jako se tvářil celou tu dobu. Protože on to věděl, no ne? Věděl o Rhiannon pravdu!

Ten blahosklonný pitomec měl celou dobu pravdu!

Dracovo úpění se změnilo v temné zavrčení, když se otočil k Harrymu. „Opovaž se,“ varoval ho potichu a se supěním, jak konečně přišel na to, jak zase dýchat. „Neříkej to. Nezačínej s tím.“

Nepotřeboval teď od Harryho slyšet: „Já jsem ti to říkal.“ Ano, Harry mu to říkal. Zas a znovu a pořád a měl naprostou pravdu, ale to oba dva věděli. „Nemá smysl mi to připomínat,“ dodal Draco hlasem tak vysokým, že se zdálo, že se o něj pokouší hysterie. Jeho vztek si však našel jiný ventil.

Najednou měl hůlku v ruce.

„Ne!“ zařval Harry a vytáhl svou hůlku a namířil ji na Draca.

Draco byl na chvíli tak šokovaný, až nemohl mluvit. Zíral na hůlku v Harryho ruce a najednou si vzpomněl, jak nebezpečná je Harryho temná magie. Dokázal vydechnout otázku. Jedinou otázku: „Co máš, při Merlinově čapce, za problém?“

„Nech ji na pokoji…“

Draco se snad přeslechl. „Vytáhnout na mě hůlku?! Na mě?! Co si jako myslíš? Myslíš vůbec?“

Harryho ruka s hůlkou se ani nepohnula. „Dobře, prostě ji nech na pokoji a bude to v pořádku. Myslím to vážně, Draco. Rhiannon nemůže za to, že máš hlavu plnou zatraceně pitomých myšlenek a předsudků, tak ať tě ani nenapadne jí ublížit…“

A že zrovna Harry mluví o pitomých myšlenkách!

„Sakra, sklapni!“ zavrčel Draco, který zrovna pochopil Harryho podivné chování. Když teď věděl, co si o něm Harry myslel, naštval se ještě víc. „Já se jí nechystám ublížit! Možná něco udělám tobě, jestli nepřestaneš vykřikovat takové blbosti! To si fakt myslíš, že jsem vytáhl hůlku, abych…doprdele, Harry!“

Ani teď Harry hůlku nesklonil. „Tak proč jsi ji tedy vytáhl?“

„Proto. Accio zvonek!“

A zvonek vylétl zpod pultu, kam ho Emmeleia schovala, a vklouzl Dracovi do ruky.

Harry zamrkal a pak, konečně, sklonil hůlku.

Stále rozzuřený, třískl Draco zvonkem o pult a začal na něj zvonit. No spíš než zvonit, začal do zvonku mlátit pěstí, znovu a znovu. Hlasitý a pronikavý zvuk gongu zaplnil recepci, jeden dunivý zvuk následoval hned další a Draco měl pocit, že se mu z toho kraválu rozskočí hlava. Pořád lepší, než zůstat zmrazený.

Najednou se dveře za pultem rozletěly dokořán, do recepce vběhla Emmeleia Volentierová a tvářila se opravdu popuzeně. Ne, že by to Dracovi nějak vadilo. Popadla zvonek a tentokrát ho skutečně zamkla do zásuvky. Dobře, že tak. Z pohledu na tu věc, stejně jako když se jí dotýkal, se Dracovi dělalo špatně. Proč tu vlastně museli mít detektor mudlů, maskovaný jako zvonek?

Přál si, aby tu hloupou věc nikdy neviděl. Přál si, aby sem nikdy nebyl přišel, aby nikdy neslyšel o Walpurgisi Blackovi a jeho zatraceném zaměňování dětí.

Zaměňování dětí… to je možná ono. Možná Rhiannon vyměnili hned, jak se narodila a nějak se to zvrtlo a ona skončila jako čarodějka v mudlovské rodině, místo aby…

Ne, ne, ne. Ten pitomý zvonek je jasný důkaz proti. Zasraný zvonek!

Jakmile v myšlenkách dospěl až sem, měl toho dost. „Severusi!“ zařval a naklonil se přes pult, aby se podíval do chodby, jestli Snape už jde. No tak co, že se jednou nepředvede jako dokonale vychovaný mladý muž? Bylo mu úplně jedno, co si o něm pomyslí Emmeleia Volentierová. Ta ženská je jenom moták. A navíc, on už sem znovu nevkročí.

V chodbě se objevil Darswaithe s lesknoucí se pleškou. Hned za ním šel Severus. Ten se na rozdíl od Darswitha, jehož výraz se blížil čiré panice, tvářil naprosto klidně.

Jako by se ho Dracovo zoufalství netýkalo.

Draco pocítil současně úlevu i vztek. Bylo by to hezké, kdyby celou tuhle situaci někdo vyřešil za něj. Kdyby někdo napravil tu paseku, co Draco napáchal. Přál si, aby už Severus něco řekl. Draca nenapadalo jediné chytré vysvětlení, proč tak zuřivě mlátil pěstí do toho zvonku.

Tolik k jeho skvělým způsobům.

„Odcházíme,“ oznámil Draco bez jakéhokoliv úvodu otci, jakmile ten vstoupil do recepce. „Hned.“

Jestli se Severus prve tvářil netečně, pak na tohle zareagoval. A dokonce zareagoval tak, že si Draco nemohl stěžovat.

„Ano, odcházíme,“ potvrdil uhlazeně nakláněje přitom hlavu směrem k Emmeleie. Na chvíli obrátil pohled i k Darswaithovi. Draco pocítil, jak ho zaplavuje vděčnost, když jeho otec znovu promluvil a řekl to, co už dávno mělo napadnout i jeho. „Náhlá a neodkladná záležitost, jistě chápete. Omluvte nás prosím.“

Darswithe pomalu zamrkal. No, ani předtím se neprojevoval jako bystrý a pohotový člověk. „Nechcete tedy na tu prohlídku, jak jsme dojednali včera? Ehm…myslel jsem, že s sebou přivedete hosta…“

Tak to bylo to poslední, o čem chtěl Draco zrovna teď mluvit. Nehodlal o tom mluvit s nikým, tím spíš ne s třetiřadým ministerským poskokem, který neuměl nic lepšího, než se nechat očarovat kletbou Imperius. Když už by o tom měl s někým mluvit, pak jedině se Severusem. Ale to se asi nestane. Draco měl pocit, že by ten rozhovor neunesl.

Chtěl být sám. Chtěl pryč odtud. Chtěl pryč od všeho a od všech.

Jenže ne, Darswaithe si tu stojí jako naprostý idiot a čeká, že mu Draco vysvětlí, kde je Rhiannon. No, do toho mu tedy vůbec nic není.

Draco neměl nejmenší chuť tomu chlapovi cokoli vysvětlovat, ale Emmeleia jeho zábrany nesdílela. „Zdá se, že ta slečna, která přišla tady s mladým pánem, už zase odešla,“ oznámila a pak sehrála menší divadélko s rozhlížením se doprava a doleva. Draca začala svědit pravá ruka, jak domýšlivé mu to od ní připadalo.

Dobře, alespoň tohle nutkání dokáže potlačit. Najednou si přál, aby se dokázal ovládnout i s tím zvonkem. No, nemá smysl brečet nad rozlitým lektvarem.

„Je indisponována,“ oznámil suše a pravda toho tvrzení ho zasáhla, i když to byl on, kdo ho vyslovil. Rhiannon je skutečně indisponována. Permanentně. Nikdy se to nezmění, nikdy z ní nebude dívka, jakou by chtěl. Dívka, jakou by si zasloužil.

Rhiannon se nikdy nezmění, nikdy nebude jiná, než jaká byla celou tu dobu…

Když si vzpomněl na to, jaká Rhiannon byla, zaplavila ho znovu bolest. Hrozná bolest, ale tentokrát ji nezpůsobovaly ledové krystalky, tentokrát to pálilo.

Oh, Merline! Rhiannon…třpyt jejích očí, sladký zvuk jejího smíchu, to, co spolu dělali včera u ní doma. Způsob, jakým se ho dotýkala a její ruce tak jemné, až měl pocit, že umře. A něžný dotek jejího jazyka na jeho nejcitlivějších místech. Její fascinace magií…

Magií, kterou nemá a nikdy mít nebude.

A po téhle myšlence jako by opět zmrzl. „Odcházíme,“ oznámil znovu a otočil se k nim ke všem zády. „Už tady nestrávím ani minutu.“

Samozřejmě, že ne. Nemohl snést, jak na něj všichni zírají. Darswaithe ani ta ženská – moták nemohli tušit, o co tady přesně jde, ale Harry a Severus to věděli. A najednou se Dracovi pod váhou jejich pohledů udělalo špatně. Měl sto chutí jim to zírání oplatit, dát jim ochutnat jejich vlastní lektvar. Pak mu ale došlo, že to, co považoval za zírání, není ani tak zírání jako spíš pohledy. Nechovali se tak, jako by on byl nějaký nebezpečný cvok, kterého musí neustále sledovat, aby něco nevyvedl.

Například zrovna teď. Jeden rychlý soucitný pohled a Harry opět odvrátil oči, zatímco Severusův pohled byl zastřený, vážný, ale ne hrozivý. Zaujatý, ale ne tak jako Harry. Severus se nebál, že by Draco mohl pozvednout hůlku proti Rhiannon. Ne, dělal si starosti o Draca.

Tak jako by si měl dělat starosti opravdový otec, ale Dracovi z toho pomyšlení vstávaly chloupky na rukou. Jasně, choval se jako naprostý idiot, ale myšlenka, že by si o něj Severus opravdu dělal starosti… to bylo ještě horší. On přece není žádné kňourající mimino, které potřebuje lásku a péči. Je dospělý. A Severus to ví. Tak proč si myslí, že si Draco nedokáže s tímhle nezdarem poradit?

Draco si přece dokáže poradit se vším, no možná až na celou hordu Smrtijedů toužících po jeho krvi, ale od toho je tu přece Harry.

On ani nepotřeboval žádnou terapii. Chodil tam jen proto, že na tom Severus trval. A protože… no dobře, pokus o otrávení půlky Zmijozelu Venetimoricou byl trochu nenormální. Tak trochu sebedestruktivní. Což už Draco chápal. Teď. Takže už by nikdy nic podobného neudělal. Takže by nejspíš mohl přestat chodit k Marshe.

Hmm… nebyl si jistý, jestli tam chce přestat chodit. Někdy to bylo dobré, promluvit si s ní, i když byla jen moták.

No, to si může promyslet později. Teď bylo nejdůležitější dostat se co nejrychleji pryč z tohohle místa.

Z místa, které zabilo všechny jeho sny.

A Draco se vydal ke dveřím, protože už zoufale potřeboval čerstvý vzduch.

„Pane Snape,“ zavolal za ním Darswaithe. „Váš finanční dar. Váš otec podepsal souhlas, ale pokud jste změnil názor na podporování domova, pak vám ho vrátím…“

Draco se zastavil. Ty peníze pro něj nic neznamenaly. Doslova. Nebudou mu chybět, ale pokud teď odejde bez jediného slova, Darswaithe by se mohl odhodlat k něčemu nemožně ušlechtilému, jako například poslat mu ten pitomej šek zpátky. A Draco už ten papír nechtěl nikdy vidět. Už nikdy nechtěl na tohle místo byť jen pomyslet, nebo snad dokonce vzpomínat na ten zasranej zvonek, kterej všechno zničil.

Napůl se otočil, jen tolik kolik bylo potřeba, aby viděl na Darswaitha. „Nezměnil jsem názor.“

Darswaithe svraštil obočí, takže ještě víc vynikla jeho pleška. „Ale vypadáte drobátko rozrušený a …“

Drobátko? Drobátko!? Draco pocítil šílenou chuť rozchechtat se. Možná by se smát i začal, kdyby se nebál, že by jeho smích mohl působit poměrně hystericky. Poslední, co by teď ještě potřeboval, bylo, aby ho Harry začal litovat.

Nikdo ho nikdy nelitoval. Nikdy. On nikdy nebyl politováníhodný! Nikdy, sakra!

Nasadil ten nejchladnější rezervovaný výraz, jakého byl v danou chvíli schopen. Výraz, který nasazoval pokaždé, když Lucius přišel s jednou ze svých povýšených přednášek. A když promluvil, bylo to tónem, který se k tomu výrazu dokonale hodil. Uhlazený tón, který používal pokaždé, když byl nucen bavit se zdvořile s někým, kdo byl pod jeho úroveň. „Změnil jsem názor ohledně návštěvy, ale práce, kterou zde odvádíte, je prospěšná a já věřím, že ty finance využijete dobře. Pokud mě teď omluvíte…“

Severus mu věnoval jeden rychlý, kritický pohled. A co hůř, Draco pocítil nenápadný tlak na pokraji svého vědomí. Nitrozpyt! Draco okamžitě začal myslet na vodu. Ne na ty klidné hladiny, které používal v počátcích učení nitrobrany se Severusem. Ne, Dracova vlastní představa byla mnohem bouřlivější. Vzedmuté, zpěněné vlny, moře bouřící všude kolem něj, vůně soli…

Tlak zmizel, Dracovi se podařilo vypudit Severuse ze svých myšlenek, právě tak, jak se to nakonec naučil, i když mu to trvalo mnoho a mnoho dní. Tentokrát ho to nestálo ani moc úsilí. Což nedávalo smysl. Jaký to má význam, použít na někoho nitrozpyt, když nepoužijete dost síly, abyste opravdu uspěli? A co vedlo Severuse k tomu, že se svou přítomnost v jeho myšlenkách ani nepokusil skrýt? Severus je přece v nitrozpytu natolik zběhlý, aby dokázal svou přítomnost v mysli utajit. Možná ne úplně, ale jistě lépe než tentokrát.

Celé to bylo znepokojivé a to hlavně proto, že tomu Draco nerozuměl. Severus má v každé intrice schovanou ještě jednu intriku a proto Draco vytušil, že se tu děje něco zajímavého, jen nevěděl co. Proto ho to tak otravovalo.

Na druhou stranu, mohlo by to být horší. Jak by se asi teď cítil, kdyby se Severus opravdu pokusil přečíst si jeho myšlenky? Zdálo se, že spíš chtěl nahlédnout, jakým směrem se Dracovy myšlenky ubírají. Uf. Dokonce se ani nedařilo říct, že tohle bylo lstivé, protože Severus se ani nepokusil zakrýt, že se o to pokouší.

Draco nevěděl, co si o tom má myslet a cítil se příliš unavený na to, aby se hádal. Unavený a v depresi. Chtěl být sám. Úplně sám a daleko od tohohle hrozného místa.

Vyšel ven a ani se neohlédl, jestli jdou Severus a Harry za ním. Taky proč by se ohlížel? Věděl, že půjdou hned za ním.

Harry s tou svou lítostí, s těmi svými rychlými pohledy, které říkaly jaký je Draco hlupák a s poznámkami naznačujícími, že je na dobré cestě udělat ze sebe ještě většího hlupáka. Jak si pro všechno na světě může myslet, že by on, Draco, ublížil Rhiannon! Jako by toho byl vůbec schopen…

Ale ona je mudla, mudla, mudla…

Draco potlačil další zoufalý výkřik, vrazil ruce do kapes a pevně sevřel svou hůlku.

„Draco,“ ozvalo se za ním potichu. Severusův hlas. Harry pro jednou pochopil, že má držet hubu.

„Domů.“ To bylo jediné, co ze sebe Draco dostal.

Oh, Merline! Když pomyslel na jejich chatu, vzpomněl si na jedinou věc. Chtěl tam vzít Rhiannon. Ve skutečnosti po tom dokonce toužil. Kdyby byl strážcem tajemství, bylo by to snadné, prostě by jí o Devonu řekl a mohl by jí ukázat, kde bydlí. Ale je vůbec možné pozvat mudlu na místo, chráněné Fideliovým kouzlem?

Ona je mudla.

Dracovi úplně vyschlo v ústech. Sevřel hůlku ještě pevněji a pokusil se přemístit. Kamkoli, třeba někam do jeskyně. Potřeboval se schoulit někde ve tmě a v ústraní a pokusit se zapomenou na to, co se dnes dozvěděl. Možná zapomenout i na ni. Zapomenout, že někdo takový existuje. Zapomenout, že ji kdy znal.

Zapomenout, že se zamiloval do někoho tak naprosto nevhodného.

Ale jeho pokus přemístit se nějak nevyšel. Pochopitelně. Nedokázal se pořádně soustředit. Vždyť sotva dokázal přemýšlet.

No to jsem pěkný kouzelník, pomyslel si, když nechám něco takového ovlivňovat moje schopnosti. Ona za to nestojí. Jak by taky mohla?

„Domů.“ Zopakoval zoufale, otevřel oči a pohledem hledal otce. „Severusi…“

Málem se přikrčil, když k němu Severus přistoupil, ale v okamžiku, kdy ho otcova ruka konejšivě objala kolem ramen, si uvědomil, jak zmateně se začíná chovat. Požádal Severuse o pomoc, ale zároveň napůl očekával, že ten na to zareaguje s Luciusovou typickou přezíravostí. Ten pohrdavý zvuk. Dlouhé blond vlasy poletující dopředu a dozadu, jak Lucius potřásl hlavou. Draco skoro slyšel, co by mu Lucius řekl. „To jsi tak ubohý kouzelník, že si nedokážeš poradit sám? Ve tvém věku? Zdá se, že všechny ty peníze na školné byly jen plýtváním…

Ale Severus samozřejmě nic takového neřekl. Jeho ruka objímala Draca pevně a vyjadřovala podporu lépe než slova. Jediné, co Severus řekl, bylo: „Pojď.“

Draco si uvědomil, jak je hezké, mít otce. Opravdového otce. Někoho, kdo vám rozumí i bez vysvětlování. Někoho, koho víc zajímáte vy, než to, co si myslí kouzelnický svět.

Draco se roztřásl. Jak by to dopadlo, kdyby se nedozvěděl pravdu? Co kdyby se vrátil do Bradavic, všem řekl o Rhiannon a některý z jeho zmijozelských spolužáků – třeba Zabini – by se rozhodl, že o ní všechno zjistí a nakonec vypátral, že Rhiannon nemá žádnou magii?

Že nemá vůbec žádnou magii?

Úplně jako by to slyšel. Ten zpěvavý posměšný hlas. Malfuj randí s mudlou. Malfuj randí s mudlou.

Severus si ho přitáhl blíž k sobě, jeho chování dokonale vyjadřovalo péči. Možná dokonce lásku. Alespoň trochu ano. Draco si nehodlal nalhávat, že by ho Severus mohl mít někdy rád tak jako Harryho, se kterým ho toho spojovalo tolik, od té transplantace kostní dřeně až po Samhain. Myslel si ale, že ho Severus přece jen má rád. Alespoň trochu.

To pomyšlení ho docela vyděsilo. Tak se na to pokusil přestat myslet, dokonce i když věděl, že Severus není Lucius. Severus není zvrácený bastard, který by lásku používal jako zbraň a ovládal vás jejím prostřednictvím.

Přesto bylo jedno, že Severus takový není. A že Harry není takový ani trochu. Pokaždé, když si myslel, že ho někdo miluje, tak se rozechvěl pomyslel na to být milován, proběhlo jím zachvění. Kromě Rhiannon a její lásky k němu. Romantickou lásku vnímal jinak.
Ale to už je dávno vedlejší. Mudla!

Zatracená mudla!

Draco zavřel oči a opřel se o Severuse, který je oba přemístil.

------------------------------------------------------
 

Když Draco zahlédl jejich chatu, uvědomil si, že ještě nikdy mu nepřipadala tak přívětivá. Vlastně si nepamatoval, že by o ní kdy uvažoval jako o přívětivé. Rozhodně tedy nenaplňovala jeho představu dokonalého letního sídla. Tohle místo bylo na jeho vkus příliš zchátralé a omšelé. Nebo dokonce zanedbané. Poprvé, když Draco chatu uviděl, musel se snažit se všech sil, aby se neotřásl odporem.

No, vlastně se tehdy trochu otřásl.

Teď však bylo všechno jinak. Tedy, ne že by chata byla nějak zvlášť obyvatelnější, byla jen o trochu větší. Ale Dracovi na tom zrovna teď tolik nezáleželo.V daný okamžik pro něj bylo důležité, že byl konečně doma.

„V pořádku?“ zeptal se Severus a sundal ruku z Dracových ramen. „Musel to být pro tebe šok.“

„Oh, ano, šok,“ odsekl Draco. „Měl jsi mi to říct…“

„Já ti to říkal,“ ozval se klidně Harry, jehož obrys byl po přemístění trochu rozmazaný. Draco musel zatnout zuby při pomyšlení, že dokonalý Harry Potter nepotřeboval s přemístěním do Devonu žádnou pomoc.

Draco se k němu otočil zády a odpochodoval do chaty s jediným cílem: jít do ložnice a zamknout se tam. Jenže, když za ním Severus a Harry vešli dovnitř, zjistil, že má chuť něco říct. A nebylo toho málo.

„Jasně, ale moc dobře jsi věděl, že ti nebudu věřit!“ zařval Draco a otočil se přitom na svého bratra. „Severusovi bych věřil!“

„To ti pěkně děkuju!“

„Vadí ti, že to říkám?“ Draco téměř skřípal zuby. „On rozumí krevním liniím.“ Což ho přivádělo zpět k Severusovi. Draco se k němu otočil, pěsti měl tak pevně stisknuté, až měl pocit, že si poláme kosti. „A tys nic neřekl, ani slovo, ani jedno zasraný slovo!“

Severus se nechoval jako někdo, kdo byl právě obviněn z toho, že nechal svého syna na holičkách. Sotva znatelně pokrčil rameny. „Nebyl bys věřil ani mě, Draco.“

„Ale ano, věřil bych…“

„Skutečně?“

V tom komentáři nebylo zas tolik sarkasmu, ale bylo ho dost na to, aby se Draco nad sebou zamyslel. Nad svými motivy. Nad tím, jak moc se snažil najít na Rhiannon něco kouzelného, něco magického, jak si vymýšlel jednu historku za druhou, aby vysvětlil, proč žádnou magii nenachází.

Minuty plynuly a Draco zíral na kamennou podlahu tak upřeně, až ji viděl celou rozmazanou. Nakonec sklíčeně zvedl hlavu. Severus měl pravdu. On by mu nevěřil, protože by mu nechtěl věřit. Protože nechtěl věřit pravdě. Popravdě, pořád se mu příčilo, uvěřit tomu, jak je to s Rhiannon ve skutečnosti. Kdo by uvěřil? Pravda byla příliš hrozná na uvěření!

„Draco?“

Už zase Harry a jeho hlas byl tak starostlivý, tak milující, až měl Draco chuť ho praštit. A když jeho bratr pokračoval, ta chuť ještě vzrostla.

„Ehm…víš co?“ Harry začal během řeči ustupovat stranou. A zrovna on si dovolil říct o Dracovi, že je špatný lhář! „Myslím, že vezmu Salsu na chvíli ven a zapracuju na svém lexikonu…“

Ze všech možných průhledných výmluv musel přijít zrovna s tou, která Draca nejvíc naštve. Oh jistě, Harryho lexikon. Protože on má tak snadný přístup ke svým temným silám. Protože on má tolik magie, že z něj úplně tryská.

Je tak nespravedlivé, že Rhiannon nemá vůbec žádnou.

Draco se otočil k Harrymu. „Copak, myslíš si, že tohle nezvládnu? Myslíš, že potřebuju být chvíli sám? Že potřebuju chvíli o samotě s tátou?“

Kdyby měl Harry aspoň špetku taktu, popřel by to. Jenže ne, on prostě musel předvádět svou nebelvírskou přímost. „No, vypadá to, že jsi zrovna zažil něco pořádně stresujícího. Myslím, že si o tom potřebuješ s někým promluvit.“

„Myslíš? Stejně jako sis myslel, že chci ublížit Rhiannon?“ Draco ohrnul ret, vytáhl ruce z kapes a založil je na hrudi. Věděl, že to gesto působí defenzivně – mluvili jednou s Marshou o tom, čemu říkala řeč těla – ale nemohl si pomoct a prostě tam stál se založenýma rukama. Cítil se teď trochu líp. Už se kontroloval. „Nic o tom nevíš, Harry. Neznáš mě. Já nepotřebuju mluvit se Severusem! Nepotřebuju nikoho! A nepotřebuju nic! Ačkoliv, sklenku bych momentálně neodmítl. Vy dva mě můžete nechat samotného, je to jasné? Prostě…jděte si zaplavat nebo cokoliv.“

„Volné plavání začíná až v jednu.“

Jako by to Draco potřeboval slyšet. Rhiannoninu pracovní dobu znal dokonale.

Oh, Merline! Rhiannon


Draco se otočil na patě, vrazil do ložnice a zabouchl za sebou dveře. Vytáhl hůlku a použil nejsilnější zamykací kouzlo. Jistě, Severus by ho prolomil ani ne za minutu a Harry by potřeboval pár vteřin, aby se dostal dovnitř, ale Draco počítal s tím, že ani jeden z nich se nepokusí dovnitř dostat silou. Draco přece řekl, že chce být sám a to budou respektovat…

No, ukázalo se, že ne, protože Draco téměř okamžitě zaslechl ostrý zvuk, ve kterém poznal Severusovo zaklepání na dveře. Harry, když klepal, tak to vždycky znělo, jako by chtěl dveře prorazit. Žádné dekorum. Ne že by měl Draco pocit, že on sám zrovna teď nějaké má. „Co?“ zařval přes zavřené dveře. „Co je?“

A on to nakonec přece jen byl Harry. „Draco…“

„Nech mě na pokoji!“ křičel Draco téměř hystericky. „Nech mě na pokoji, nebo…“ Draco najednou pevně stiskl rty k sobě. Možná by se cítil trochu líp, kdyby mohl říct něco ošklivého, ale ve skutečnosti by tím ničemu neprospěl. A navíc nechtěl Harrymu vyhrožovat, dokonce, i když toho na něj bylo moc, i když to bylo tak nesnesitelné, že si to Harry ani nedovedl představit, že si to Severus nedovedl představit, když si ty dva vyměňovali svoje vědoucí pohledy a na něj se dívali jako na idiota, protože se tak celou dobu choval.

Draco se opřel o dveře. Vždy na sebe byl hrdý, že dokáže zachovat vznešený postoj, jako součást předvádění se světu v tom nejlepším světle. Já jsem ten, kdo se umí ovládat a žádné nezdary, bez ohledu na to, jak moc mohou být skličující, na tom nic nezmění. To byl ten dojem, který ho naučili vytvářet, ale teď ho nedokázal udržet.

Jak mohl být tak pitomý, tak slepý?

„Prostě jdi pryč,“ řekl tišším hlasem a dál se opíral o tvrdé dřevo dveří. Cítil se poražený a úplně na dně. „Prosím.“

Harry od dveří odešel, ale ne moc daleko. „Nemůžu uvěřit tomu, že ho nedonutíš otevřít ty dveře a promluvit si o tom s tebou,“ stěžoval si. Draco ho slyšel jasně, i když se zdálo, že stojí ke dveřím zády. „Tati…“

„Navrhuji, abychom s tvým bratrem jednali jako s dospělým, kterým je,“ odpověděl Severus klidně.

Přesně tak, Severus tomu rozuměl. Věděl vše. Draco je dospělý.

Přesto Dracovi přišlo trochu neuvěřitelné, že to Severus vzal s takovým klidem. Vždyť naposledy, když udělal něco ilegálního, tak ho za to donutil pozřít jed.

Na druhou stranu, trochu se postaršit je přece jen něco jiného, než poslat spolužákům ze své koleje otrávené sladkosti. Když o tom Draco přemýšlel takhle, cítil se trochu lépe.

„Jako s dospělým,“ opakoval Harry se zvláštním nádechem v hlase. Ne, posměch to nebyl, ne docela. „Možná se trochu postaršil, aby byl plnoletý, ale není o moc starší než já. A navíc, to, že je o něco starší, hned neznamená, že se nemůže cítit raněný, takže si myslím, že by sis s ním měl jít promluvit a…“

Harry zmlkl tak náhle, až si Draco domyslel, že Severus mu musel gestem nařídit, aby byl ticho. „Harry, on chce být sám. A vzhledem k okolnostem je to teď pro něj to nejlepší.“

Teď pro něj to nejlepší?! Draco se postavil zpříma a zatnul zuby. Takže on teď vypadá jako někdo, kdo si potřebuje o samotě lízat svoje rány? Jako by byl nějaký pitomý zraněný lev, jako by byl nějaký zatracený Nebelvířan?

Ale jak se ukázalo, Severus to myslel jinak.

„Nejlepší?“ opakoval Harry jako ozvěna. „Podívej, když jsem byl naštvanej, protože se Ron choval jako idiot, tak jsi mě nenechal zalézt do mého pokoje. Nazval jsi to uhnízděním se a depresí a přišel jsi za mnou a donutil mě hrát kouzelnické Scrabble a…“

„Ale ty ses propadal do deprese,“ přerušil ho Severus pevně.

„A Draco ne?“

„Možná, ale taky má hodně o čem přemýšlet.“

O čem přemýšlet…Draco se nahlas zasmál a rychle si zakryl ústa rukou. Severus moc dobře věděl, že Draco poslouchá za dveřmi, i když Harrymu to nejspíš došlo až teď. Takže ten poslední komentář o přemýšlení byl určený pro Dracovy uši.

Severus si myslel, že Draco by měl o něčem přemýšlet…

Jenže to byla ještě větší pitomost, než když si Harry myslel, že vytáhl hůlku, aby ublížil Rhiannon. O čem by asi tak měl přemýšlet? Rhiannon Millerová je mudla! Tečka, konec.

Draco se rozhodl, že už toho slyšel dost. Bylo mu jedno, co dalšího se Severus chystá říct a Harryho blábolení už měl plné zuby. Zrovna vykládal o něčem, co mu pověděla Marsha. Něco o mezilidské komunikaci a možnostech. Dokonalá snůška keců. Každý občas potřebuje být sám. Úplně sám. A on to potřebuje právě teď.

Draco zakouzlil na dveře Silencio a pak se na chvíli zamyslel. Přitom, jak byl Harry až nechutně plný obav, by byl určitě schopný poslat Salsu, aby se sem proplazila, slídila a sledovala Draca. Proto přidal ještě kouzlo proti vyrušení.

Když s tím byl hotov, najednou neměl co dělat. Všechno, co zatím drželo Draca na nohou, zmizelo. Jako by se jeho kosti najednou proměnily v kaši. Když přešel přes pokoj k posteli, skutečně se potácel.. Ještě nikdy se necítil tak vyčerpaný. Zhroutil se na postel, pak se překulil na bok a schoval hlavu pod polštář. Měl pocit, jako by se propadal do matrace, zatímco ho pohlcovalo teplo, měkkost a zapomnění.

Bylo to však jen jeho tělo, které bylo vyčerpané. Jeho mysl byla pořád čilá a plná vířících myšlenek.

Rhiannon. Její obličej, její vlasy, její oči… Zvuk jejího hlasu, když zpívala. Ty tiché, spokojené zvuky, které vydávala pokaždé, kdy ji Draco políbil.

Draco se s kletbami otočil na druhou stranu. Tohle je hrozné! Nechtěl na ni vzpomínat, nechtěl o ní přemýšlet, chtěl se propadnout do zapomnění, které nabízí tvrdý spánek. Chtěl, aby všechna ta bolest konečně skončila.

I kdyby to měl být i jeho konec.

U Merlina, to nemá osud žádné slitování? Jeho Silencio stále působilo, ale k čemu to? Stejně slyšel hlasy ve své hlavě. A nebyla to jen Rhiannon. Byl tam i Harryho hlas, i Severusův, první z nich plný účasti, druhý klidný. Otcovský.

Draco je nemohl vystát.

Právě teď mu Harry i Severus jen připomínali, jak nechal lásku, aby zaslepila jeho rozum. Jak ze sebe udělal dokonalého hlupáka. Hlupáka zaslepeného láskou. Severus s Harrym se mu sice nevysmívali, ale celou dobu znali pravdu, pravdu, kterou on pro svou zaslepenost neviděl.

Najednou přestala být postel pohodlná. Draco se začal převalovat a házet sebou, jako by po něm někdo šlapal, jako by do něj někdo kopal od hlavy až k patám. Jako by se jeho hrdost trhala a mizela, vrstva za vrstvou, a zanechávala ho nahého a krvácejícího. Ovšem, jak by se měl asi jinak cítit poté, co se choval tak fenomenálně pitomě.

Zamilovat se do mudlovské dívky! Lucius by se obracel v hrobě, kdyby tedy měl hrob. No, nejspíš se ta socha právě teď rozpadá na kusy, nebo tak něco.

Ať tak či tak, Dracovi to bylo jedno. Jediné, co mu vadilo, bylo, že v tomhle měl Lucius pravdu! Zamilovat se do mudly je víc než nezodpovědné. U každého jiného čistokrevného by takové chování nazval ohavným, nebo hůř.

A Draco toho stihl víc, než se do mudlovské dívky jen zamilovat. Nechal tu mudlu, aby ho líbala, aby se ho dotýkala. Nechal ji, aby si před něj klekla a hladila ho svými prsty a pak jemně rozepnula horní knoflík u jeho kalhot a…

Draco strčil pěst do pusy a kousl se do kloubů. Buď to a nebo by musel nahlas křičet. Nakonec o tom stejně přemýšlí! Co to s ním je, je snad nějaký prokletý Mrzimor? Slabomyslný blbeček?!

No dobře, i ti nejsilnější jedinci občas potřebují nějakou pomoc a podporu. To je přesně to, k čemu jsou tu kouzla, no ne? Nikdo, kdo má aspoň špetku mozku nebude pajdat kolem s chybějící kostí. Ne, když je tu Kostirost, který mu může pomoci. A když teď Draco potřebuje něco na uklidnění…no, to se dalo čekat. Musel se vyrovnat s příšerným zklamáním, když zjistil, že ta nejdokonalejší dívka na světě není vůbec, ale vůbec součástí jeho světa.

Takže…chce to něco, co by mu pomohlo přestat na ni myslet. Odpověď na jeho problém byla snadná a byla přesně tak blízko jako Harryho zásuvka. Nebo v tomto případě, protože byl Draco tak vyčerpaný, byla tak blízko, jako jedno rychlé Accio.

Díky Merlinovi, že se Harry už vrátil k užívání lektvarů o normální síle. I když, vzít si pětinásobně silný lektvar mu momentálně taky neznělo špatně. Ale ani jeho problém se sebeovládáním nebyl tak velký, aby se zachoval tak nezodpovědně. Alespoň si nemyslel, že by byl. Ještě, že si to nemusí ověřovat, silnější lektvar tu není.

Draco si mocně zavdal bratrova Bezesného spánku a hned se cítil o dost líp. Nebude o tom přemýšlet, ať si Severus říká, co chce. Bude spát a pro jednou nebudou myšlenky na dívku jeho snů jeho spánek rušit.
Nedopadlo to ovšem přesně tak, jak si to naplánoval. Jistě, spal beze snů, Severusův lektvar se o to bezvadně postaral. Jakmile se však vzbudil, jeho první myšlenka byla o Rhiannon.
 

------------------------------------------------------


Bezesný spánek nebo ne, probudil se s jejím jménem na rtech. Doopravdy ho zašeptal.

Draco se posadil a sklonil hlavu do dlaní, jak ho zasáhla nová vlna bolesti. Teď už věděl, jaké to je, cítit, jak se vám láme srdce. Tehdy, když umřela Pansy, byl zničený. A když se pak dozvěděl, že ho celou dobu obelhávala, zlomilo mu to srdce znovu.

Jenže tohle bylo horší, mnohem horší. Možná proto, že tentokrát nemohl svalit vinu na nikoho jiného. Mohl si za to sám. Tehdy s Pansy mohl nenávidět ty, co ji zabili, i když nejdřív nevěděl, kdo to byl. A pak mohl nenávidět ji. Podvedla ho. Celý jejich románek – nebo aspoň posledních pár měsíců – nebyl nic jiného než klam. Plán. Spiknutí.

Ale o jejich vztahu s Rhiannon tohle říct nemohl. Ona se ho nesnažila podvést, aby si o ní myslel, že je někdo, kým není.To Draco se obelhával sám.

Když si teď vzpomněl na všechny ty teorie, které vytvořil na podporu svého tvrzení, že je čarodějka, udělalo se mu špatně od žaludku. Jak Harrymu tvrdil, že jen předstírá, že je mudla… jak trval na tom, že je čarodějka, která to o sobě neví. Všechny ty racionalizace mu nyní připadaly ubohé a patetické. Neuvěřitelné, nemožné v pravém smyslu toho slova.

Neuvěřitelné.

A Draco jim věřil, bez ohledu na to, že každá další teorie byla ještě šílenější než ty předchozí. Věřil jim celým srdcem. Těšil se na den, kdy se podívá Harrymu do očí a se slovy: „Já ti to říkal“ se mu vysměje.

Místo toho Harry je ten, kdo by se mu těmi slovy mohl vysmát, kdyby chtěl.

Ještě to ale neudělal, což, když o tom tak přemýšlel, Draca celkem překvapilo. Předtím se mu Harry zdál tak blahosklonný. Aspoň si to o něm Draco prve myslel. Když se na to podíval zpětně, nemohl najít nic, co by to potvrzovalo. Měl pocit, že tehdy nemyslel zrovna jasně a žádný div. Už několikrát zažil ošklivý pád z koštěte a slyšet ten zatracený zvonek bylo něco podobného. Byl to dokonce mnohem horší pád, být takhle vyhozen ze svých snů.

Možná to byl ten důvod, proč si Harryho starostlivost vyložil špatně.

Přesto se mu pořád moc nelíbilo to, jak si Harry myslel, že se chystá proklít Rhiannon.

Důležité ale bylo, že se Harry nevytahoval, jak byl chytrý, když poznal, že Rhiannon je mudla. Nevykládal nic o tom, jak byl Draco slepý a pitomý ve všem, co se týkalo Rhiannon, dokonce i když to byla pravda. Draco se choval jako zaslepený blb.

Dobrá, to jen ukazovalo, jak dobrý bratr to je, rozhodl se Draco, překulil se a posadil se na posteli. V tomhle byl Harry zase tím hodným synem, ale tentokrát mu to Draco nezazlíval. Vlastně byl za to vděčný. Kdyby se Harry zachoval jinak, mohl ho Draco chtít proklít, přímo tam v recepci Útulku pro motáky, Harry by mohl odpovědět nějakou z těch jeho neobvykle silných kleteb a nakonec by museli vymazat Darswaithovi a tý ženský paměť.

Z čehož by asi Severus neměl zrovna radost.

Vymazat paměť…Dracovo srdce se málem zastavilo. Oh, Merline. Vždyť on řekl Rhiannon o kouzlech a Harry i Severus o tom vědí. A teď, když už s ní Draco není, jednoho z nich dříve či později napadne, že by se jí měla vymazat paměť.

A Obliviate není kouzlo, které zvládnete s hůlkou v kapse. Většinou udělá, co má, ale občas selže nebo zafunguje nesprávně. Bystrozoři musí projít speciálním výcvikem, než je jim uděleno povolení vymazávat jednotlivé vybrané vzpomínky. Co když Severus náhodou vymaže víc vzpomínek, než je nutné? Co když ji to kouzlo připraví o její pěvecké nadání? Co když kouzlo zapůsobí tak silně, že Rhiannon zapomene na to, že někdy potkala mladíka jménem Draco Snape?

Draco nechtěl, aby se Rhiannon něco stalo. Nejvíc ho ale trápila možnost, že by přišla o všechny vzpomínky na něj, že by byl kompletně odstraněn z jejího života.

Vtom se ozvalo jeho racionální já a připomnělo mu, že je to jen mudla. Proč by ses měl starat o to, co se stane s mudlou?

Ale on se staral. A čím víc o tom přemýšlel, tím větší měl o ni starost. A nebyla to jen možnost fyzického poškození mozku při Obliviate, čeho se obával. V tom okamžiku si totiž vzpomněl, jak se Rhiannon tvářila ráno, když utekla z té recepce.

Byla zraněná. Hrozně zraněná a Draco byl tím, kdo ji zranil.

Kousl se do rtu, jak v něm sváděly bitvu dva protichůdné pocity. Bylo špatné zajímat se o to, jak se cítí mudla. To věděl a možná lépe, než kdo jiný. Ohledně mudlů a nebezpečí, které představují pro kouzelnický svět, není žádné místo pro sentimentalitu. Celý svět by byl lepší, kdyby v něm bylo méně mudlů. To Draco věděl. Vždycky to věděl. Vysvětlil mu to otec už jako malému dítěti.

Ne…Lucius mu to řekl.

Jeho otcem je Severus a Severus tyhle názory nezastává. Už ne. Kdysi ano, o tom s Dracem mluvil. Nejednou.

Jistě, Severus nebyl takový milovník mudlů jako Harry, ale přesto věřil, že všichni kouzelníci mají i mudlovské předky, jen někteří z nich vzdálenější. Ta představa Dracovi pořád ještě nedělala moc dobře. On nebyl ani z části mudla, ani omylem!

Draco potřásl hlavou a nechal být tyhle neužitečné myšlenky o krevní čistotě, kouzelnících a jejich předcích, protože se dostal daleko od tématu. Musí se ujistit, že se nikdo nepokusí vymazat Rhiannoniny vzpomínky na kouzla nebo na něj. Je jedno, co si myslí o mudlech. Ona je mudla, kterou nechce vidět zraněnou.

Když vstal z postele, nohy ho bolely, jako by je ve spánku napínal. No, možná že ano. Prsty na rukou ho bolely taky, do svalů ho brala křeč, jako by celé hodiny zatínal pěsti.

Bezesný spánek, jak se zdálo, mohl zabránit snění, ale nedonutil tělo relaxovat.

Draco se zachvěl. Věděl, že kouzla a čáry nemohou vyřešit všechno, ale nerad se dostával do situací, které to potvrzovaly. Kéž by tak magie mohla vyřešit všechno! Zaplatil by jakoukoli cenu, kdyby někdo dokázal uvařit lektvar, který by Rhiannon obdařil kouzelnou mocí.

Moc dobře věděl, že je to nemožné. Patetické bludy už má za sebou. Ona je mudla a on kouzelník, tak co ještě dodat?

Nic. To je to.

Draco ukončil Silencio na dveřích a trochu sebou škubl, když pocítil nádherný pocit magie procházející jeho rukou. Rhiannon nikdy nepozná ten opojný, teplý pocit, když levitační kouzlo tryská hluboko z magického jádra až na špičku hůlky. Nikdy nepocítí ten zvláštní, skoro až kořeněný závan, když se vysloví Incendio!, nikdy nezakusí pocit z dokončení náročného lektvaru. Celý život snila o kouzlech, zasloužila by si ty pocity, zasloužila by si vědět, jak kouzla dělají život…hm, jak díky kouzlům stojí za to žít.

Draco spustil ruku s hůlkou, najednou mu připadala jako cizí. To to takhle bude pokaždé? Pokaždé, když použije kouzlo, bude vzpomínat na Rhiannon a její handicap? Bude mu každé kouzlo připomínat, co jí chybí?

A co když jí už teď chybí vzpomínky na něj? Co když se Severus rozhodl vzít věci pevně do svých rukou, zatímco Draco spal?

U Merlina!

Draco zaskřípal zuby, protože mu najednou došlo, že udělal všechno špatně, úplně všechno. Proč se běžel schovat domů jako zraněný hafoň? Jeho hlavní prioritou mělo být ochránit Rhiannon před možným poškozením způsobeným paměťovými kouzly. Že je teď v nebezpečí – za to přece může on, jen on! To, že je mudla, na tom nic nemění. Možná by mělo, ale… Draco věděl, že je to rozdíl, ale…

Ale ne, nic to neměnilo.

Draco se potichu přiblížil ke dveřím a přitiskl k nim ucho. Nemá cenu vyběhnout z pokoje a vznášet požadavky. Pokud už Severus použil na Rhiannon Obliviate, není způsob jak to napravit. Pokusit se přimět ji si vzpomenout by bylo mnohem nebezpečnější, než nějaké Obliviate. A pokud Severus to zaklínadlo ještě nepoužil, no…Draco mu rozhodně nechtěl vnuknout nějaký brilantní nápad, že?

I když silně pochyboval o tom, že by to Severuse už dávno nenapadlo.

Draco tedy nastražil uši, aby zjistil, co se děje.

Přesně jak čekal, první, koho slyšel, byl Harry mluvící o něm. „Už je tam docela dlouho, nemyslíš? Možná by se tam jeden z nás měl podívat, jestli je v pořádku.“

„Možná bychom ho oba dva měli nechat o samotě tak dlouho, jak si bude přát.“

V Harryho hlase bylo tolik obav, až se Draco ušklíbl. „Jo, možná, ale…hele, vždyť už je tam celý hodiny!“

„Přesně tak. Máš pocit, že by tvůj bratr chtěl naši společnost?“

Draco mohl téměř vidět, jak Harry krčí rameny.

Naštěstí si Severus tento okamžik vybral pro změnu tématu. „Zajímalo by mě, kdy budeš chtít pozvat bratrance na večeři.“

Draco málem vyprskl. To má jako přetrpět další večer ve společnosti toho mudlovského kluka? Jakou tehdy cítil úlevu, když Severus nad Harrym zvítězil skoro o půl bazénu.

Což si Harry moc dobře pamatoval. „Ale vždyť jsi včera vyhrál ty!“

„A ty jsi vyhrál dnes.“

Dnes? Takže oni šli plavat? Draco sice chtěl být sám, ale nechtěl, aby ho takhle vynechávali, i když to byl on, kdo jim navrhl, ať jdou plavat.

„To je sotva to samé, tati,“ namítl Harry suše.

„Pak tomu můžeš říkat cena útěchy, pokud chceš. Předpokládám, že tvá další schůzka s tou dobrou doktorkou je v úterý. Pozveme tvého bratrance na ten večer, nebo bys dal přednost jinému večeru, který budeš mít volný celý?“

Úterý, prosil Draco v duchu. Prosím, ať řekne, že v úterý. To jediné, co bylo horší než vyhlídka na hodinu strávenou ve společnosti Dudleyho Durslyho, byla hrozba dvou nebo dokonce tří hodin v jeho společnosti.

Jenže Harry byl jako pes, když mu hodíte kost. Vytrvalost sama. „Ehm…když už mluvíš o Marshe, možná ona je ta pravá, s kým by si měl Draco promluvit. Neměli bychom mu domluvit jedno naléhavé sezení navíc? Co myslíš?“

Chvíli bylo ticho a pak se ozvalo: „Co já si myslím je, že si musíš představit sám sebe na Dracově místě. Navíc si vybavuji, že jsi nebyl příliš spokojen, když se k tobě choval přehnaně ochranitelsky.“

„Tohle je něco jiného!“

„Jistě, že je. Dracovy obavy o tebe vycházely ze skutečnosti, že ses sám ohrozil možností závažného fyzického zranění. Ty máš nyní mnohem méně závažný důvod, než tehdy on, navrhovat, že Draco potřebuje poradce.“

„Ale to on tehdy nenavrhoval.“

„Doufal jsem, že pochopíš tu analogii.“

„Jasně. Ale já chtěl říct, že…“

„Vím, že to myslíš dobře.“ Severus teď mluvil velmi uklidňujícím tónem. Přesně tím, který na Draca vždycky zapůsobil, i když se to pokoušel nedat najevo. „Ale to já také. Možná bys měl svým chováním dát najevo, že svému bratrovi důvěřuješ, že je schopen se se svými problémy vypořádat sám. Pokud naznačuješ, že toto je situace, kdy je nutné obstarat mu terapeutickou pomoc, je podobné, jako bys říkal, že je možné, aby měl sebevražedné úmysly.“

„Spíš bych sázel na vražedné úmysly.“

Ten zmetek. Ten naprostý pitomec. To si jako pořád ještě myslí, že se Draco chystá Rhiannon ublížit? Jak jen může!

Poslední zbytek Dracovy trpělivosti vyletěl oknem. Aniž by přemýšlel, co vlastně dělá, rozrazil dveře od ložnice a vtrhl do obývacího pokoje. „Já nemám žádný vražedný úmysly, ty zasraný kreténe! Nikdy bych nedokázal Rhiannon ublížit, nikdy, a jestli to od tebe ještě jednou uslyším, tak ti zavřu nějakou kletbou hubu tak, že ji měsíc neotevřeš! Jen to zkus a uvidíš!“ Draco vytáhl hůlku a namířil ji prudce na Harryho. „No? Co řekneš teď?“

„Já bych rád něco řekl,“ ozval se Snape, natáhl ruku a donutil Draca sklonit hůlku. „Už nikdy nevyhrožuj svému bratrovi. A přestaň užívat takováto nevhodná slova.“

Severus napomenul Draca dost ostře, ale ten momentálně nebyl ve stavu, aby otcův nebezpečný tón zaregistroval. „Seru na nevhodná slova!“

„Takže bude potřeba Bocalavare, co myslíš?“

„Copak je mi pět let?“

„Věř mi, když říkám, že vím naprosto přesně, kolik let ti je.“

To Draca na chvíli zarazilo. Proto to taky Severus řekl. Když to Dracovi došlo, stroze přikývl a na důkaz toho, že se ovládá, schoval hůlku do kapsy.

Když se podíval na bratra, všiml si Draco, že si Harry promýšlí, co řekne. Už bylo na čase.

„Draco, já si vážně myslím, že Rhiannon je milá a moc nerad bych ji viděl uřknutou. Prostě se bojím, že…“

Tak, tolik k sebeovládání. Ach ne, Draco se nechystal nikoho proklít. Ne, jeho hůlka zůstávala bezpečně uschovaná v kapse, ale jeho mozek jel na plné obrátky, aby našel něco, cokoliv, co by Harrymu zabránilo říkat další podobné pitomosti.

A co hledat, to taky našel. Jistě, že našel. Nakonec, jaký by mělo smysl poslouchat za dveřmi, kdyby to, co zaslechl, nevyužil ke svému prospěchu. To bylo prakticky Dracovo krédo. Bez varování se otočil k Harrymu. „Jistě, já se taky obávám,“ řekl falešně zamyšleným hlasem. Tak falešně, až Harry protočil oči. „O tebe. Jakpak jsi na tom, se svou závislostí na jehlách a bolesti? Pojďme si o tom promluvit. Pokud by se někdo z nás tří měl obávat o něčí duševní zdraví, pak jedině o tvoje!“

Zasraný nedostatek sebeovládání. Draco svých slov začal litovat, ještě než domluvil. Dokonce dřív, než Harry zblednul a Severus pronesl nebezpečně potichu: „Pokud ses snažil dokázat, že umíš být hrubý, pak jsi uspěl.“

Kurva. Tak tohle zvoral. Chtěl jen Harryho zastavit. Chtěl, aby oba dva, Harry obzvlášť, věděli, že on, Draco, rozhodně nepotřebuje, aby se mu vrtali v hlavě.

Ale nevybral si zrovna nejlepší způsob, jak toho docílit. Najednou to sám viděl. Málem řekl „Kurva“ nahlas, ale pohled na Severusův výraz ho zastavil.

Harryho obličej se zase tak zatvrdil, až to bylo děsivé. „Zasloužím si, abys mi to takhle předhazoval? Nakonec, bylo úplně zbytečné a bezdůvodné, že jsem ti říkal, že Rhiannon je mudla. Byla to pravda a já jen chtěl, abys věděl, do čeho ses to pustil, ale zjevně jsi o to nestál! A stejně tak teď! Jsem asi úplně mimo, když chci, aby se ti dostalo pomoci, kterou potřebuješ! Ani nevím, jak vůbec sneseš mou přítomnost, když…“

„Přestaň,“ řekl Draco potichu.

Ale Harry ještě neskončil. Přistoupil k Dracovi o krok blíž a zatínal přitom pěsti. „Je jedno, že naposledy, kdy ses cítil mizerně, ses pokusil otrávit ty, co za to mohli. Ne, ne. Nemám jediný důvod předpokládat, že Rhiannon by mohla být v nebezpečí. Zasloužil bych si škvařit se v oleji nejspíš jen za to, že mi něco přišlo na mysl! Přinejmenším bych se aspoň zase mohl začít bodat, když už jsi byl tak laskavý a připomněl mi to…“

„Přestaň, Harry!“ křičel Draco. „Omlouvám se, jasný?“

Harry si odfrkl. „Ale jistě. Víš, co si myslím? Že jediné, co tě na tom mrzí je, že tě slyšel táta, jak něco tak hrozného říkáš. A rád bych tě upozornil na jednu maličkost. Možná mám vážné problémy, ale když jsem se s nimi snažil vypořádat, zranil jsem přitom jen sám sebe! Není to tak, že bych si u domácích skřítků objednával dortíky a pak se, když plán nedopadl, jak měl, na ně pokoušel shodit vinu a…“

Když Severus položil Harrymu ruku na rameno a stiskl, pak teprve Harryho hlas odumřel. Vlastně vypadal, jako by lapal po dechu a to dokonce ještě předtím, než Severus promluvil hlasem, který byl ostřejší než břitva.

„Tak to by stačilo. S tímhle teď nadobro přestaneme, je to jasné? Vytahovat problémy toho druhého při každé hádce a používat je jako zbraně…Já vyrůstal s otcem, který mi dělal přesně to samé. A ty také, Draco. A Harry, tvůj strýc se nechoval o mnoho lépe. Mám takový pocit, že měl ve zvyku stěžovat si na tebe každému, kdo byl ochoten ho poslouchat. Nedovedu si představit, že by se takovéto chování ze strany vlastní rodiny někomu z nás zamlouvalo.“

„Ne,“ potvrdil Draco otřeseně a nebylo to jen tím, co řekl Harry. Severus o svém otci téměř nikdy nemluvil. To, že ho zmínil teď, znamenalo, že věci se vymykají kontrole.

Harry měl rty pevně sevřené, ale potřásl hlavou.

Severus si povzdechl a jeho pohled klouzal od Harryho k Dracovi a zase zpět. „To je to, co vás naučili, když jste vyrůstali. Svým způsobem to je i zmijozelské, hledat slabiny toho druhého a pak je využít. Ale měli bychom si to schovat pro nepřátele. Ne pro ty, které máme rádi.“

Draco, který to pochopil jako výtku, krátce přikývl. Všiml si, že Severus po Harrym nechce žádný slib ani souhlas. Jenže, na druhou stranu, byl to on, Draco, kdo začal s podlými slovními útoky. Alespoň tentokrát.

Až po dlouhé chvíli se zdálo, že Harry našel ztracený hlas. „Nezačínej už o těch jehlách, Draco. Mám to pod kontrolou.“

Draco znovu přikývl, ale napadlo ho, že by si zasloužil něco na oplátku. „Dobře. Ale ty už nebudeš mluvit o Rhiannonině bezpečí. Já to mám taky pod kontrolou.“

„Skutečně?“

Byly to nejspíš právě ty neskrývané pochyby v Harryho hlase, které v Dracovi znovu rozdmýchaly vztek. Pokusil se napodobit Severusův úsečný tón, ale selhal. Od sedmnáctiletého to nevyznělo jako provokativní sarkasmus, ale spíš jako urážka. „Ano, skutečně. Pro tvou informaci: já Rhiannon miluji, na tom se nic nezměnilo. A nic to změnit nemůže, ty svatouškovský…zmetku. Tak přestaň říkat, že se ji chystám zavraždit! Já se s ní totiž hodlám oženit, pokud tě to zajímá!“

Harry údivem otevřel ústa. „Hodláš…cože? Och, proboha, přišel jsi na nějaké další bizardní vysvětlení, že není doopravdy mudla? Budeš teď tvrdit, že se ten zvonek porouchal, nebo co?“

„Ona je mudla, ano. Stejně ji pořád miluji,“ oznámil Draco s ledovým klidem. Zvláštní, ještě před chvílí si myslel, že se jí dokáže vzdát. Ale to se nestane, tím si teď byl jistý. No a co, že je to mudla? Není jako ty ostatní. On to přece pozná. Ona je něco extra.

„Rhiannon je mudla a ty ji přesto miluješ,“ řekl Harry pořád tím samým tónem. Zjevně Dracovi nevěřil ani slovo.

„Ano je a ano, pořád ji miluji,“ přikývl Draco důrazně. Pak se podíval na Severuse, který už dlouho neřekl ani slovo.

A dobře, že se podíval. Severus nasadil opatrný výraz, jako by byl překvapený a nechtěl to dát najevo. Nebo možná jako by toho měl hodně co říct, ale rozhodl se raději mlčet.

Jo, to bude pravděpodobnější. Asi má zase na mysli učení se ze zkušeností. Pokud si myslí, že Draco dělá chybu, neřekne to.

Harry ovšem podobné ohledy neměl. Žádné dekorum. „Ty a mudla. To zní jako opravdu pevný základ idylického vztahu. Chystáš se jí říct, že ji nenávidíš a stejně tak i všechno, co představuje? Že nenávidíš každého, na kom jí kdy záleželo?“

„Není pravda, že ji nenávidím.“ Draco cítil, jak ho prostupuje důstojnost, když přesvědčivým hlasem potichu pokračoval. „Dám všechno do pořádku a získám ji zpět. Miluji ji.“

„Nejsou to ani tři měsíce, co jsi miloval někoho jiného…“

A Severus Harryho konečně zarazil.“Myslím, že Dracovy city jsou jeho záležitost. Pokud hodlá pokračovat ve vztahu s tou mladou dámou bez ohledu na její původ, pak je to v pořádku. Je fakticky dospělý a je to jeho věc.“

Draco polkl. „Ehm…ano. Ano, to jsem,“ řekl, když se rozhodl to uznat. Bylo to lepší, než nechat Severuse trousit jeho rafinovaně nejasné narážky. „Harry mi řekl, že jsi si domyslel všechno o tom šampónu a tak…“

„Ano.“ Severus si odhrnul vlasy z čela a pokračoval poněkud kousavě: „Mrzelo mě, že jsem zmeškal tvé sedmnácté narozeniny, Draco. Většinou je to příležitost k velkým oslavám, jak jistě víš.“

Draco se podíval stranou. Nenapadlo ho, že by se mohl stydět kvůli tomu, co udělal, ale teď se zastyděl. Došlo mu, že zase myslel jej a jen na sebe. Na svoje potřeby, touhy, sny. Nevěnoval ani vteřinu myšlence, co by jeho sedmnácté narozeniny mohly znamenat pro jeho adoptivního otce. „Ehm…já…“

„Už je to pryč,“ řekl Severus a mávl rukou, jakoby smetal neviditelné smítko. „Doufám, že si budeš do budoucna pamatovat, že jsem plně kvalifikovaný mistr lektvarů a pokud budeš potřebovat nějaký složitější lektvar, přijdeš za mnou.“

„I pro nezákonný lektvar?“

„Tento nezákonný nebyl a to dobře víš. Jen způsob, jakým jsi jej použil, byl poněkud…pochybný.“

Bylo to víc, než jen pochybné. Mnohem víc, ale pokud to Severus nehodlá nadále rozebírat, pak Draco také ne. „Když už mluvíme o tvých schopnostech…“ Odkašlal si a pak se rozhodl jít na to zpříma. „Nechtěl bych slyšet nic o tom, že by se Rhiannon mohla vymazat paměť. Já vím, vím, ona by vlastně zatím o magii neměla nic vědět, ale už se stalo a já nepřipustím, aby jí nějaké kouzlo poškodilo myšlení nebo mozek nebo vůbec nějak ublížilo. Ty…zatím jsi nic nepodnikl, doufám?“

„Nic by mi nebylo vzdálenější,“ řekl Severus jemně. „Draco, poslouchej mě. Ministerstvo vyhradilo Obliviate pro případy, kdy značné množství mudlů spatří něco, co se pro jejich omezené vnímání světa nedá nijak vysvětlit. Pokud tedy slečna Millerová nezačne o svých poznatcích všude vyprávět, nemají důvod začít se o ni zajímat. A pokud začne o kouzlech s někým mluvit…“ Severus pokrčil rameny. „Stále bys měl jen velmi málo důvodů k obavám. Nikdo jí neuvěří, ne bez důkazů. Lidé si řeknou, že jsi talentovaný iluzionista, který ji dokázal dokonale ošálit. A opět, Ministerstvo ji nechá na pokoji.“

„Dobře.“

Draco si pomyslel, že všechno je vlastně pěkně v pořádku.

Ovšem nebyl by to Harry, kdyby nepřišel s něčím naprosto zřejmým. „Ehm…Rhiannon dnes ráno nevypadala, že by s tebou byla zrovna spokojená. Myslíš si, že ji dostaneš zpět jen tím, ehm…že si myslíš, že ji chceš?“

Myslíš, že ji chceš. Draco pevně sevřel zuby. „Jen počkej, až se zamiluješ ty, Pottere…“

„Znáš ji jen dva týdny!“

„Stačí dvě vteřiny, ale to je něco, co bys pochopil jen, kdybys někdy měl přítelkyni!“

„Pánové,“ přerušil je Severus tentokrát už trochu ostřeji. „Doufám, že se zase nehodláte dohadovat jako malé děti. To už snad ne.“

Dobrá, Draco bude ten dospělejší. Vlastně, s ohledem na věk, on je teď opravdu ten starší. To pomyšlení ho uspokojovalo. Ano, bude tím odpovědnějším starším bratrem. Hodným synem.

Ačkoliv otázkou zůstávalo, zda si toho Severus vůbec všimne.

„Táta má pravdu,“ řekl a pokýval hlavou, jako by si to celé důkladně promýšlel a došel k jedinému možnému řešení. „Pojďme se dohodnout, že se nebudeme hádat, Harry.“

Harry protočil oči. „Bral si lekce nabubřelosti? Oh ano, máš pravdu. Ty bys takové lekce přece nepotřeboval, nikdy jsi…“

„Vidím, že jsme se ještě přes dětinské dohadování nedostali.“

Draco ignoroval Severusův trpitelský tón, stejně jako ignoroval Harryho pokus o sarkasmus. „Na tohle teď není čas. Musíme se připravit.“

„Připravit?“

Harry zjevně zapomněl. Draco by vsadil trezor, že Severus nezapomněl, ale čeká, až se Draco sám zmíní o těch lístcích, které koupili před dvěma týdny. „Do opery, pochopitelně,“ řekl sametovým hlasem. „Rhiannon má dnes večer vystoupení, vzpomínáš? Za nic na světě si to nenechám ujít.“

Harry se přes to ještě nepřenesl, ale tentokrát to alespoň znělo opravdu jako otázka a ne jako když já-vím-všechno Grangerová poučuje. „Jak ji chceš získat zpět, Draco?“

Tak tohle byl ten nejmenší z Dracových problémů. Mnohem víc ho zajímalo, jak se mu podaří vydržet ve Zmijozelu, pokud se ostatní dozví, že chodí s mudlou. Jak vydrží všechno to popichování. Sakra. Všechny ty nepříjemnosti, kdy mu Zabini začal říkat Malfuji mu nyní přišly jako dětská hra ve srovnání s tím, co ho čeká za tohle. Hmm…možná bude nejlepší, když Rhiannon zůstane tajemstvím.

A jak ji získá zpět…hm. Draco si kvůli tomu nedělal obavy a nepotřeboval si ani připravit, co jí řekne. Nakonec, vždyť už ji dobře zná. Nevěděl jen tu jedinou věc. A mrzelo ho, že jí ublížil tím, že si myslel, že má magii, když žádnou neměla. Jediné, co teď potřeboval, bylo, aby se na to dokázala podívat jeho očima. Pak pochopí, že jí nechtěl ublížit. Že by jí nikdy neublížil. Nikdy.

Nebo už nikdy, pomyslel si s lehkou nevolností. Dnes ráno Rhiannon ublížil, i když ne záměrně. Když o tom teď přemýšlel, nebyl si najednou tak jistý, jestli ví, co jí říct. Ale ukázat svou nejistotu…to se nestane.

„Něco vymyslím,“ odpověděl Harrymu a mávl rukou, jakoby se nic nedělo. „Takže, trváš na tom, že se osprchuješ, nebo postačí osvěžující kouzlo? Něco se sebou udělat musíš. V tomhle stavu do opery nemůžeš.“

Další protočení očí. Bylo až s podivem, že už se z toho Harrymu nemotá hlava. „Nebyl jsi to náhodou ty, kdo řekl, že je to jen malý provinční soubor, který ani nemá pořádný orchestr?“

„Co jsem řekl bylo, že Rhiannon si zaslouží něco lepšího, což je bezpochyby pravda.“ Draco pozvedl hůlku. „Mohu?“

Výraz Harryho obličeje byl dokonalou studií kontrastů. Váhání a zároveň odhodlání. Nechuť a smířenost. „Co?“ zeptal se Draco. „Co je?“

„Nic…“

„Strč si to svoje nic víš kam. Chci slyšet, v čem je problém.“

Harry si povzdechl. „Já jen, hele, bez urážky, jsem si jistý, že zpívá naprosto skvěle, ale abych byl upřímný, tak mě se ta opera prve moc nelíbila.“

Ta opera. Vždyť to byl výběr pasáží z několika oper. Draco se ale rozhodl, že asi nebude zrovna chytré říct Harrymu, že je kulturní barbar. Draco je přece starší bratr a tak: „Tak zůstaň doma,“ navrhl a pokrčil rameny.

„Ne. Půjdu tam pro případ, že by…“ a Harry se raději podíval dolů na špičky bot, než aby tu myšlenku dokončil.

Pro případ, že by ho Draco potřeboval? Tentokrát se Draco rozhodl, že se nenechá bratrovým pesimismem otrávit. Nakonec, jeho bratr má přece zachráncovský komplex, že ano? Harry potřebuje, aby ho ostatní potřebovali.

Zatímco Draco potřeboval získat zpět Rhiannon. A proto se potřeboval dostat na představení. Nejlépe dnes večer. „Dobrá tak se osprchuj a převleč se do obleku. Já už nebudu mít čas se osprchovat, ale to vůbec nevadí, stejně dávám přednost starému dobrému osvěžujícímu kouzlu.“

Harry s úšklebkem vykročil k ložnici. „A to jako od kdy? Někdy mám pocit, že ve sprše doslova bydlíš.“

Opravdu? Možná, když byl v depresi. Nebo když potřeboval být chvíli sám. A nic z toho teď neplatilo. Teď se chystal dát do pořádku svůj vztah s Rhiannon. Co na tom, že je mudla? Bylo mu to jedno, protože alespoň v tom podstatném jako mudla nebyla . Nebyla vyděšená z kouzel a nežárlila na Draca, že kouzlit může. A kouzla milovala. Zbožňovala.

Opravdu, když se na to podíval takhle, nebyla vůbec jako mudla.

Ačkoliv těžko mohl čekat, že to takhle dokáže vidět někdo ve Zmijozelu.

„Pokud chceš, můžeš použít mou koupelnu,“ navrhl mu Severus.

Draco si nemohl pomoci, aby mu šokem nespadla čelist. Tohle bylo jako zamávat galeonem hrabákovi před nosem. Kolikrát jen naznačoval, že by si rád vyzkoušel Severusovu pověstnou koupelnu v Bradavicích a vždy se dočkal odmítnutí. Že mu teď Severus nabízí k použití svou koupelnu…to bylo pro Draca jasné a významné gesto.

Přes to, že se Severus celou dobu snaží tvářit a chovat, jako že je mu jedno, jestli Draco získá Rhiannon zpět, jedno mu to nebylo. On je chtěl vidět spolu.

A tak Draco zapudil chuť udělat nějaký vtip o šampónu. Nejspíš by to bylo hodně netaktické, vzhledem k jeho ‚speciálnímu šampónu‘, jehož pravou podstatu Severus dokázal odhalit za necelý den. Pořád ještě byl šťastný, že k tomu jeho otec neměl moc připomínek. „Ehm…ne,“ odmítl nabídku a snažil se, aby to znělo dostatečně zdvořile. Taky cítil, že se mu to moc nepodařilo. Možná proto, že to, co se teď chystal říct, nebylo zrovna zdvořilé, ale bohužel to byla pravda. Harry totiž nebyl jediný, kdo nebyl připraven jít do společnosti. No. Možná by Draco mohl najít nějaký vhodný způsob, jak to téma načít a nebýt přitom hrubý. „Já, totiž…nerad bych tě zdržoval. Myslím od sprchování.“

Kurva. To nebylo zrovna nejlepší začátek. „Chtěl jsem říct…ehm, jak dlouho jste dnes s Harrym plavali? Oba vypadáte hrozně unaveně.“

Harry v úsměvu blýskl zuby. „My ale nebyli plavat.“

„Tak v čem jste tedy závodili?“

„Byli jsme si venku trochu zalítat. Táta sice je lepší plavec, ale na koštěti ho porazím vždycky.“

To bez pochyb, Harry létal skvěle. Skoro tak dobře jako Draco. Ale takhle se s tím vytahovat, to je příliš! „Jistě, že jsi ho porazil! Ty máš Kulový blesk a on pořád ještě lítá na Zametáku dvě, který je tak starý, že vypadá jak březové pometlo.“

„Vlastně jsem si půjčil tvůj Kulový blesk XL,“ pousmál se Severus na Draca. „Doufám, že ti to nevadí.“

Draco se podíval na otce a polkl. On se tady snažil uchránit tátu rozpaků, že prohrál a teď to jen zhoršil. Severus měl lepší koště a přesto prohrál? No, Dracovi se to taky stalo, ale ne pokaždé. „Ne, nevadí mi to.“ Pokusil se zakrýt nejistotu tím, že se podíval na hodinky a poznamenal: „Už je půl pryč.“

Harry mu věnoval další pohled naplněný pochybami, ale pak se konečně sebral a šel do sprchy. Severus ještě zůstal s Dracem. „Jsi si jistý, že tohle je to, co opravdu chceš?“

Draco zvedl bradu. „Proč?“

„Protože tvoje deklarace lásky k té dívce před chvílí vypadala, jako by ses jen nechal vyprovokovat Harrym.“
„Já…“ Draco si odkašlal. „Měl jsem náročný den. Zmatený. Ale tímhle jsem si jist. Všechno je to jen v tom, že…Pokud chceš slyšet pravdu, tak já…“ Ztišil hlas až do šepotu. Nechtěl, aby ho Harry zaslechl. Ale Severus musel přece někdy s někým chodit. No ne? Jistě, definitivně nepatřil k nejkrásnějším mužům na světě, ale pořád ještě měl svoje vystupování. „Já si nejsem tak úplně jistý, co mám Rhiannon říct. Nenapadá tě něco?“

Severus potřásl hlavou, až se mu zplihlé vlasy rozkývaly kolem obličeje. „O mudlech toho vím velmi málo, Draco. Měl by ses spíš zeptat svého bratra.“

„On toho ví dost, ale ne o tomhle.“ Draco pokrčil rameny. „Víš, o tom, co by dívka mohla chtít slyšet. Měl bys ho někdy slyšet. V tom jediném případě, kdy líbal dívku, ji akorát přiměl k pláči a…“

Severus se zamračil tak výmluvně, že Draco zmlkl. „Byl bych raději, kdybys neporušoval Harryho důvěru. Tohle je názorný příklad informace, kterou ti jistě sdělil jen důvěrně, nemám pravdu?“

Hm. Pokud si Draco pamatoval dobře, tak Harry nic takového neřekl, ale možná myslel, že se to rozumí samo sebou.

„Prostě…buď sám sebou, Draco,“ dodal Severus. „Nemá cenu chovat se jinak.“

To možná ano, ale do tohohle problému se dostal právě jen proto, že byl sám sebou. Přesto Draco přikývl, než se šel do pokoje převléct a upravit.
 

------------------------------------------------------


Oh, Merline! Rhiannonin zpěv byl tak nádherný, že Draco málem dokázal zapomenout na všechny své problémy, kdykoliv se ukázala na scéně, ale co měl udělat teď? Opona naposled spadla a Rhiannon tam stála a přijímala ovace. Vypadala přitom nádherně jako vždy ve svém kostýmu Královny noci a s rozpuštěnými zlatými vlasy.

Čas jít do zákulisí, setkat se s ní o samotě a Draco pořád ještě neměl ani ponětí, co jí řekne.

Na druhou stranu věděl přesně co říct Harrymu, který vstal ze sedadla ve stejný okamžik jako on zjevně s úmyslem zůstat Dracovi po boku. Choval se, jako by se k němu přilepil lepícím lektvarem.

„Můžeš na mě počkat venku,“ řekl Draco s pohledem stále upřeným na jeviště. „Půjdu za ní sám.“

Harry se tvářil nesouhlasně, ale alespoň se s ním nehádal. Severus na Draca povzbudivě kývl. Nakonec Dracovi nezbývalo, než se vydat dolů uličkou mezi sedadly a postranním schodištěm do zákulisí. Stál tam Colin zabraný do rozhovoru s hloučkem diváků. Když zahlédl Draca, zamával na něj, aby šel za ním.

Naneštěstí, Rhiannonino přivítání bylo mnohem chladnější. Stála v zákulisí vedle Adriana a, když Draca spatřila, její pohled byl tak mrazivý, že by to snad zastavilo i baziliška. „Co chceš?“

„Můžu s tebou mluvit?“

„Ne.“ A Rhiannon se ostentativně otočila k Adrianovi. „Tak, jak jsem se pokoušela vysvětlit, jestli ta nová opera není ještě hotová, mohli bychom snad ještě jednou vystoupit s Mozartem.“

„I když už máme natištěné letáky?“

Rhiannon protočila oči. „No, Colin je nejspíš zase zkazil. Nakonec, ty na tohle představení byly zkažené. Mohli bychom upravit údaje a všechno…“

„Je snadné vykašlat se na peníze a zaměřit se jen na umění, ale není to zrovna praktické, Rhiannon…“

Draco jim opravdu nechtěl skákat do řeči, protože pak by v Rhiannoniných očích vypadal ještě hůř, ale taky tam nehodlal celý večer stát a poslouchat jejich debatu o chystaném představení Monteverdiho. „Opravdu s tebou potřebuji mluvit.“

„To poslední, co potřebuji já, je mluvit s tebou,“ pohodila Rhiannon hlavou.

Adrian věnoval Dracovi kritický pohled a na okamžik si byl Draco jistý, že ho nejspíš vykáže. Ale pak Adrian pokrčil rameny. „Nechci tu žádné scény, Rhiannon. Postarej se o to.“

A s těmi slovy odešel.

Když se Rhiannon otočila k Dracovi, měla rty sevřené do přísné linie. „Fajn. Dosáhl jsi svého. A ztrapnil jsi mě před ředitelem. Děkuji mockrát.“

No, to nám to pěkně začíná, pomyslel si Draco. No, alespoň že jí dnes nepřinesl žádné drahé květiny. Nebo hůř, další diamant.

Co by si ale přála? Draco to opravdu toužil vědět. Napadla ho jen jedna věc. I když ji opravdu miloval, říkalo se mu to těžko. „Já…, chtěl bych se omluvit…“

Nezdálo se, že by to na ni udělalo dojem. „Pokračuj.“

Všude kolem byla spousta mudlů a tak Draco ve své omluvě nemohl být nijak konkrétní. „Nechtěl jsem ti ublížit, Rhiannon. A mrzí mě, hrozně mě mrzí, že jsem ti ublížil. Prostě jsem jen něco nepochopil, to je vše. Měl jsem to chápat.“

„Ano, to měl,“ souhlasila bez úsměvu. „Hodláš teď říct něco v tom smyslu, že už se to nestane?“

Draco se cítil bezradně. Jak by se to mohlo stát znovu? Teď už věděl, že je mudla! „Ne, jistě že ne. Proč si myslíš, že bych…“

„Ach, tak tebe zajímá, co si myslím?“ vykročila k malému výklenku v rohu zákulisí a její nádherné šaty zašustily.. Když tam došla, prudce se otočila a Draco si všiml, že zatíná pěsti. „Myslela jsem, že bys spíš chtěl víc toho, co jsi měl během oběda, tehdy u mě doma.“

Draco věděl, že nemluvila o jídle. Co nevěděl bylo, jak jí odpovědět, protože každý by chtěl víc toho, o čem mluvila. Kdyby řekl, že on ne, nejspíš by ji urazil. A navíc by poznala, že lže, i když se snažil uzavírat mysl, jak jen to šlo. „Ehm…“

„Já to chápu,“ zasyčela rozzuřeně. „Kdyby ti totiž opravdu záleželo na mně, šel bys za mnou. Pokusil by ses mě tam na ulici dohnat.“

„Odešla jsi příliš rychle…“

„Víš snad, kde pracuju?“

Draco polkl, měl pocit, jako by měl v krku knedlík. Kurva. Teď to viděl, měl jít za ní. Hned. Místo toho šel domů a schoval se před světem jako uražený bodloš. „Podívej,“ zkusil to a cítil, jak se o něj pokouší zoufalství. „Byl jsem zaskočený a potřeboval jsem trochu času, abych se s tím srovnal…“

To nebyl zrovna dobrý nápad.

„Srovnal se s tím!“ Rhiannon z očí šlehaly blesky. „S tím, že nemám…oh. Jdi do háje Draco Snape! Po tom všem, co jsem ti říkala o těch pitomcích z Chathamu, jak nade mnou ohrnovali nos, protože nemám peníze, tak ty se musíš srovnat s tím, že nemám to, co sis myslel, že mám? To jsi mě dnes ráno neposlouchal? Tohle nemám zapotřebí!“

„Tak to není…“

„Přesně tak to je.“ Rhiannon najednou zvedla hlas. „Coline, pojď sem prosím, můžeš? Adrian říkal, že tu nechce žádné scény. Mohl bys pro mě něco udělat a držet tohohle Draca Snapa co nejdál ode mě? Už ho nechci vidět v zákulisí. Ani nikde jinde.“

Colin se otočil k Dracovi. „Asi bys měl jít.“

Kdyby si myslel, že si tím nějak pomůže, Draco by se nikdy nenechal takhle vyhodit.. Ale musel myslet strategicky. Nejspíš by tak Rhiannon ještě víc naštval. Pokud to tedy bylo vůbec možné, naštvat ji ještě víc. Neměl ponětí, co by pomohlo.

Jestli si myslí, že ji chtěl jen kvůli tomu, co dělali tehdy u ní doma, pak možná potřebuje znovu slyšet, co jí tehdy řekl. „Miluji tě,“ pronesl jemně.

Odfrkla si a pohybem ruky popohnala Colina, aby už Draca konečně vyhodil.

Colim se zatvářil omluvně, ale jeho hlas byl trochu ostřejší než prve. „Jo, kámo, čas vypadnout.“

Tentokrát Draco neprotestoval. Otočil se a odešel pevným krokem navzdory tomu, že uvnitř se rozpadal na kusy. Se zdánlivým klidem dokázal dojít až k východu z divadla. Něco z toho, jak se cítil, se muselo ukázat v jeho obličeji, protože, když vyšli ven, poplácal ho Colin po rameni. „Normální milenecká hádka,“ prohlásil. „Přejde to, než se naděješ.“

Milenecká hádka. Ta fráze vyvolala v Dracově mysli vzpomínku na to, jak Rhiannon jemně sténala opřená o zeď v ložnici. Tohle ale bylo víc než jen hádka.

Vzduch se zaplnil štiplavou vůní kouře, když si Colin zapálil cigaretu a pohrával si s ní v prstech. Nebylo to nic oproti hořkému pocitu, který naplnil Dracovu mysl až se mu udělalo nevolno. Cítil, jak bezmoc zaplavuje jeho srdce.

„Chceš taky?“ Colin k němu natáhl ruku s krabičkou cigaret. „No tak. Vypadáš, že by ti pár šluků udělalo dobře.“

„Ne,“ odmítl Draco. Už tak toho má dost, než aby si ještě přidělával problémy užíváním mudlovských drog. „Já jen…“

Colin schoval krabičku do kapsy. „Ono ji to přejde, Draco. Všiml jsem si, jak se na tebe dívala.“

„Měl bys říct, kdysi dívala.“

„Ale, ser na to. Jestli to chce nechat takhle, je tu přece spousta dalších holek, no ne?“

Ale ne pro mě, pomyslel si Draco. Krátce přikývl, aby ukončil jejich hovor a pak vykročil alejí dolů a zamířil před divadlo. Spousta dalších holek…taková pitomost. Ona je pro něj ta jediná a teď ho nemůže ani vystát! Co s tím jen udělá?

Nápoj lásky, napadlo ho najednou. A Severus mu přece říkal, že má za ním přijít, až bude potřebovat nějaký složitější lektvar…ale ne, to není řešení. Ne doopravdy. Když se nad tím zamyslel, přeběhl mu mráz po zádech. Chtěl, aby ho Rhiannon opravdu milovala, ne aby ji omámil lektvar.

A navíc, nápoje lásky nikdy nefungují dokonale. To přece každý ví. Ví to každý, kdo kdy četl jakýkoliv výtisk Jinotaje, který přinášel skutečně děsivé příběhy o tom, co se stalo s kouzelníky a čarodějkami, kteří se pokoušeli takto vyvolat lásku. A komu by to nestačilo, pak tu bylo trochu vědečtější pojednání ve čtvrtletníku Lektvary, které se nepovedly.

Ale pokud mu nepomohou kouzla, tak co tedy? Draco měl pocit, že se mu mozek ze samého přemýšlení rozskočí. Mysli jako někdo jiný, to mu radila Marsha. Vymaň se ze stereotypu. Draco byl daleko od svých stereotypů, vždyť Rhiannon je mudla a on ji miluje…Hm…možná potřebuje mudlovské řešení. Jenomže, jak řekl prve Severusovi, jak má vědět, co chce mudlovská dívka?

Dobře, dobře. Potřebuje někoho, kdo to bude vědět. Kdo mezi nimi vyrostl. Kdo bude vědět, co chtějí a jak přemýšlejí. Potřebuje mudlu. Tak a zná vůbec někoho takového? Dudley Dursley?

Draco si najednou přál, aby si tu cigaretu byl vzal. Dudley Dursley? Jak by mu ten mohl pomoct? Někdo tak obézní nebude mít zkušenosti s dívkami. Dudley nejspíš žádnou dívku ani nezná.

V tu chvíli Draco došel na konec aleje a zahlédl Harryho a Severuse, jak si prohlížejí plakát propagující L'incoronazione di Poppea. Jedna část Dracovy mysli by se nejraději otočila a utekla pryč od jejich otázek. Pryč od nich. Někam, kde by byl sám. Dokonce ho začala svědit kůže, bude potřebovat dlouhou sprchu. Dříve či později jim však bude muset říct, co se stalo. Zvlášť, když Rhiannon pracuje na koupališti. Jistě ji tam potkají.

„Tak jak?“

To se zeptal Harry. Taky kdo jiný? Severus měl dost dekora na to, aby vyzvídal. Tedy nahlas. Víc se mu podobalo poslouchat, zatímco bude vyzvídat Harry. Jak zmijozelské, pomyslel si Draco. Taky by si měli promluvit o tom ranním pokusu o nitrozpyt.

„Nedopadlo to dobře,“ uznal s povzdechem.

„Nedopadlo to dobře?“ zamračil se Harry. „Jak to myslíš?“

Draco sebou škubl. „Nechala mě vyvést ven.“

Harry sebou taky škubl.

„Tak se snažím přijít na to, co teď,“ pokračoval Draco. „Ty asi žádný skvělý nápad nemáš, co? Chodil jsi přece do školy s dívkami jako ona?“

„Když jsem byl malý. Na základce ještě nikdo na rande nechodil.“

„Taky pravda.“

Harry se poškrábal na hlavě. „Myslím, že by ses měl zeptat někoho jiného než mě.“

To Draco věděl taky. Otázka zněla, koho by se tedy měl zeptat. Hm, dobrá otázka.

Marsha?

Ne, ne, ne. Jí se mohl zeptat na cokoliv, tím si byl jistý, ale potřeboval spíš někoho mladšího. Někoho v jeho věku. Někoho, kdo by věděl, co chtějí dnešní mudlovské dívky.

A vtom ho to napadlo. Měl chuť plácnout se do čela, jak to bylo triviální. No jistě! Věděl, kdo mu dokáže zodpovědět všechny otázky. Někdo, kdo o sobě přemýšlel, jako o mudle mnohem déle, než jako o čarodějce. Ona mu pomůže získat zpět lásku jeho života!

Jistě, přesvědčit ji, aby mu pomohla, nebude nic snadného, ale Draco už na něco přijde. Měla by mu pomoct, byla přesně ta, koho potřeboval. Proč jen ho to nenapadlo dřív?

No, nad tím teď nebude dumat. Nemohl si to dovolit, neměl čas ztrácet čas.

Musel získat Rhiannon zpět a na tom jediném teď záleželo. Najednou věděl, že to všechno dopadne dobře. Lépe než dobře. Půjde na to tak, jak měl už od začátku. Získá zpět Rhiannonino srdce a udělá to po mudlovsku. A ona mu s tím pomůže. Jistě, že pomůže. To je přece to, co nebelvírští dělají, ne? Zachraňují lidi. Jako by je k tomu něco nutilo, prostě nemohou jinak.

Konečně zase pocítil naději, která ho před chvílí opustila. Draco se, plný naděje a s tak perfektním řešením, nemohl dočkat, až začne. Kdo by se staral, že už je skoro půlnoc? Harryho hodina plavání začíná zítra ráno v deset a to už Draco musí být připravený promluvit si s Rhiannon.

Chytil Harryho za rameno. „Pojďme, hned…kde vlastně bydlí Grangerová?“

Harry se vytrhl z Dracova sevření a narovnal si brýle. Až v tu chvíli si Draco uvědomil, že s bratrem třásl. A možná s ním otřáslo i to, co řekl.

Severus povytáhl obočí, jako by ho Dracův dotaz velmi zaujal.

Harry vypadal, že ztratil schopnost mluvit. Nakonec ale promluvil. „Hermiona?“

„Ano, Hermiona,“ potvrdil Draco a zuřivě přikyvoval. „Přesně tak Harry. Potřebuju, abys mě zavedl k Hermioně Grangerové! Hned!“

 Kapitola 15 Kapitola 16 Kapitola 17
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

bomba

(Rikisa (http://rikisa.blog.cz), 27. 3. 2009 23:48)

super sled událostí, tak trochu od každého člena rodiny nějaké jejich pocity. Nejdřív jsem si myslela, že Dracovi zůstane lhostejná, když je to mudla, ale jeslti jí chce získat zpět...jsem zvědavá co mu Hermiona poradí.

...oprava JIMMY

(Hatifnatif, 27. 3. 2009 23:46)

...hele Jimmy, po upozornění Fida (mít/mýt) jsem se jukla do svého dokumentu, co jsem betovala a já to tam měla opravené....teď vypadám, jak blboun nejapný :-D nemohla se vložit nějaká starší verze? Jdu to projít ještě jednou....
Hatifnatif

ups ...

(Fido, 27. 3. 2009 23:17)

pěkně přeložené ...
mne by zajímalo co autorka dělá, takhle zvládnuté dialogy a psychologie :)
...
malá chybka hned na začátku "museli mýt detektor mudlů"

ft!!!

(Jimmi, 27. 3. 2009 23:16)

Ja? Ja netuším, ani najmenší náznak nemám. Kaya makala ako divá na tejto kapitole, tak neviem, či ďalšie takéto tempo vydrží.
Jediné, čo som postrehla je, že sa začalo s prekladom 8. kapitoly Rodiny, ale celé sú len 5,6,7. Z tých predchádzajúcich chýbajú konce, ale snáď aj to potešilo.

A ideme do poslednej tretiny LETA!

Dík za kapču.

(ft!!!, 27. 3. 2009 22:54)

Hmm, Hermióna, tak to je opravdu krajní řešení. Další kapči se asi nedočkám při smyslech, to napětí mě zničí a proto řekni Jimmi do kdy se mám dát uspat.

wow

(Any, 27. 3. 2009 20:59)

Tak to je úplnej mazec, bylo mi Draca tak líto...:( a teď jde za Hermionou :D
Moc děkuju za super překlad!

nádhera

(Malika, 27. 3. 2009 19:36)

tak tedy...nemám slov.Kapitolu jsem přečetla a skoro jsem ani nedýchala.Ještě to bude dost zajímavé. Moc se těším na rozhovor s Hermionou a na celkové znovu dobývání Rhiannon.

Prapotterka

(Jimmi, 27. 3. 2009 18:36)

Prečo by ťa mal niekto... už neviem čo. Nikto nie je dokonalý a pri neustálom vyrušovaní nie je jednoduché na niečo nezabudnúť, takže akékoľvek upozornenie je vítané. Opravené, díky moc. (Inak bolo to tým, že prvý raz nebol preložený názov skôr ako sa vkladala kapitola a to, že tam nie je mi ušlo.)

A všetkým ostatným díky za podporu.

diky diky diky

(JSark, 27. 3. 2009 18:27)

Nedá sa to vypísať, ale milión krát vďaka za skvelý preklad tejto absolútne úžasnej kapitoly, aj za jej predčasné pridanie. Len tak ďalej. :-D
Mám jednu otázku (pripadám si ako idiot, čo nevie česky) - tam na začiatku bolo slovné spojenie "Darswaithe s lesknoucí se pleškou" - to ako plešinou? Priznávam, nepamätám si jeho presný popis z Roku.
Jedna pripomienka (ako inak, už začínam byť profesionálne deformovaná:) - dva razy tam bol použítý pojem niffler - hrabák (v slovenčine ňucháč), ale ten prvý raz to bolo preložené ako hafoň. Je to len taká drobnosť. :-)
Ešte raz vďaka, strašne sa teším na ten rozhovor s Hermionou. Cha, to bude zábava.

jeeeej

(macuss, 27. 3. 2009 18:27)

Díki, díki, dííííki :)) Jednoducho skvelá :)

...

(emixka, 27. 3. 2009 18:18)

Výborně.

:c)

(Delilah, 27. 3. 2009 17:38)

No, tak hoci som predpokladala, že na to Draco skôr, či neskôr príde, nenapadlo ma, že by sa o ňu ďalej pokúšal! To vyzerá zaujímavo a som zvedavá,ako mu Hermiona poradí. Ale aj tak mám pocit, že sa niekde niečo určite pokazí. Stále tam je predsa Harry, že? A to vždy znamená nejakú katastrofu!
Ďakujem prekladateľke a bete za úžasnú kapitolu!

roflík

(ladyF, 27. 3. 2009 16:57)

:-D já být jistá Hermiona Grangerová a najít uprostřed noci ve svém domě Draca Malfoye, zoufale žádajícího mou pomoc s jistou mudlovskou dívkou, bezpochyby bych se na místě, s prominutím, posrala smíchy
Děkuji za překlad, jako vždy úžasný kulturní zážitek

Merline:D

(Lily of the valley, 27. 3. 2009 16:37)

Tak ten konec mě totálně dostal. Draco žádá o pomoc Hermionu. Tak to už je vážně zoufalej...
Tahle kapitola - to byla přímo smršť. Co bych dala za to, umět takhle psát:D Zase jednou mě to chytlo a nepustilo až do konce. Mám pocit, že Rok je snad lepší než Harry Potter... Aspen si na poslední chvíli nepřidala viteály - a později relikvie. Aspen si hraje s psychologií postav. Aspen je Bůh a já jí jdu postavit ven chrám...
Díky za překlad;) Opět úžasný.

moc moc díky

(arielka, 27. 3. 2009 15:40)

za úžasnou kapitolku. Četla sem ji jedním dechem,moc se povedla. Ještě že vás máme a překládáte ji pro nás. Já bych se svou chabou angličtinou asi číst v originále nezvládala. Moc moc děkuju

Jimmi

(prapotterka, 27. 3. 2009 13:41)

Môžeš ma znosiť pod čienu zem,ale chýba názov kapitoly.Ak to tak má byť,tak sa ospravedlňujem.Ja si veĺmi vážim vašu prácu,pretože ináč by som si Rok ani Leto nemohla prečítať.

teda!

(soraki, 27. 3. 2009 12:15)

Tohle byla naprosto fascinující kapitola - od začátku až do konce :-D. Díky holky moc :-D
Chudák Draco, teda já bych ho taky nechala vyvést, ale... a chce mluvit s Hermionou, no to bude něco :-D!
Strašně moc se na tu další kapitolku těším

*****

(Jimmi, 27. 3. 2009 9:45)

Obrovské dík Kayi a Hatifnatif za túto kapitolu a za to, že ju tu dnes máte. Dúfam, že to oceníte, pretože potrebujeme naše baby motivovať do ďalšej kapitoly. Ja osobne sa už nemôžem dočkať rozhovoru s HG, cha! Dráčik sa určite zapotí a neverím, že to Ron nechá len tak. Už aj v Roku žiarlil.
TAKŽE EŠTE RAZ OBROVSKÉ ĎAKUJEM!!!!

Mia

(Jimmi, 24. 3. 2009 11:33)

Tú F5 začni stláčať až v piatok, alebo ak nič, tak potom až v pondelok. Ale medzi nami - ja ju tak stláčam na pošte, či náhodou nič...

juhůůůůů

(Mia, 24. 3. 2009 8:05)

skvělé zprávy tohleto... :) jsem tu nastartovaná a čekám... f5 f5 f5 f5 f5 f5...:D



 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA