Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 22 Šok a překvapení

2. 9. 2009

 

 Kapitola 21 Kapitola 22 Kapitola 23

 

Překladatel: Kaya
Betareader: Soraki
Závereční úpravy :  


 

Když dorazili Draco s Rhiannon, Harry, Snape a Hermiona už seděli v hale Kouzelnického domova pro osiřelé a opuštěné nezletilé motáky. Emmeleia Volentierová je přišla uvítat, ještě než došli k recepčnímu pultu s tím zatraceným zvonkem.

Harry si všiml, že její úsměv není zrovna hřejivý, jak si tak prohlížela návštěvní knihu, kam se Harry a Hermiona zapsali, ale to bylo pochopitelné. Nejspíš se pořád ještě styděla za ten ošklivý dopis, co poslala Dracovi.

Harryho napadlo, že by alespoň mohla omluvit.

Ale ne, nezdálo se, že by omlouvání se byl její styl. Když je oslovila, byl její hlas ostrý. „Vítám vás zpět. Kdyby mě mladí mohli následovat do kanceláře, řeknu vám nějaké základní informace, než půjdeme dále.“

Podle Harryho od ní bylo dost nezdvořilé, takhle vynechat Snapea, ale možná to nebylo naschvál. Snape se ráno zmínil o tom, že se potřebuje stavit v Bradavicích. Ať už to bylo kvůli rozhovoru s Brumbálem, nebo nějaké práci s Remusem, Harry nevěděl. Neptal se na to.

Nemělo by to přece smysl. Dokud se Remus bude potloukat po světě s vizáží Luciuse Malfoye, tak mu Snape stejně nedovolí se s ním setkat, no ne?

Ale k čertu. Třeba si Severus jen potřebuje uvařit pár lektvarů nebo tak něco. Chata pro takové účely opravdu nebyla dobře zařízená, ačkoliv Snape už tam párkrát něco vařil. Vaření lektvarů totiž pro Snapea a Draca byla zábava a skvělý způsob, jak trávit volný letní večer. Harrymu to docela šlo na nervy, obzvlášť proto, že Snape trval na tom, že se Harry potřebuje v lektvarech zlepšit.

Harry už se jednou málem zeptal, proč vlastně, vždyť jeho výsledky v lektvarech nebyly zas tak špatné. Rozhodně by se obešel bez toho, aby se lektvary musel učit i v létě.

No, alespoň když si Harry naposledy stýskal, jak mu chybí televize, tak Draco rozuměl, o čem to vlastně mluví.

„Škoda, že si nemůžeme televizi pořídit,“ postěžoval si a udělal obličej. Zjevně chodil často k Rhiannon domů, když měla polední pauzu a díval se na televizi tam. Pořád ho fascinovalo, že se obrázky můžou hýbat, aniž by byla potřeba magie.

„Uvidíme se doma,“ řekl jim Snape a přerušil tak Harryho myšlenky. „A ne, že budete cestovat bez slečny Grangerové.“

„Jistě, tati,“ odpověděl Draco a protočil oči.

Harry se zašklebil. „Stejně už brzy složíme zkoušku.“

„Zatím nashledanou,“ Snape zdvořile kývl na Hermionu a Rhiannon a zamířil k východu. Nedošel ovšem daleko. „Pane Snape,“ zavolala na něj potichu Rhiannon a popoběhla k němu. „Rodiče by vás rádi pozvali na příští sobotu na šestou odpoledne. Myslíte, že se vám to bude hodit?“

„Jistě, slečno Millerová.“

„Rhiannon. Prosím.“

„Tedy Rhiannon.“

„Výborně. Takže se uvidíme v sobotu, pokud ne dříve.“

„Pokud ne dříve?“ zašeptala Hermiona tázavě Harrymu. „To myslela na koupališti?“

„Hádám, že ji uvidíme na volném plavání,“ pokrčil Harry rameny. „Ale můj kurz plavání už je hotový. Díky Bohu. Na poslední hodině mě Roger málem uplaval k smrti.“

„Žádné stížnosti,“ napomenul ho Draco zlehka, zatímco se k nim připojila Rhiannon. „Moc dobře víš, že jsi o ten kurz prakticky žadonil.“

„To není…“

„Mohli byste, prosím, jít za mnou?“ přerušila Emmeleia jejich popichování.

Jakmile se k nim otočila zády, Draco se nenápadně ušklíbl. Harry se málem zasmál, i když v duchu s tou ženou soucítil. Nemohlo pro ni být jednoduché dozvědět se, že udělala tak hroznou chybu. Snape na ni možná neječel, ale Harry moc dobře věděl, jaké to je, dostávat od Snapea kázání o nevhodném chování proložené kousavými poznámkami.

Kromě toho tu byla ještě ta historie s Luciusem. To bylo opravdu děsivé. Harry ji litoval, i když to od ní bylo pěkně hnusné, vytáhnout to takhle proti Dracovi.

Jakmile byli z dohledu od recepce, otočila se k nim Emmeleia se strnulým výrazem v obličeji. „Vaše hůlky, prosím.“

Hermionu to zaskočilo.

Možná to od něj bylo trochu podlé, ale přesto to Harrymu přišlo svým způsobem zábavné, když pomyslel na to, co bude následovat. Snape totiž na tohle, pochopitelně, pomyslel. Vzpomněl si, že návštěvníkům není dovoleno mít u sebe hůlku v přítomnosti dětí a že Draco, Harry i Hermiona budou požádáni, aby své hůlky po dobu návštěvy odevzdali.

A jako pravý zmijozel hned vymyslel nouzový plán.

„Ale jistě,“ odpověděl Harry bezstarostně a vytáhl větvičku, kterou Snape přeměnil tak, aby vypadala jako pravá hůlka. Což pochopitelně nebyla. Žádné jádro, prostě jen kus dřeva. Emmeleia totiž neměla jak poznat, že to není skutečná hůlka.

Hermiona údivem pootevřela pusu, ale myslelo jí to dost rychle na to, aby byla zticha.

S širokým úsměvem odevzdal svou ‚hůlku‘ i Draco.

„Slečno Grangerová?“

Hermiona vypadala nespokojeně, že je jediná, kdo se musí vzdát své pravé hůlky, ale udělala to bez odmlouvání. Co taky mohla říct? Nehodlala jim pokazit jejich plán.

Harry si trochu ironicky pomyslel, že hůlku vlastně ani nepotřebuje, ale raději si ji nechal. Co kdyby potřeboval zastřít kouzlo bez hůlky? I když nečekal, že by tady musel kouzlit.

Přesto, opatrnost se vyplácí.

„Tak, teď tudy,“ řekla Emmeleia, když někam uložila jejich hůlky. Harry se zamyslel, kam je asi schovala. To používají mudlovský sejf? To by bylo trochu hloupé, na jeho otevření by stačila i Alohomora. Na druhou stranu, k tomu by byla potřeba hůlka.

No, tedy u většiny kouzelníků. U Harryho ne.

A Harry o sobě trochu zaskočeně začal uvažovat jako o kouzelníkovi, který není závislý na hůlce. Částečně tak o sobě už občas přemýšlel… ale jiná jeho část se pokaždé zachvěla. Zase je v něčem jiný, než jeho přátelé. Nebyl si jistý, jestli si na to chce zvykat. Někdy si přál být zase ‚prostě jenom Harry‘. Nechtěl temné síly, nechtěl kouzlit bez hůlky a mít věštecké sny a nechtěl tu děsnou věštbu, co mu visela nad hlavou jako Damoklův meč!

Nemělo ale žádný smysl věnovat podobným přáním moc času, tak je Harry potlačil.

Emmeleino věcné vystupování mu v tom pomohlo. Jak je prováděla sirotčincem, odsekávala slova, nešetřila výkladem. Po Hermionině dotazu se obsáhle rozhovořila na téma: práva a životní realita magicky znevýhodněných.

Harry si všiml, že Rhiannon se ta fráze nezamlouvala, ale co mohla čekat? Pořád to přece bylo lepší, než slovo moták.

„V Bradavicích tyto skutečnosti bezpochyby vůbec nezmiňují,“ pokračovala Emmeleia, zatímco kráčeli ke schodišti.

Harry měl chuť si odfrknout. Za prvé, taky jim toho dost zamlčela, když se s ní s Dracem setkali poprvé a za druhé, co tak asi čekala? Bradavice jsou škola čar a kouzel, děti se tam tedy učí čáry a kouzla a ne tisíc a jeden problém života motáků!

„Jaké skutečnosti máte na mysli?“ zajímala se Hermiona zdvořile.

Rhiannon, jak si Harry všiml, jen třeštila oči a zatím neřekla ani slovo.

„Tak za prvé tu nejsou žádní domácí skřítci. Kouzelničtí zaměstnanci mají povoleno nosit pro případ nouze hůlky, ale není doporučeno používat před dětmi jakákoli kouzla. Vlastně je tu všude, kromě přízemí, vyhlášena zóna bez magie a ne jen proto, že nahradit elektronická zařízení jinými by nám definitivně vyčerpalo rozpočet. Dalším důvodem je potřeba naučit děti soběstačnosti. Každý je zodpovědný za udržování pořádku ve svém pokoji a všichni starší třinácti let se také střídají při pomoci v kuchyni.“

Draco se ušklíbl. Předvídatelná reakce. „Dokážu pochopit, že kdybyste používali hodně kouzel, tak by vám tu nefungovala televize, počítače a další, ale to není žádný důvod, aby mo- tedy magicky znevýhodněné děti museli pracovat jako domácí skřítci!“

Emmeleia se po těch slovech usmála. A byl to opravdový, hřejivý úsměv, jako by přesně v tom okamžiku konečně uvěřila, že Draco není z toho samého těsta jako Lucius Malfoy. A jako by to chtěla zdůraznit, oslovila ho příjmením. Tentokrát tím správným. „Sotva je tu nějak přetěžujeme, pane Snape. Musíte také vzít v úvahu, čemu budou v budoucnu čelit. Vyslat je do světa, aniž by měli představu, jak se o sebe postarat by jistě bylo kruté. Snažíme se je naučit dovednostem, které budou potřebovat pro nekouzelnické povolání nebo pro přijetí na univerzitu, ale jejich život by byl poměrně složitý, kdyby netušili, jak používat toustovač, vyčistit záchod nebo najít správnou stanici metra.“

Draco se zatvářil nechápavě, ale spíš proto, že nevěděl, co je to metro, než že by nepochopil její argumenty. Tak či tak už k tomuto tématu nic neřekl.

Podle Harryho dávalo její vysvětlení smysl. Sice nesnášel všechny ty domácí práce, do kterých ho Dursleyovi nutili – a které dítě by na tom bylo jinak? – ale když o tom přemýšlel teď, tak byl jedině rád, že se o sebe umí postarat.

Dokonce, i kdyby nikdy nepřišel na to, že klíč k jeho magii je v hadím jazyku, sakra, dokonce i kdyby svou magii ztratil úplně, stejně by dokázal žít v mudlovském světě.

„Elektronická zařízení?“ zeptala se Hermiona s opravdovým zaujetím.

„Ach, ano. Máme tu plně vybavenou počítačovou učebnu s internetem. Ráda vám ji ukážu, pokud se tam nebudete ničeho dotýkat.“

Harry si nedokázal představit, že by měl chuť sahat na počítač, protože i když s počítači na základce několikrát pracovali, jeho to nijak nezaujalo. Matně si pamatoval něco o kurzorech a programech a jak tehdy hledal jako šílený ty správné klávesy, aby mohl napsat slova, která mu vůbec nedávala smysl…

Vymanil se ze vzpomínek a zaregistroval, že Emmeleia zrovna mluví o uspořádání Domova. Tyhle informace si pamatoval už z jejich první návštěvy: v přízemí byly kanceláře, sklady a podobně, v prvním patře kuchyň, knihovna a ošetřovna, ve druhém učebny, včetně té počítačové, a vědecká laboratoř, třetí patro bylo vyhrazeno pro volnočasové aktivity. V nejvyšším patře bydlely děti i personál. Emmeleia to popsala jako ‚rozdělené do oddělených a soukromých obydlí‘.

Harry měl zase chuť si odfrknout. Znělo mu to, jako by měla na mysli ‚společenské místnosti a ložnice‘. Zajímalo by ho, jestli tu mají něco jako kolejní systém, ale raději se neptal.

„To se vám opravdu daří natěsnat všechny děti do jednoho patra, aniž byste využili kouzelný prostor?“ zeptal se Draco. „Musí tam být namačkaní jak hůlky v Ollivanderově obchodě.“

Když se Emmeleia na Draca podívala nechápavě, Harry jí to vysvětlil. „Myslí jako sardinky v konzervě.“

Emmeleia stiskla rty. No, ta poznámka byla docela hrubá, když se nad tím Harry zamyslel.

„Možná je to ve čtvrtém patře trochu stísněné, ale ne tolik, jak byste čekali.“ Otočila se k Rhiannon a Hermioně a pokračovala ve vysvětlování. „Víte, málokdy tu máme víc než třicet dětí najednou. Momentálně jich tu žije dvacet dva.“

„Tak málo?“ Rhiannon se zjevně trochu ulevilo. Přehodila si vlasy přes rameno a pokračovala. „To je to tak neobvyklé, že se v kouzelnické rodině narodí dítě, které je… ehm, magicky nedostatečné?“

„Neřekla bych, že je to nějak extrémně výjimečné, to ne,“ řekla Emmeleia, její hlas byl tak milý, jak ji Harry ještě neslyšel. Uf… zdálo se mu, že ta žena má motáky mnohem raději než kouzelníky. S její minulostí to ale nebylo nic divného. Přesto mu to trochu připomínalo Dracovu dlouholetou tendenci dávat přednost ‚vlastnímu druhu‘ před kýmkoli jiným.

Emmeleia Volentierová už byla dost stará na to, aby se chovala lépe.

„Uvědomte si také, že Ministestvo sem nikoho neumístí, dokud ten nedosáhne věku jedenácti let a není nade vši pochybnost potvrzeno, že je zcela bez magie. A protože je tu smíme nechat jen do sedmnácti let,“ pokračovala s povzdechem, „nemáme jich tu tolik. Pozitivní na tom je, že se jim můžeme intenzivně věnovat. Na příklad, každý má jednou týdně soukromé sezení s poradcem.“

Harry se snažil udržet neutrální výraz obličeje, ale dalo mu to zabrat. Terapie jednou týdně, a to jen proto, že jsou motáci? To mu přišlo totálně přehnané.

„Také vypracováváme kompletní zdravotní anamnézu každého dítěte…“

„Podle toho, co jste říkala při naší první návštěvě, mám pocit, že spousta těch dětí je opuštěna v okamžiku, kdy nedostanou dopis z Bradavic,“ protáhl Draco. „Jejich opovrženíhodní, zdegenerovaní rodiče jistě mohou být donuceni k tomu, aby dodali úplné záznamy o léčení.“

Emmeleie zajiskřilo v očích. „Ach, to jistě, ale ty záznamy jsou často jen začátkem pravdy. „Pak ta žena zaváhala, ale jen na okamžik. „Rhiannon, jaké máte zkušenosti s léčiteli?“

Rhiannon se pochopitelně nechápavě obrátila k Dracovi, který úplně žhnul vzteky. „Jak se opovažujete se jí na něco takového zeptat?“

Zástupkyně ředitele rozpřáhla ruce v uklidňujícím gestu. „Oh, prosím, omluvte mě,“ řekla a ani trochu to neznělo sarkasticky. „Nechtěla jsem vyzvídat. Většinou to vysvětluji na mém případu. Mohu pokračovat?“

Harry vydechl, ani si prve neuvědomil, že zadržuje dech. Občas se bratrova vztahovačnost hodila.

„Hodně dětí se dostane do péče Ministerstva v jedenácti letech, když se prokáže, že nemají magii, ale většina rodin si je jejich nedostatku vědoma mnohem dříve. V mém případě je to poprvé napadlo, když u mě selhalo léčitelovo kouzlo na podporu dýchání, když jsem byla ještě miminko.“

„Jo… kouzelná léčba nefunguje u ehm… nekouzelníků,“ zamumlal Harry potichu. Vzpomněl si na to, jak nebyl schopný pomoct tetě Petunii jinak než mudlovskou cestou. A jak to potom dopadlo. Jím darovaná kostní dřeň ji víceméně zabila.

Ne, žádné víceméně. Zabila ji.

Jasně, nebyla to jeho chyba. Jeho úmysly byly dobré, a kdyby jí kostní dřeň nedarovat, umřela by jen o něco později, ale přesto… Harry se kvůli tomu pořád cítil trochu špatně.

„To je vcelku správně,“ pokračovala Emmeleia, „ale v detailu je to mnohem složitější. Přeci jen, většina kouzel se může použít i na nekouzelníky, protože kouzelná síla pochází od toho kouzelníka nebo čarodějky a je aplikována na vnější cíl. Nicméně léčebná magie je o něco složitější, jsem si jistá, že o tom víte.“

Jo, to teda víme, pomyslel si Harry a přál si, aby se o tom byl dozvěděl nějakým méně bolestivým způsobem.

„Já teď opravdu nechápu,“ ozvala se Rhiannon omluvně.

Emmeleia se znovu usmála. „Neočekávala jsem, že budete zběhlá v kouzelnické teorii. Abych to stručně vysvětlila: všechna kouzla spočívají v přenosu energie mezi tím, kdo je seslal a cílem. No a léčebná magie zahrnuje eliminaci negativní energie nemocného nebo zraněného, přičemž přirozeností světlé magie je zaručit, že léčitel nebude zraněn vlastním kouzlem, takže negativní energie se musí vyrovnat v magickém jádru pacienta.“

„Což je důvodem, proč jsou v lékouzelnictví používány častěji lektvary než kouzla,“ předvedla se opět Hermiona. Pokračovala nějakými řečmi o riziku oslabení pacienta, které je u lektvarů pro jejich spíše externí působení jakožto katalyzátorů pracujících i mimo magické jádro. Harryho by zajímalo, jestli je všem v místnosti jasné, že většinu toho, co teď bylo řečeno, naprosto nechápe. Jistě, nebyl tak zmatený jako Rhiannon – ta se teď tvářila jednoznačně bezradně – ale s ní se sotva mohl chtít srovnávat.

Ach jo.

„Pravda, pravda,“ souhlasila Emmeleia. „A ve zkratce to znamená asi toto: pokud pacientovo magické jádro není činné, pak ho nemohou léčebná kouzla využít pro potřebné posílení účinku. Proto selžou. Nicméně nejzajímavější na tom je, že jejich účinek se případ od případu značně liší. Vysvětlení pro tento jev je ve skutečnosti, že každý, ať už kouzelník, magicky znevýhodněný nebo nekouzelník, má magické jádro na určité úrovni funkčnosti. Tedy, jedná se spíše o záležitost různých stupňů, než o přítomnost nebo nepřítomnost magie.“

Harry už tuto teorii slyšel. Pochopitelně byla považována za příliš liberální a kontroverzní a čistokrevní studenti se nad ní jen ušklíbali, Draca nevyjímaje. Harry se zvědavě podíval na bratra, jak bude reagovat teď a všiml si, že Draco se zamyšleně dívá na Rhiannon.

Harry musel potlačit bezmocné zaúpění. Tolik doufal, že Draco už se definitivně vzdal myšlenky, že Rhiannon je přeci jenom na určité úrovni čarodějka!

„… tak někteří z našich studentů na určitá léčebná kouzla reagují dobře, jiným pomáhají pouze lektvary, dalším kombinace kouzelnických a nekouzelnických metod a několik jich reaguje jen na nemagickou léčbu. Já osobně se nacházím tak někde uprostřed. Takže moje sterilizace proběhla naprosto nemagicky, ale užívám lektvary na podporu hormonální a emocionální rovnováhy.“

Hermiona vydala přiškrcený zvuk. Když se k ní Harry otočil, vypadala, že je jí víc než jen trochu špatně.

Když si všimla, že ji sleduje, napřímila se a zamumlala: „Moc se omlouvám. Nechtěla jsem být hrubá. Já jen… překvapilo mě, že žena tak prostá předsudků, jako vy, by dobrovolně podstoupila zrovna takovou operaci. Pokud by to tedy nebylo ze zdravotních důvodů.“

Emmeleia se smutně pousmála a spojila ruce za zády. Když promluvila, zněl její hlas chraptivě. „Byla jsem sterilizována výhradně proto, abych nemohla dát život magicky znevýhodněnému dítěti. Tehdy jsem tu operaci podstoupila dobrovolně, ale bylo mi jen třináct let a rodina a okolí mě k tomu dotlačili. Byla jsem tehdy přesvědčená, že ta volba je odpovědná a morální vzhledem ke kouzelnické společnosti.“

„Pochopitelně to teď, jako dospělá, vidím naprosto jinak. Nikdy bych nikoho nenutila vzdát se práva mít děti, bez ohledu na to, jaký stupeň magických schopností by se dal očekávat.“ Smutně zakroutila hlavou. „Současně nemohu odsuzovat ty z nás, kteří nechtějí riskovat, že jejich děti budou muset prožít nelehký, nešťastný život.“

Harrymu přišlo, že atmosféra v místnosti by už nemohla být ponuřejší, ani kdyby jim na okno zaklepal Mozkomor. Začala ho z toho bolet hlava a všiml si, že Hermiona nenápadně popotahuje. Draco i Rhiannon se tvářili sklíčeně.

Na obličeji opálené ženy – motáka se objevil široký úsměv, smetla neviditelné smítko z bílého trička a vstala. „No, zase se mi povedlo uzemnit konverzaci, že?“

„Prosím?“ zeptal se Draco.

„Hmm, omlouvám se, to byl kanadský obrat. Chtěla jsem říct, že jsem se nechala poněkud unést. Pojďme teď do mé kanceláře, ano? Mám tam nějak sušenky a miniledničku se sodovkou.“

Když ji následovali, Harry si nemohl pomoct, aby si v hlavě nepřehrával jejich předchozí hovor. Nikdy o motácích a kouzelnické genetice moc nepřemýšlel, vždycky si myslel, že zabývat se podobnými věcmi se hodí tak pro zmijozelské s jejich předsudky.

Přesně jak předvídal, Draco se ušklíbl a označil jeho postoj za typickou nebelvírskou pitomost. „Copak to nechápeš, Pottere?“ poučoval ho už před několika měsíci. „Na tom není absolutně nic snobského. Je to zájem o kvalitu života našich dětí. Pořád dokola opakuješ, že krev není důležitá, ale moc se ti to nelíbilo, když jsi ztratil svou magii, co? No a jak by se ti líbilo pomyšlení, že něco takového uděláš svým vlastním dětem?“

Harry se trochu zastyděl, když si teď uvědomil, že se nikdy nenamáhal zamyslet nad tím, jak těžký život vedou kouzelnické děti narozené bez magie. Od mala jsou vším tím obklopeny a zároveň jsou od toho odříznuté. Zjistil, že ho začínají svědit ruce, ale podařilo se mu odolat pokušení poškrábat se na veřejnosti. Možná kdyby se mu povedlo vyklouznout na záchod… Ne. Harry potřásl hlavou, jako by z ní mohl podobné myšlenky jednoduše vysypat.

Zbytečné myšlenky. Nemohl si dovolit zase do toho spadnout, bez ohledu na to, jak moc ho to občas lákalo. Prostě nemohl. Jeho otec by byl hrozně zklamaný. Věděl moc dobře, co by mu na to řekla Marsha. Pamatoval si, co mu pověděla, kdykoli vyslovil podobnou myšlenku. Musíš to dělat pro sebe, ne pro ostatní, Harry, doporučila mu jemně a se spojenýma rukama položenýma na klíně se na židli předklonila. Nikdy se ti úplně nepodaří přestat se sebepoškozováním, pokud to nebudeš chtít přestat dělat kvůli sobě.

Jo, Harry chápal, že má pravdu. No, skoro. Zároveň měl pocit, že nikdy pořádně nepochopila, jak moc má rád Severuse. Sice o tom nemluvil, ale zato jí vyprávěl, jaké to bylo vyrůstat bez otce a jak se strýc Vernon opravdu nedá jako otec počítat.

Znovu potřásl hlavou a uvědomil si, že několik minut vůbec nevnímal, co se kolem něj děje. Sotva si pamatoval, že vešel do Emmeleiny kanceláře a ani si nepamatoval, že by se posadil. Trochu se polekal, že takhle ztratil přehled. Harry se pokusil znovu soustředit a s povděkem zaznamenal, že Emmeleia konečně opustila téma kouzelnické genetiky.

„…Ano, Millwoodská škola,“ říkala právě. „Je to v provincii Quebec. Moje babička trvala na tom, aby mě tam poslali a bylo to tam naprosto skvělé. Kanada a Spojené státy mají mnohem propracovanější vzdělávací systém pro integraci kouzelníků a nekouzelníků. Snažím se tu zavést postupy z Milwoodu, jak to jen jde, vzhledem ke skutečnosti, že podléháme Ministerstvu.“

Harry už všechno o Milwoodské škole slyšel, když tu byli poprvé. Jednu věc musel uznat: mudlovská internátní škola na kterou tajně přijímali i motáky mu přišla jako dobrý nápad. No, svým způsobem.

„Tak tedy…“ Emmeleia si natočila židli čelem ke zdi a začala se přehrabovat v maličké ledničce, o které prve mluvila. „Pomerančovou? Jahodovou? Grepovou? Obávám se, že tu nemám nic, kromě ochucených minerálek.“

„A něco dietního?“ zeptala se Hermiona upjatě.

„Neříkej mi, že ti doopravdy chutná dietní kola,“ podíval se na ni Draco zděšeně, jako by už ta představa byla něco příšerného.

Hermiona se ušklíbla. „Ne, ale měl bys slyšet, co moji rodiče povídají o slazeném pití a zubních kazech.“

„Hádám, že se bez toho obejdu, děkuji.“

Draco se při těch slovech křenil, jako by tím chtěl jen říct, že přednášek si doma užije i tak dost, ačkoli o zubech ani ne. Každopádně si nedělal legraci z jejích mudlovských rodičů a Harry si byl jistý, že to Hermiona pochopila správně. Hned se totiž usmála taky.

Harry skryl vlastní široký úsměv, protože nechtěl, aby si Draco myslel, že se směje jemu. To totiž nebyla ani trochu pravda. Jen bylo skvělé vidět, že spolu Draco a Hermiona konečně vycházejí.

Opravdu spolu vycházejí, místo toho, aby to jen předstírali kvůli Harrymu.

„Pro mě jahodovou,“ řekl Harry, který tuhle příchuť vody ještě nikdy neměl a tak se rozhodl ji vyzkoušet.

Emmeleia mu podala jasně růžovou plechovku. Ta barva mu připomněla Amaelii Thistlethornovou. Napadlo ho, jestli je ještě někdo z Úřadu pro záležitosti kouzelnických rodin přijde zkontrolovat. Teď už by to asi nemělo smysl. Za týden mu bude sedmnáct a to znamená dospělost.

Draco už je vlastně taky dospělý, ačkoli ÚZKR to nemusí vědět, pokud tedy pravidelně nesledují všechny dokumenty.

Ou. Emmeleina ruka se otřela o Harryho a tomu projelo prsty krátké ostré štípnutí elektrického proudu. Prsty ho potom pěkně svědily a mnout si je moc nepomáhalo. O něco lepší bylo, když je přitiskl na chladnou plechovku.

Harry si povzdechl a vzpomněl si, že když tu s Dracem byli poprvé, tak se stalo úplně to samé. Vlastně hned dvakrát, pokaždé když kolem něj Emmeleia procházela a otřela se o něj. Statická elektřina… Harry toho o ní moc nevěděl, ale měl nějaké nejasné vzpomínky, jak si na základce během hodiny přírodních věd třeli balónkem o hlavu. Tak vznikla statická elektřina a ta způsobila, že mu vlasy stály ještě víc než obvykle. Vzpomněl si, že vlněné oblečené dělá to samé, jak se tehdy dozvěděli v druhé části hodiny…

Harrymu se rozšířily nozdry. Jeden by si myslel, že tady v sirotčinci musí mít místo dřevěné podlahy vlněný koberec ode zdi ke zdi, podle toho jakou dostal šlupku! A navíc se to nestalo jen jemu. Draco sebou přece trochu trhnul, když mu Emmeleia při první návštěvě podala ruku. Tehdy si Harry myslel, že jeho bratr se prostě jen chová přezíravě k motákům, ale možná to bylo tím, že dostal jednu z těchto štiplavých ran, které zjevně vznikaly, když se kohokoli dotkla.

„Ach, to je ale pěkné! Není to támhle sárí?“ ozvala se Rhiannon a přerušila tak Harryho úvahy. Když se Harry otočil, viděl jak Dracova přítelkyně obdivuje dlouhý pruh karmínové látky vyšívaný zlatou nití.

Emmeleiny hnědé oči se rozšířily a zdálo se, že úlekem. Kvůli kusu látky? Taková hloupost.

Ale bylo to tak, protože v příštím okamžiku žena vyskočila na nohy a hbitě přeběhla místnost. Hermiona vydala tichý zvuk, skoro jako překvapený výkřik, když se kolem ní Emmeleia protáhla. Harry pochopil, že asi taky dostala elektřinou. Možná Emmeleia nosí vlnu, napadlo ho a podíval se na drobnou ženu pozorněji.

Ale ne, její šaty byly z nějaké lehké letní látky. Něco jeho pozornost přesto upoutalo. Zatímco Emmeleia popadla látku a spěšně ji skládala, měl Harry nerušený výhled na to, co látka prve zakrývala. Krabice? Ne, krabice ne… truhla, zjevně kouzelnická truhla. Přesně taková v jaké byl zavřený Pošuk Moody.

„Omlouvám se,“ řekla Rhiannon. „Nechtěla jsem být moc zvědavá…“

„Ale ne, ne, nic se nestalo.“ Harrymu přišlo, že Emmelein hlas je nějak nuceně klidný. Možná už je ale trochu moc paranoidní. Emmeleia nevypadá na člověka, který by měl co skrývat, už podle toho, jak jim jen tak řekla tolik detailů ze své zdravotní historie. Žádný smysl pro dekórum… Harry si snadno dokázal představit Snapea, jak to říká tím svým zvláštním pohrdavým tónem.

„To jen, že je to hodně staré,“ pokračovala Emmeleia. „Neměla jsem to tady takhle nechávat, ne teď v létě,“ prohlásila a mávla rukou k oknu. „Tak silné světlo by ta jemná vlákna mohlo poničit.“

„Je to opravdu pěkné,“ řekla Hermiona. „I když jsem to neviděla moc zblízka. Bylo to sárí?“

„Ach ne, je to ‚pokrývka z oltáře bohyně Aurory‘. Tedy alespoň tak mi to řekli, když jsem to koupila v Bizardním Bazaru. V Salemu v Massachussets,“ dodala s úsměvem, který naznačoval, že na to místo má hezké vzpomínky. „Škola tam několik z nás vzala na výlet, když mi bylo šestnáct.“

„Do Salemu?“ zeptal se Draco ostře. „Procesy s čarodějnicemi? Tenhle Salem?“

Jenom zas ne tohle. „Nikdy tam žádné opravdové čarodějky neupálili, Draco,“ řekl Harry.

„Nikdy tam nikoho neupálili,“ opravila ho Hermiona. „Lidi obviněné z čarodějnictví tam věšeli.“

„Možná ano, ale řeči o tom, že nikdo z nich nepatřil ke kouzelníkům, jsou jen pouhá propaganda,“ řekl Draco chladně.

K Harryho překvapení začala Emmeleia přikyvovat a na své židli za stolem si poposedla. „Tak to asi bude. Nikdy sice nevyšly na světlo přesvědčivé důkazy o existenci kouzelníků v Salemu, ale nebylo by to poprvé, kdy se vláda snaží utajit existenci paranormálních jevů.“ Mávla rukou k plakátu na zdi.

Když Draco otočil hlavu, aby se podíval, objevil se mu na tváři podivně prázdný výraz. Nebylo divu. Plakát znázorňoval ohromný létající talíř vznášející se nad širými poli ozářenými záhadným, nadpřirozeným světlem. Na spodní straně bylo napsáno velkými písmeny: „Chci uvěřit.“

„Ach, ten pořad miluju,“ prohlásila Rhiannon. „Je úplně nejlepší.“

Emmeleia a Rhiannon si začali nadšeně připomínat oblíbené díly, jejich rozhovor přišel Harrymu pěkně hloupý. Konspirativní teorie o mudlovské vládě, která se snaží utajit existenci mimozemšťanů? Pitomé příběhy lidí, kteří byli uneseni malými zelenými mužíčky?

Harry měl co dělat, aby se nerozesmál a nejen proto, že to celé znělo tak neuvěřitelně hloupě. Přišlo mu neuvěřitelně zvláštní, že dívka, která studuje klasický operní zpěv, se tak zajímá o špatnou science fiction.

Přesto se nesmál. Přinejmenším byl tenhle rozhovor mnohem zábavnější než další nudné vyprávění o rozvrhu dětí nebo o financování a krom toho by to bylo necitlivé smát se, když jeho bratr vypadá tak vystrašeně.

Uf. Řekl by, že zmijozelští by měli být odolnější. Zjevně Draco slyšel o mimozemšťanech poprvé v životě. A ta teorie se mu pochopitelně nezamlouvala.

Harry si vyměnil pohled s Hermionou a navzdory svému předsevzetí se zase málem zasmál. Vypadala ohromeně ze skutečnosti, že někdo dokáže brát televizní seriály takhle vážně.

„Děkujeme za prohlídku,“ řekl Harry zdvořile a vstal.

Draco potřásl hlavou, jako by se probíral ze sna, ale pak vstal také. „Ano, děkujeme. Bylo od vás laskavé, že jste nám dovolila si toto zařízení prohlédnout.“

Emmeleia na něj pohlédla a její pohled byl trochu kritický. Harrymu to tak alespoň přišlo. „Doufám, že jste se ujistil, že vaše peníze jsou vynakládány dobře.“

Z výrazu, který se objevil na Dracově obličeji Harry poznal, že jeho bratr při odpovědi myslí na Rhiannon. „Ano, zdá se mi, že tomu tak je. Je dobré, když může člověk přispět na dobrou věc.“

Hermiona stiskla rty, jako by už zase potlačovala smích. Přesto se z jejího výrazu vytratilo okouzlení, když Harry vykročil ke dveřím. „Ehm. Myslím, že bude lepší, když dostaneme hůlky zpět, ještě než odejdeme.“

Ou. Pravda. Nebylo to ani tak divné, že na to Harry zapomněl, protože on svojí pravou hůlku vůbec neodevzdal. Trochu ho překvapilo, že si na to nevzpomněl ani Draco, ale možná byl příliš zaujatý představou mimozemšťanů.

„Jistě,“ zamumlala Emmeleia, otevřela zásuvku stolu a vytáhla Hermioninu hůlku a ty dvě falešné. To je ani nezamkla?

Hermiona vytřeštila oči.

No, Harry ji celkem chápal. Taky by ho otrávilo, kdyby někdo s jeho hůlkou zacházel tak neopatrně a strčil ji jen tak do šuplíku, kde ji může kdokoli ukrást. Přinejmenším by se měla Emmeleia snažit udržet hůlky z dosahu dětí, které by na ně mohly být zvědavé.

Jediné, co Harryho napadlo, bylo, že motáci možná nedokážou pochopit, jak důležitá je hůlka pro kouzelníka. Jenže kdyby tomu rozuměla, nikdy by je nežádala, aby ty svoje odevzdali.

„Tady máte,“ řekla a podala Hermioně Harryho falešnou hůlku a naopak. Alespoň že Dracovi vrátila tu jeho. Když si Harry měnil hůlku s Hermionou, snažil se netvářit se otráveně.

„No, děkuji za návštěvu,“ zakončila Emmeleia a myslela tím, že už by mohli odejít.

Harrymu to vyhovovalo. Stejně už se těšil, až odejdou.

V pondělí ráno si Draco začal stěžovat. Protože Harry už skončil s lekcemi plavání, nebude se on moci stýkat s Rhiannon tak často, jako dřív, pokud tedy nebudou chodit na volné plavání.

Harry proti tomu nic nenamítal. Na koupališti ho to bavilo, zvláště teď, když mohl plavat, jak se mu chtělo a nemusel poslouchat Rogera a plavat podle jeho instrukcí. Několikrát si dal s Dracem závod a pak závodili oba i se Severusem. Byla to pořádná sranda, hlavně když se jeden ze závodů proměnil ve vodní bitvu.

Když skončili, byl Severus úplně zmáčený a vypadal jako utopená krysa. No, s mokrými vlasy mu to rozhodně moc neslušelo.

Draco oproti tomu dokázal vypadat dokonale a elegantně, i když z něj kapala voda. A zjevně si toho byl dobře vědom. Harry už ani nepočítal, kolikrát si urovnal vlasy, když se zdálo, že se Rhiannon dívá jejich směrem.

V jistém směru si Harry nemohl pomoci, aby mu Dracova péče o svůj zevnějšek nepřišla trochu smutná. Znovu a znovu se natíral svým opalovacím mlékem, ne jen proto, aby ochránil svou světlou pokožku, ale také aby si mohl být jistý, že kouzelné maskování jeho jizvy na hrudníku neselže.

Harry si myslel, že jestli ho Rhiannon opravdu miluje, tak jí nebude vadit, že má popáleninu. Jasně, je sice velká, ale není to nic hrozného. Harry už ji zahlédl bezpočtukrát a podle něj to vypadalo jen jako plocha svraštělé kůže.

Draco se ale za svou jizvu styděl a tak se rozhodl, že ji bude před svou dívkou skrývat.

******

Ve středu večer Harry sotva skrýval vzrušení. Konečně už byly jeho narozeniny blízko, tak blízko. A ne jen tak nějaké narozeniny, ale ty nejdůležitější v jeho životě.

Konečně mu bude sedmnáct. Harry měl co dělat, aby si nezavýskl. Konečně bude dospělý. Získá licenci k přemisťování. Bude moct hodit za hlavu obavy, že se někdo bude divit, proč jeho kouzla bez hůlky unikají pozornosti Ministerstva, které je přece v detekování kouzel nezletilých neomylné.

Harry zakouzlil Tempus a zjistil, že už je po jedenácté.

„No, jsem pořádně ospalý,“ prohlásil Draco a zaklapl knihu. Znělo to trochu jako by Harryho kouzlo vzal jako nějakou narážku. Nebo možná ne, protože vstal a protáhl se. „Asi už půjdu do postele.“

„To tě odnaučí pokoušet se mě po večeři porážet v létání.“

„Jak pokoušet, Pottere? Porazil jsem tě,“ řekl Draco a zvedl bradu. „A co víc, ani trochu mě to neunavilo. Jsem utahaný, protože jsem konečně dočetl poslední z toho kvanta knih o etice, co Severus dokázal sehnat.“

„Ach, jsem si jist, že bych mohl opatřit další.“

„Moc vtipné…“

„Nechoď ještě spát,“ přerušil ho Harry. „Ani ty, tati. Bude hezké mít tentokrát při čekání na narozeniny společnost. Kromě toho bych rád viděl, jak to vypadá, když pocítíš, jak břemeno zmizí, tati.“

„Ale ty nejsi břemeno.“

Harry se usmál. „To rád slyším. Přesto bych to chtěl vidět.“

„Pochybuji, že toho bude hodně k vidění,“ řekl Snape zvláštním tónem.

Harry se rozesmál. „No, nečekal jsem, že třeba najednou zfialovíš…“

„To vždycky zůstáváš vzhůru a čekáš na narozeniny?“ Draco povytáhl obočí. „Kdybych tě líp neznal, tak bych tě podezíral, že naznačuješ, že bys rád dostal dárky už teď večer, než abys na ně musel čekat do rána.“

„Tebe prostě jenom štve, že čekám s dárkem na skutečné datum tvých narozenin.“

„Stejně jako táta, předpokládám,“ řekl Draco a vrhl postranní pohled na Snapea.

Tak tohle bylo tak průhledné, až měl Harry chuť se otřepat. Snape ale jen zkroutil rty v úsměvu, který nějak dokázal působit zlomyslně i tajemně zároveň.

„Budeš si prostě muset počkat a pak uvidíš, že? Ale nebudeš sám. Harry také nedostane dárek teď večer. Mám v plánu oslavit jeho narozeniny ve správný den.“

„Hej, ale po půlnoci už bude třicátého prvního. Ron a Hermiona mi většinou posílají dárky právě v tu dobu, abych je mohl otevřít ještě v noci.“ Harry se zadíval na očarovanou bednu na stole. „I když nevím, jak to bude letos. Pošta se asi trochu opozdí.“

„Bez pochyby,“ řekl Snape a jak přikývl, rozevlály se mu vlasy. „A přestože máš pravdu ohledně jednatřicátého, půlnoc není zrovna vhodná doba s ohledem na plány oslavy, které mám na mysli.“

Oh. Plány. Harry si nebyl jistý, proč ho to tak zasáhlo. Nakonec, Snape přece není ten typ otce, který by si zapomněl všimnout jeho narozenin. Přesto se teď Harry cítil podobně, jako by byl zabalený do měkké, hebké, teplé přikrývky.

Na druhou stranu se Draco tvářil poněkud rozmrzele. A Harry se mu ani nedivil. Sedmnáct už mu bylo také, ale Snape zatím neudělal nic na oslavu Dracova vstupu do světa dospělých. Ne, že by to byla jeho chyba, když se vezme v úvahu, že Draco změnil datum svých narozenin na den, který už uplynul. Přesto Harry nemohl Dracovi vyčítat, že se cítí poněkud opomenutý.

Jenže je možné, že Snape hodlá čekat až do dne, který původně byl dnem Dracových narozenin. To by celkem i dávalo smysl.

„Takže, plány,“ ozval se Draco najednou hlasem plným nuceného veselí. „Povídej, Severusi.“

Harry jeho snahu opravdu oceňoval. Tohle byl přece jasný důkaz bratrské lásky, že Draco potlačil svou žárlivost a zklamání, aby nezničil Harryho narozeniny.

„Myslel jsem, že bychom mohli někam zajít na večeři.“

„To zní dobře.“ Harry měl chuť si zavtipkovat, že by mohli jít znovu do té stylové rybí restaurace, ale když už byl Draco i tak vykolejený, raději to neudělal.

Dracovy myšlenky přesto zamířily tím samým směrem. „Jen se vyhněme všem restauracím, které by měly v názvu merveilleuse,“ řekl a věnoval Harrymu významný pohled.

„Co kdybychom nechali Draca, aby vybral restauraci?“ navrhl Harry a cítil se přitom opravdu špatně, že ještě nedal Dracovi dárek. No tak co, vždyť si myslel, že budou Dracovy narozeniny slavit v ten původní den. Asi to byl špatný nápad. Dracovi už bylo sedmnáct a ani jeho otec, ani jeho bratr neudělali nic, čím by to oslavili.

Tahle myšlenka způsobila, že se Harryho žaludek prudce stáhl a pak udělal kotrmelec.

„Moje plány jsou už hotové,“ oznámil Snape a zastrčil si uvolněný pramen vlasů za ucho. „Ale bez obav. Předpokládám, že nebudete zklamáni.“

Harry se usmál a přikývl, ale pořád se cítil trochu špatně kvůli Dracovi, dokonce i když ten si za to vlastně mohl sám. „Co si zahrát Scrabble, aby nám lépe utekl čas?“

„Nevzali jsme…“

„Accio Kouzelnické Scrabble,“ řekl Snape a mávl hůlkou. „Přinesl jsem je, když jsem byl posledně v Bradavicích.“

„Opravdu jsem moc utahaný.“

„Tak bude každé tvoje E za pět bodů,“ lákal ho Harry. „Ale žádné slangové výrazy.“

„No, tak tedy…“

Dracův hlas zněl odevzdaně, jako by to pro něj bylo opravdové utrpení, ale jen to hrál. Harry to už dokázal poznat. Jakmile se zabrali do hry, brzy byl Draco soustředěný a soutěživý jako vždycky. Nebylo divu, tentokrát se Snape rozhodně nedržel zpátky. Ten chlap měl takovou slovní zásobu, že by jakýkoliv slovník přiměl vyblednout závistí.

Když Harrymu jemná vibrace v kapse ohlásila, že už je skoro půlnoc, vytáhl hůlku a zašeptal několik slov hadím jazykem. Pak se zakřenil. „Zakouzlil jsem hůlku, aby tak jako… zabzučela, až budou dvě minuty do půlnoci.“

Draco povytáhl obočí. „Působivé.“

Snape pak zakouzlil zvláštní časové kouzlo, po kterém se ve vzduchu objevil průsvitný ciferník. Nejprve to vypadalo, že se ručička ani nepohne, ale pak sebou škubla a ukrojila další minutu.

„Jedenáct padesát devět,“ řekl Harry, který napětím málem zadržoval dech.

„No, tak já si půjdu lehnout…“

Harry praštil bratra do ramene, aby už přestal vtipkovat.

„Au, to bolelo! Tak po tomhle ti nedám žádný dárek.“

„Nikdy bys mi nic takového neřekl, kdybys věděl, kolikrát jsem k narozeninám vůbec nic nedostal,“ popichoval ho Harry. Pro jednou ho nebolelo, když si na to vzpomněl. Ty dny mu teď přišly tak vzdálené. Jako by už na nich nezáleželo.

No, vždyť už to je přece jedno, ne?

Harry obrátil pozornost zpět k hodinám a zadržel dech. Pak, konečně, se minutová ručička znovu pohnula a usadila se přesně nad hodinovou na dvanáctce.

V tom samém okamžiku se pokojem rozlehl hlasitý, gongu podobný, zvuk. Jednou… podruhé… potřetí… Harry s úsměvem počítal údery až do dvanáctého a přitom pozorně sledoval otce a hledal známky pocitu mizejícího břemene.

Snape mu pohled opětovat, nevzrušeně, ale hluboko v jeho temných očích probleskovalo pobavení.

Konečně gong utichl a Harry se zeptal: „Cítil jsi to?“

„Ano, před dvěma dny.“

Harry zalapal po vzduchu. „Cože?“ Pak ho něco napadlo. „Draco? Neukáplo ti trochu tvého speciálního šamponu do toho, který obvykle používám já?“

„Ano. A taky jsem proklel Kulový blesk, aby tě shodil a schoval všechny tvoje ponožky do trpasličí nory!“ Draco si založil ruce na hrudi a zíral na něj.

„Dracův postaršovací lektvar není možno aplikovat zevně, Harry. Musel by ses ho napít, aby na tebe působil.“

„Harry, nenapil ses náhodou mého šampónu?“ zeptal se Draco medovým hlasem.

„No jo, ale co jsem si měl asi tak myslet?“ Harry se otočil k otci. „Myslíš to vážně? Tys cítil, jak břemeno zmizelo už před dvěma dny? To už mi bylo sedmnáct a já o tom nevěděl?“

„Zjevně,“ přisvědčil Snape. „Jediné, čím jsem si jist, je, že jsem cítil zmizet břemeno povinností.“

„A tos mi o tom neřekl?“

Pokrčení rameny, ačkoli nikoli nedbalé. Vypadalo to tak nějak… otcovsky. „Možná jsem chtěl, aby sis užil každý zbývající okamžik dětství.“

„Díky,“ řekl Harry dojatě. „Ale… jak teda?“

„Když ses před několika měsíci pokoušel prolomit Petrificus, tak jsi urychlil svůj čas. Říkal jsem ti tehdy, že ses pravděpodobně udělal o několik dní starší.“

„Aha, jasně…“ Harry zamyšleně nakrčil čelo. „Ale ne. Ta věštba… Myslíš, že se opravdu změnilo moje datum narození? Co když už nejsem ten, kdo se narodil, až sedmý měsíc bude umírat?“

Na okamžik měl pocit, jako by se před ním otevíral celý nový svět. Co když je to pravda? Co když se mu nějak povedlo osvobodit od…

Co když už tu není nikdo, kdo by mohl porazit Voldemorta?

„Když jsem pocítil, jak se břemeno ztratilo, kontroloval jsem tvé adopční dokumenty,“ řekl Snape a zakroutil hlavou. „Tvé datum narození se nezměnilo, pravděpodobně proto, že to, jak si urychlil svůj čas, byla záležitost spíše instinktu než úmyslu.“

„Neformální magie,“ dodal Draco.

„Oh.“ Harry se zamračeně posadil, nejistý, jestli má cítit úlevu nebo zlost. „Na chvíli jsem si myslel… no, však víte. Byl bych tak nějak radši, kdyby se mě netýkala žádná věštba.“

„Pán Zla by tě tak jako tak nenechal na pokoji,“ řekl Draco. „I tak by si s ním nakonec musel bojovat, Harry. Šel by po tobě, i kdyby se tvoje datum narozenin změnilo.“

„Jo.“ Harry si odkašlal. „Hádám, že jsem myslel, že by bylo skvělé, kdyby žádný Voldemort neexistoval.“

„Nepřemýšlíš o… ehm… tom, že bys rád použil jehlu, že ne?“

„Ne,“ řekl Harry, ačkoli to nebyla tak úplně pravda. Přinejmenším měl chuť se škrábat. To by ani nebyl Draco, aby se nezeptal. Ne, že by s tím začínal pořád, jako zpočátku, ale Harry by se bez podobných dotazů obešel úplně. Přesto nemělo smysl začít se kvůli tomu hádat a ničit si narozeniny, tak se Harry donutil myslet na něco jiného. „Takže je to tady. Konečně sedmnáct. Myslel jsem si, že se budu cítit… já nevím. Nějak jinak.“

„Taky jsem to čekal,“ řekl Draco. „Ale ne.“

„Počkejte, až budete mít dospívajícího syna,“ řekl Snape s křivým úsměvem. „Nebo dva, s malým věkovým rozdílem. Pak budete mít nových pocitů, kolik si jen budete přát.“

Harry prudce vzhlédl. „Jaké to bylo? Ten pocit mizejícího břemene?“

Snape naklonil hlavu na stranu, jak zvažoval svou odpověď. „Velmi zvláštní pocit. Naprosté oproštění od legální odpovědnosti za tebe. Legální odpovědnosti. Nikoli oslabení našeho pouta, pokud by ti to dělalo starosti.“

Harry zavrtěl hlavou. „Ne, to už jsem pochopil. Nebyla to magie, nebo nějaký papír, co z tebe udělalo mého otce.“

„Přesně tak,“ pohled Snapeových očí na malý okamžik trochu zněžněl. Ta chvilka ale stačila. „Přesto tvrdím, že to pochopíš lépe, až se sám staneš otcem.“

„To si opravdu nedokážu představit,“ řekl Harry pomalu.

„Nikdo tvého věku by si nebyl schopen něco takového představit.“

To možná byla pravda, ale Harry měl na mysli trochu něco jiného. Někdy měl pocit, že jeho budoucnost je tak svázaná s tou příšernou věštbou, jako by ani jinou budoucnost neměl. Navíc si byl neustále vědom, že s temnými silami nebo bez nich, stejně se s Voldemortem nemůže měřit. Jak by mohl doufat, že to bude on, kdo zůstane naživu?

„Co takhle dort a dárky?“ zeptal se Draco zvesela, jako by poznal, že Harry se začíná ztrácet v neradostných myšlenkách. „Objednal jsem ti opravdu pěkný.“

„Dárek?“

„Dort. Je od jednoho z nejvyhlášenějších cukrářů kontinentu.“

Harry se zamračil. „Tos donutil nějakou sovu letět až do Francie?“

„Vlastně do Vídně,“ Draco pokrčil rameny. „To je v Rakousku.“

„Já vím, že je to v Rakousku! Hrozně dlouhá cesta pro sovu…“

Harry byl tak ztracený v myšlenkách, že si ani nevšiml, jak se k němu Snape naklonil, dokud mu nepoložil ruku na rameno. „Předpokládám, že postrádáš Hedviku.“

„Jo, tady by se jí líbilo. Všechny ty pole kolem, pěkně by se proletěla a nejspíš ulovila nějakou myš.“

„Ale chápeš, proč jsme ji museli nechat v Bradavicích?“

Harry se na otce pousmál. „Jo, jasně. Nemůžeme ji tady nechat lítat a přitahovat pozornost, hlavně proto, že díky tvým ochranným a zastíracím kouzlům, by náhodní kolemjdoucí viděli, jak mizí a zase se objevuje, kdykoli by minula hranici pozemku.“

„Škoda, že neexistuje způsob, jak ji udržet za hranicí, tak jako to zvládnete vy, když s Dracem létáte.“

„To je v pohodě.“ Harry si povzdechl. „Mám tu Salsu… ale, máš pravdu. Hedvika mi chybí. Dokonce, i když bych musel zas poslouchat, jak si na ni Salsa pořád stěžuje.“

Harry si ani nevšiml, jak pilný byl Draco, zatímco on mluvil s otcem. „Voilá,“ oznámil blonďatý chlapec a elegantním gestem ukázal k obývacímu pokoji.

Harry se tím směrem podíval a vytřeštil oči. Tři hranaté krabice zabalené v zářivě stříbrném papíru obklopovaly ten nejúžasnější dort, jaký kdy viděl. Dort měl po stranách zlatou polevu a navrchu stála přesná kopie Bradavic. Hrad byl vytvořený do nejmenších detailů a jeho nejštíhlejší věž se tyčila dobrých třicet centimetrů nad hladinou jezera, které zabíralo zbytek vrchní strany dortu.

„Úžasné,“ zamumlal Harry a usmál se.

„Podívej se zblízka,“ doporučil mu Draco.

Harry se naklonil nad dort a tam to spatřil. V jezeru plavala maličká figurka. Dokonce se od ní šířily drobné vlnky a čeřily modrou polevu. Harry se naklonil ještě blíž a všiml si, že figurka plave stylem australský kraul. Jak ji tak sledoval, převrátila se a začala ukázkově plavat naznak.

Plavec měl na sobě karmínovo - zlaté plavky, zaregistroval Harry potěšeně.

„Úplně perfektní,“ řekl Harry nakonec a narovnal se. „Je škoda to sníst.“

„Hrad má lékořicovou příchuť,“ řekl Draco. „chci vidět Severusův obličej, až to ochutná.“

Harry si pomyslel, že lékořicová poleva je pěkně divný nápad, ale taky začal být zvědavý, co na to jejich otec řekne. „Tak já dojdu pro nůž…“

Draco povytáhl obočí a vytáhl hůlku. „Neměli bychom nejdřív zapálit svíčky? A zazpívat ti? Bylo mi řečeno, že tak to mudlové dělají. A mám to z věrohodného zdroje.“

„Svíčky?“

Už v okamžiku, kdy se Harry zeptal, se začaly tenké svíce vynořovat z věží miniatury Bradavic. Další se objevily v jezeře, kde stály na malých ostrůvcích, které tam před okamžikem také ještě nebyly. Draco zašeptal jedno slovo a svíčky se zapálily.

„Rhiannon mě tu písničku naučila a já to naučil Severuse,“ vysvětloval Draco. „Připraven?“

Harry se usmál a zamnul si ruce, zatímco mu otec a bratr zazpívali ‚Hodně štěstí, zdraví‘. Když skončili, zhluboka se nadechl a pak naráz sfoukl všechny svíčky. Trochu ho překvapilo, že se znovu nezapálily. Přišlo mu to jako něco, co by mohl kouzelnický dort udělat. Jenže tenhle byl vlastně od známého cukráře, ne od Freda s Georgem…

Draco naklonil hlavu na stranu a zvědavě se zeptal: „Opravdu sis něco přál?“

Harry přikývl. „Ale neřeknu ti co. Kdybych to řekl, tak se to nevyplní.“

„Takhle si něco přát mi přijde jako podivný zvyk od lidí, kteří nemají magii.“

„Možná ve světě, kde není možné kouzlit, potřebují lidé takováto přání tím spíše,“ řekl Snape a mávl hůlkou, aby připravil talíře a příbory.

Lékořicová poleva, jak Harry zjistil, nebyla vůbec špatná. Na druhou stranu jemu chutnaly i Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak s příchutí barvy.

„A teď dárky,“ řekl Draco a natáhl se z gauče, aby přistrčil balíčky k Harrymu, který seděl na židli u druhé strany stolu.

„Nemusel jsi mi jich dávat tolik,“ zamumlal Harry, trochu zaskočeně. „Opravdu, ten dort by stačil sám o sobě. Byl nádherný.“

„Harry Jamesi Pottere,“ řekl Draco ostře, „tohle jsou tvé sedmnácté narozeniny. Kouzelníci tuto událost náležitě oslavují. V čistokrevných kruzích to znamená tři dárky od bratra nebo sestry.“

„Proto jsi mi dal tři, protože se to tak patří?“

Draco protočil oči. „Ne, koupil jsem tři, protože jsem se učil počítat.“

„Draco,“ napomenul ho Snape.

„No dobře. Dávám ti tři dary, protože jsi byl můj bratr, jsi můj bratr a budeš můj bratr i v budoucnu. Pokud je brzy neotevřeš, začnu si myslet, že to cítíš jinak…“

„Pitomče.“ Ale Harry se při tom slově usmíval.

Začal s nejmenší krabicí. Našel v ní malý špendlík, takový, jaké se nosí na kravatě nebo v klopě. Obrázek na špendlíku se hodil ke speciálnímu erbu, který pro něj vytvořil Snape. Napůl Zmijozel, napůl Nebelvír… až na to, že tenhle nebyl vytvořený drobnými stehy, ale byl utvořen z malých třpytivých kamínků.

Nejspíš z drahokamů. Harry polkl a napadlo ho, co asi řekne Ron, až zahlédne Harryho nosit smaragdy a rubíny, třebaže malinké. Ne, že by ten špendlík byl nápadný nebo nevkusný. Harrymu se líbil. Ale přesto…

„Díky, Draco.“

Draco odměřeně přikývl.

Harryho druhým dárkem byla krabice čokoládových zlatonek. „Plněné nejlepší Ogdenskou,“ oznámil mu polohlasně Draco. „V kombinaci s čokoládou je ještě silnější, tak bych ti neporučoval sníst naráz víc než dvě. Tedy pokud se nechceš probudit zmatený a otupělý, vedle někoho, jejíž jméno si nějak nedokážeš vybavit…“

Harry se podíval stranou a stiskl rty, ale ne proto, že by se při těch slovech styděl. No, možná trochu ano. Ale spíš proto, že si přál, aby mohl být jako ostatní a opít se do bezvědomí prostě jen tak z legrace. To je ale bez šance, alespoň dokud nebude Voldemort mrtvý. Harry musí být pořád ve střehu. Ve střehu a připravený.

„Tak, tak, to popichování už by stačilo, Draco,“ ozval se Snape a v jeho temných očích byla patrná starost. Harry zamaskoval chvíli nejistoty tím, že se zaměřil na největší krabici. Zvláštní bylo, že obsahovala nejmenší dárek ze všech. Tedy svým způsobem. Jinak to byl ten největší a nejlepší dárek, jaký by kdy Harry od Draca čekal.

V krabici nebylo nic až na malý svitek pergamenu. Když ho Harry narovnal a přečetl si zlaté písmo na něm, jeho obočí vyletělo tak vysoko, až málem zmizelo ve vlasech.


Tato listina opravňuje Harryho Jamese Pottera k užívání bezplatné luxusní péče o závodní koště. Na jeho žádost a zcela bezplatně budou kouzla na jeho koštěti znovu aplikována, posílena a vylepšena na úroveň Kulový Blesk XL. Doplňková služba podpisu je zahrnuta.
….od roku1965 k Vašim službám, Famózní Famrpálová košťata a.s.

 


Úplně dole, psaná zeleným inkoustem, byla poznámka Dracovým rukopisem: Harrymu k příležitosti jeho plnoletosti s láskou a úctou, tvůj bratr, Draco Snape.

„Páni,“ řekl jen, protože byl tak překvapený, že ho nic jiného nenapadlo. Od kohokoliv jiného by takový dar byl velmi pozorný, ale od Draca? Neuvěřitelné! Pomoct Harrymu vylepšit Kulový blesk, to vlastně znamenalo, že bude Harry příští rok lepší chytač, což zmenší šance Zmijozelu!

„Ano, měl bys být ohromený,“ řekl Draco vzletně. „Ani nevíš, jak blízko jsem byl tomu, koupit ti místo toho nový plášť. Pochopitelně moc hezký.“

„Přesně, jsem ohromený.“

„Dobře, až s tebou v příštím školním roce při prvním zápase vymetu hřiště, nebudeš moct říct, že to je díky mému lepšímu koštěti. Pochopitelně nemusíš jejich služeb využít, pokud nebudeš chtít. Vlastně jsem si nebyl jistý, jestli se ti ten nápad bude líbit, abych byl upřímný.“

„Ehm…“ Harry se znovu podíval na ten pergamen. Je to vlastně tak trochu jako kouzelnická verze dárkového certifikátu, že? „Co to vlastně je za firmu, Famózní Famfrpálová košťata a.s.? Nikdy jsem o nich neslyšel.“

„Vynálezci Kulového blesku a Kulového blesku XL. Výrobci. Můžeš jim věřit, že odvedou dobrou práci. Přesto, jak jsem říkal, nemusíš je nechat na těch kouzlech pracovat, pokud nebudeš chtít.“

Harry přikývl. Promyslí si to později. „Co je to doplňková služba podpisu?“

„Oh, můžeš si dát na násadu napsat svoje jméno, ačkoli bude viditelné pouze když koště nebude ve vzduchu. Jistě bys nechtěl, aby to ovlivnilo jeho výkon při letu.“

„To je fakt… takže nápis Harry Potter pro případ, že by mi koště někdo ukradl?“ Když se nad tím zamyslel, došlo mu, že když bude mít koště podepsané, tak tím spíš by mu ho mohli ukrást. No, asi ne, dokud bude v Bradavicích, ale co potom? Zdálo se, že každý by měl rád kousek Harryho Pottera.

„Pokud budeš chtít… ačkoli, myslel jsem, že to budeš chtít využít jako… jistou vzpomínku na Siriuse Blacka. To on ti to koště koupil, že?“

„Jo,“ řekl Harry trochu přidušeně. Snažil se na Siriuse nemyslet moc často, protože to vždycky vedlo k tomu samému. Co by si Sirius myslel o všem, co se přihodilo? Harry adoptovaný Snapem, Harry oslovující toho muže tati?

„Velmi pozorný dar, Draco,“ řekl Snape. Harryho napadlo, jestli otec vycítil jeho neradostné myšlenky a snaží se ho rozptýlit. Pak se zamyslel, jestli je opravdu tak sebestředný, jak mu otec jednou vyčetl, Všechno přece není jen o něm.

Draco se zatvářil potěšeně, přesto Snapea opravil. „Dárky. Množné číslo.“

„Ano. Udělal jsi to správně.“

Správně? Harry se podíval na otce. „Tobě to nevadí, to s tím koštětem? Já… bylo fajn, tedy svým způsobem, vidět loni Zmijozel vyhrát Famfrpálový pohár, ale až budu zas hrát, musím se snažit udělat pro Nebelvír všechno, co bude v mých silách…“

„Jistě, nebyl bys to ty, kdybys to cítil jinak,“ zamumlal Snape. „A to ostatní? Famfrpál je důležitá událost a jistě bych byl raději, kdyby vyhrál Zmijozel, ale rodina je pochopitelně na prvním místě, jak už jsem ti jednou říkal.“

To je pravda, to řekl. „Ještě jednou děkuju, Draco. Za dort i za dárky.“

„No, jaký bych to byl bratr, kdybych zapomněl na tvou oslavu plnoletosti, že?“ zeptal se Draco.

Harrymu neušla ironie těch slov. Snapeovi zjevně také ne. „Poměrně jsi ztížil oslavu tvé plnoletosti,“ řekl totiž hlasem s jemným náznakem výtky.

„Tak ses rozhodl, že žádná nebude.“ Draco pokrčil rameny, ale Harrymu se ten pohyb zdál poněkud toporný.

„Když nemáme žádný obraceč času, tak nemůžeme slavit ve správný den,“ řekl Harry. „Tak jsem si myslel, že to necháme na ten původní. Jsem si jistý, že tátu napadlo to samé.“

„Je to tak, Severusi?“ Dracovy oči se leskly. „Protože se jedná i o dárky, nepoužil jsem oslovení tati, jak sis jistě všiml.“

„Proč prostě nepočkáš, pak budeš mít jasno?“ odvětil Snape.

„Jistě,“ zamumlal Draco. Harry to zaslechl, takže jejich otec určitě taky.

Snape zjevně v hovoru nechtěl pokračovat. „Tedy, je poměrně pozdě, půjdu najít svou postel. Doporučuji vám udělat to samé.“

Harry zívl, hlavně proto, aby zabránil Dracovi říct něco dalšího, než že by byl opravdu tak unavený. „Jo, už jsem fakt utahaný. Rozhodně čas jít do postele.“

Ulevilo se mu, když se Draco prostě otočil na patě a zamířil do ložnice.

Snapeův pohled se stočil k němu a v jeho temných očích jiskřil úsměv. „Zítra večer budeme slavit znovu, jak jsem říkal.“

„To zní dobře.“ Harry se podíval za něj k napůl dovřeným dveřím, ztlumil hlas až k šepotu a přistoupil blíž k otci. „Přemýšlel jsem o Dracovi a vážně mi přijde, že čekat dál by bylo kruté. Chci říct, předtím jsem o tom moc nepřemýšlel, ale ty možná ano.“

„Doporučuji ti přenechat tvého bratra a jeho narozeninové obavy mně,“ odvětil Snape potichu. „Dobrou noc, Harry.“

„Dobrou, tati.“

Draco zaútočil hned, jakmile se za Harrym zavřely dveře. „Čekat déle by bylo kruté, vážně? Co takhle na moje narozeniny zapomenout úplně?“

„Něco takového bych nikdy…“

„Táta ano. Ha. Ve skutečnosti to tak přesně udělal. Rozhodl se, že jako logický následek toho, že jsem se postaršil, bude, že přijdu o narozeniny, které jsem takto přeskočil.“

„Oh, tak to není. Prostě jen čeká na ten správný den, tím jsem si jistý.“

Draco přimhouřil oči. „Řekl ti něco takového?“

„Ne, ale…“

„No, mě je to jedno,“ oznámil Draco tónem, který naopak naznačoval, že mu to není jedno ani trochu. „Že jsem mohl Rhiannon předvést kouzla, to za to stálo, dokonce i kdybych měl přijít o ty nejdůležitější narozeniny v životě. Tedy, ne že byly tak důležité, když vezmu v úvahu, že jsem byl vyděděn.“

„Co to s tím má společného?“

„Sedmnáct let… měl jsem získat rodinné dědictví, ale to se teď nestane, no ne?“

„Ach.“ Harry se převlékl do pyžama a vklouzl pod přikrývku. Jaké by asi byly jeho narozeniny, kdyby jeho rodiče zůstali naživu? Dostal by dnes večer nebo zítra nějaké rodinné dědictví? Co by to asi bylo? Věci, které se dědily v rodině Potterů z generace na generaci?

No, nemá smysl o tom teď přemýšlet.

„Tak tedy, dobrou noc,“ řekl Draco upjatě s otráveným podtónem v hlase.

„Dobrou noc…“ Harry zívl a mávl prsty, přičemž zasyčel zaklínadlo na zhasnutí světla. „Draco, neměj obavy. Táta na tvoje narozeniny nezapomene, jsem si jistý.“

„Ach, on by mi nikdy neudělal nic špatného,“ řekl Draco a sarkasmus čišel z každého slova. „Jako třeba Venetimorica? Ten chlap mě donutil sníst jed a ty si myslíš, že by váhal využít moje narozeniny, aby mi dal za vyučenou?“

„Ale on tě nedonutil, ne opravdu. Jen tě přesvědčil, že je to tak nejlepší.“

„Tak jako přesvědčil před několika dny tebe, abys zase schoval všechno, co jsi mi koupil,“ zamumlal Draco.

To v Harryho paměti vyvolalo něco, co nedávno říkala Marsha. „Myslím, že se asi cítíš provinile, ne? Když jsi si vzal ten lektvar, tak jsi myslel jen na sebe, ale teď si uvědomuješ, že jsi tím tátovi ublížil a cítíš se kvůli tomu špatně.“

„Ale no tak. Já mu neublížil.“

„Ach, jako by zmijozelové dávali najevo, když je něco raní… Neříkal jsi mi jednou něco podobného?“

„Harry…“ Draco si povzdechl. „Udělal bych to znovu. Rhiannon za to stojí. Chtěl jsem, aby věděla, že jsem čaroděj. Tehdy jsem věděl, že nedokážu čekat ani vteřinu navíc, ale teď… předpokládám, že jsem mohl počkat, až budu plnoletý.“

Harry přikývl a zazíval, ačkoli v pokoji byla tma a Draco jeho přikývnutí snad ani nemohl vidět.

„Ale necítím se provinile,“ dodal Draco rychle. „Ani trochu.“

Jistě, pomyslel si Harry, ale moc dobře věděl, že nemá smysl se o tom dál dohadovat. „Jo, jasně, ale… stejně by sis o tom mohl s tátou promluvit.“

„A co bych mu asi tak řekl?“ odsekl Draco. „Že mě to mrzí? Že vím, že mu to ublížilo?“

„Možná jen, že jsi mu nechtěl ublížit.“

Zašustilo povlečení, jak se Draco otáčel obličejem ke zdi a jeho hlas zněl trochu přidušeně, jakoby mluvil přes přikrývku. „Ale no tak, co kdybys už konečně dospěl?“

Ale já už jsem dospělý, pomyslel si Harry. Je mi sedmnáct. Dospělý… ale ne moc starý na to, abych přestal potřebovat otce.

Ani si nedovedl představit, že by ho někdy přestal potřebovat. Což mu přišlo zvláštní. Nebylo to tak dávno, co si nedovedl představit, jaké to je mít otce.

Nebo bratra. „Dobrou noc, Draco,“ zamumlal Harry do tmy. „A ještě jednou díky za ty dárky. Vybral jsi je skvěle. Zvlášť ten poslední.“

Dracovi trvalo, než odpověděl. „No, budeš to potřebovat, že ano? Klidně můžeš být napůl nebelvír, ale pořád jsi můj bratr, takže tě asi nebudu chtít příliš pokořit, kdykoli se naše koleje střetnou.“

„To jsem rád, že to vidíš takhle,“ odpověděl Harry a zadržoval smích. Už se ale necítil tak skvěle, když si vzpomněl na čistokrevný zvyk vyžadující, aby bratr dával tři dárky. Trochu ho zamrzelo, když si uvědomil, že mu o tom otec měl říct. No, co se dá dělat, prostě bude muset vymyslet dva další dárky.

Harry to ještě netušil, ale už brzy budou dárky a oslavy to poslední, co by mu dělalo starosti.

 Kapitola 21 Kapitola 22 Kapitola 23
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

prvá tretina

(JSark, 13. 9. 2009 10:16)

Tešíme sa na ňu. :D

děkuji

(Tereznik, 12. 9. 2009 21:47)

Děkuji všem za překlad, opět báječný. Už je cítit, že jde zase do tuhého. Páni nemůžu se dočkat pokračování. Draco je ukřivděný, ale věřím, že Severus na něj rozhodně nezapomněl a už jen tím, že to odložil, se zdá, že ho vytrestal až dost.;o)
Takže ještě jednou díky.;o)

Ahojky

(Kaya, 12. 9. 2009 20:35)

tak jsem si řekla, že vás trochu poinformuju, jak je na tom překlad další kapitoly. Inu, zatím je to takové malé dítě,ještě potřebuje hodně péče :-)
Ta kapitola má 39! stran, tak bych ji asi rozdělila na tři části...pokud nebude nikdo namítat, tak první třetina bude příští týden.

to ano

(Rikisa, 12. 9. 2009 11:35)

za chvíli bude mít starosti s Voldemortem. Jejda, krásný překlad, nádhera!! Momentálně čtu Family like none other, opravdu zajímavý vývoj a určitě se nemůžu dočkat až si přečtu děj v češtině. Děkuju za to, že překládáte, jste zlatíčka! :)

super překlad

(Jean, 12. 9. 2009 9:59)

díky moc za překlad byl opet skvely :-) no ale ta posledni veta :-D jsem zvedava, co se zase stane ...

ještě ke srazu

(chalibda, 11. 9. 2009 13:20)

tak anketa je pod aktualitama

NEPŘEHLÉDNĚTE!!!

(chalibda, 11. 9. 2009 11:38)

Ahojda, milí a věrní. Já jsem se od roku tak trochu vzdálila, ale už se mi po vás všech začalo stýskat a tak si říkám, co udělat setkání? Jednou už jsme se setkali a myslím, že to bylo docela prima. Jako vhodné datum, by mi připadal konec léta, začátek rodiny. Nevím jestli holky překladatelky dokážou říct kdy to bude, viděla bych to tak nějak na konec října začátek listopadu. Pokusím se sem někam vetknout anketu, kdo kdy kam může a chce přijet.

Ne, ne a ne

(Invisible, 11. 9. 2009 0:39)

Díky za skvělý překlad, ale ne, ne a ne. Proč tam autorka musela dát tu poslední větu? To nás nemůžou nechat v tiché bezvědomosti, abychom byli aspoň trochu překvapení? Takové předbíhání děje fakt nesnáším. Ehm, asi jsem se nechala trochu unést.

SimonCowellsFan

(LadyF, 9. 9. 2009 22:29)

Pravda, momentálně bych nepohrdal žádným Létem... Kdy už bude další??? :D (Nenaléhám a ne, vůbec nepokládám tu blbou otázku :DD)

To LadyF

(SimonCowellsFan, 9. 9. 2009 20:06)

Psala jsi, že chceš krásné a usměvavé Léto... Jenže i během takového Léta se musí objevit nějaká ta bouřka :) Když se všechno to horko nahromadí... :D

Mara, JSark

(Jimmi, 6. 9. 2009 21:50)

Na estrankach pri verzii zdarma je ti css na nič, nedovolia ti nič zmeniť. Ak už vkladať z wordu, tak cez ikonu na to určenú (väčšinou to vie rozlíšiť, a ponúkne ti to). Táto kapitola bola vkladaná priamo z wordu, napriek tomu, že v administrácii vyzerá úplne rovnako, výsledok je iný. Pri snahe o zmenu už vyhlási príliš dlhý článok... Časom u mňa najrýchlejšia metóda - word, Frontpage - ručne v zdrojom kóde zrušiť všetky tagy span, class - nahradiť prázdnym reťazcom a potom vložiť ako html kód. Následne nastaviť verdanu a x-small. Výhodou je, že to otaguje odstavce aj formáty, takže je to rýchlejšie ako to robiť ručne.

Ja?

(JSark, 6. 9. 2009 17:44)

Ja na estránky nedávam nové príspevky, vlastne žiadne príspevky (nedávam nič na žiadne stránky)! Ani neviem čo je css. Máš na mysli Jimmi, nie? Ona je admin.
Fuj, ale si ma vydesila. :)

Zase skvělá kapitola

(Mara, 6. 9. 2009 9:53)

Budu se muset kouknout na originál:D
PS:Pro JSark:Můžu se tě na něco zeptat? Když na estránky dáváš nový příspěvek upravuješ ho jen html kódem, nebo někde máš soubour s css?? dík:D

A kurnik ... to je konec

(Fido, 5. 9. 2009 0:09)

Copak je s tou stat.el. v děcáku?
Co se stane ... a zas napnutej jak kšandy

To je konec!

(cim, 4. 9. 2009 18:26)

Krásná kapitola a ten konec mě dostal. Myslím si, že když Emmeleia nemá ráda kouzelníky, jestli neplánuje nějakou pomstu. Důvod by měla. Salem, látka z oltáře … jsem moc zvědavá jak to nakonec bude, ale asi úplně jinak :D

JSark

(LadyF, 4. 9. 2009 17:01)

To víš, že mě děsně láká kouknout na originál Ale tohle je jedna z mála povídek, u kterých se držím a čekám na překlad, který si vychutnám dvojnásob, když neznám děj předem. Uvidíme, jak dlouho mi to odhodlání vydrží :D Jestli se to začne komplikovat, asi dřívě či později neodolám.

to LadyF

(JSark, 4. 9. 2009 16:00)

Nie si v pokušení čítať originál? Ja som už na začiatok nakukla, aspoň aby som približne vedela o čo pôjde a ku podivu ma to fakt upokojilo. Nie je to až tak desivé. Dúfam. Javí sa to. 8O :D
27005

jejda

(LadyF, 4. 9. 2009 12:34)

Co jako ten konéééc??? Já nechci komplikace! Já chci slunné a usměvavé léto. A další kapitolu :D Moc díky za překlad, jako vždy úžasný

super kapitolka

(sun, 4. 9. 2009 12:20)

nemohla jsem se dočkat. já tak doufala, že se v domově něco stane...tak snad v příští kapitole. Překlad krásný, už se těším na pokračování. Kdy že asi ho máme očekávat? - to jen abych sem nelezla 3x za den :-)

!!!

(Jikita, 3. 9. 2009 23:17)

Taková úsměvná kapitolka a takovej konec!!! No, snad to příště přežiju... Díky celému týmu za super překlad :)


« předchozí

1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8

následující »



 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA