Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kapitola 23 31. července 1997

19. 10. 2009

 

 Kapitola 22 Kapitola 23 Kapitola 24

 

Překladatel: Kaya
Betareader: Soraki
Závereční úpravy :  

 

Když se Harry druhý den probudil, přišlo mu světlo proudící oknem do pokoje nějak zvláštní. Zamračil se a už málem mávl rukou, aby zakouzlil Tempus, ale na poslední si chvíli si uvědomil, že nechce propadnout špatnému návyku, a tak se natáhl a z nočního stolku popadl hůlku.

Z konečků jeho prstů vyletěl průhledný ciferník a zůstal viset ve vzduchu. Harry na něj chvilku jen zíral. Pak zakroutil hlavou, vykulil se z postele a vydal se do sprchy. Celou dobu přemýšlel o jediném:

Jak je možné, že ho táta nechal povalovat se v posteli až do jedenácti?

Bylo už dobrou chvíli po jedenácté, když vešel do obýváku a zjistil, že jeho otec a bratr zjevně posnídali bez něj, protože na stole ležel jen jeden talíř s toasty. Lehký opar vznášející se kolem něj signalizoval ohřívací kouzlo.

„Co se děje?“ zajímal se Harry a zkřížil ruce.

Draco vzhlédl od časopisu, do kterého byl začtený - Ekonom. Začal si od Marshy půjčovat mudlovské časopisy, ale většinou si při jejich čtení stěžoval, že nedávají smysl. „Ale, ale. Podívejme, kdo se konečně probudil. Už jsem si začínal myslet, že hodláš prospat celý den.“

Harry přelétl pohledem z Draca k Severusovi. „Měli jste nějaký důvod, proč jste mě nevzbudili k snídani?“

Draco se chvíli tvářil překvapeně, pak se rozesmál. „No, jeden důvod by tu byl, oslavenče.“

„A co kdybys mi ho třeba řekl?“

Teď se Draco rozesmál ještě víc. „Máš přece narozeniny, ty ňoumo!“

Aha. No, jo, to je pravda. Harry cítil, jak se červená a aby to zamaskoval, otočil se k otci. „Nikdy bych nemyslel, že jsi ten typ otce, co mě nechá spát tak dlouho jen proto, že mám narozeniny.“

„Ach, jak dobře mě znáš,“ zamumlal Snape a povytáhl obočí.

„Musel jsem ho přemlouvat,“ přiznal Draco, odložil časopis stranou a vstal. „Já mohl vždycky spát, jak dlouho jsem chtěl, když jsem měl narozeniny. Tak to čistokrevní kouzelníci dělají.“

„Opravdu?“ protáhl Snape ironicky.

Harry to pochopil tak, že Snape na narozeniny nikdy nesměl spát, jak dlouho chtěl.

„No dobře, tak to není žádná tradice čistokrevných rodin,“ přiznal Draco podrážděně. „Každopádně, jsem se domníval, že tomu tak je, protože jsem to na narozeniny měl dovoleno pokaždé a stejně tak i moji přátelé, alespoň dokud jsme nezačali chodit do Bradavic, kde nám jistá hlava koleje řekla ne tónem, který nepřipouštěl diskuzi, ačkoli ani on nemohl nic dělat s těmi z nás, jimž osud dopřál narozeniny o letních prázdninách, že?“

Harry měl pocit, že jeho bratr musel otce hodně přesvědčovat. „Hej, žádné hádky,“ řekl a zasmál se. „Ne na moje narozeniny.“

„Zvláštní, ještě před chvílí sis na ně ani nevzpomněl.“

„Ne, zas tak moc zvláštní to není,“ namítl Snape a postavil se vedle Harryho. Jemně mu poklepal na rameno a Harry se k němu otočil. „Narozeniny pro tebe vždy byly osamělá, pozdně noční záležitost, že? Druhý den ráno ti to datum nikdo nepřipomínal, je to tak?“

Hm, tak možná proto se tak zamračil.

„Jo,“ řekl Harry slabě. Mohl by toho říct víc, ale nemělo by to smysl. Po všechny ty roky, kdy jeho narozeniny všichni kolem ignorovali… opravdu by na to měl přestat myslet. Teď má rodinu.

„Nemysleli jsme to nijak špatně, když jsme se nasnídali bez tebe,“ dodal Draco a v jeho hlase bylo poznat, že si až teď uvědomil, že na tom, jak Harry zapomněl, že má narozeniny, není nic vtipného. „Myslel jsem, že by sis rád přispal, to je celé.“

„Dobře, taky se cítím opravdu odpočatý,“ odpověděl Harry a pochybovačně se podíval na talíř se snídaní, co na něj čekal na stole. „Přesto nemám zrovna chuť na snídani. Je na ní trochu pozdě.“

„Pak je asi na místě brzký oběd,“ zamumlal Snape a mávnutím hůlky poslal talíř pryč.

„Mám takový pocit, že jsem na řadě s nádobím.“

„Dnešek je pro tebe výjimečný, Harry,“ řekl Draco a zakroutil hlavou. „Měl by sis ho užít.“

„Tak dobře, užiju si ho.“ Harry se posadil ke stolu, zakřenil se a rozhodl se, že si tedy dnešek opravdu užije.

To přesvědčení mu však nevydrželo dlouho. Zhruba v polovině oběda začalo Snapeovo znamení žhnout.

-----------------------------------------------------------

S pomocí přenášedla se přemístili do Snapeova bytu v Bradavicích. Jakmile se ocitli na místě, Snape zavrávoral a cestou do laboratoře málem upadl.

„Je to horší než jindy, Severusi?“ zeptal se Draco a podepřel otce.

„Musí…“ Snape zalapal po dechu a pevně se chytil za ruku těsně nad místem, kde, jak Harry věděl, bylo znamení. „Musí svolávat velké množství Smrtijedů najednou. Možná… všechny.“

„Kurva,“ zaklel Draco. A pak autoritativním tónem: „Harry, pokus se Severuse pohodlně usadit. Já začnu s uchovávacím lektvarem.“

Harry Snapea dovedl k židli v rohu laboratoře, přivolal si Lotion Potion a pokusil se otci pomoct s jeho aplikací. Snape na to měl ale jiný názor. Odstrčil jeho ruku a vydal přitom zvuk velmi podobný zavrčení.

„Jasně, jasně,“ uklidňoval ho Harry a trochu ustoupil, aby otci ponechal prostor. Dobře si pamatoval, jaké to bylo, když se kolem něj starostlivě motala Pomfreyová. Zatraceně otravné, a když měl bolesti, bylo to ještě horší. „Nemůžu ti ještě nějak pomoct?“ zeptal se, když Snape odložil nádobu s mastí stranou. „Co takhle led, nebo silné chladící kouzlo nebo…“

„Copak jsi tu nebyl posledně, kdy jsme tohle dělali?“ vyštěkl Snape a ani nečekal na odpověď. „Měl by sis pamatovat, že už je sotva něco, co by mohlo pomoci!“

„Jistě?“ řekl Harry a jeho vlastní frustrace vyplula na povrch. Jeho otec by tímhle přece neměl procházet, sakra! „Normální otupující kouzla ti asi moc nepomůžou, ale jsem si poměrně jistý, že by stačilo jedno s hůlkou, pokud mi tedy věříš dost na to, abys mě to nechal zkusit…“

„Nech těch blbostí, Pottere,“ umlčel ho Draco, který spěšně chystal potřebné přísady a právě si je rovnal do správného pořadí. „Nebudeš na tátovi zkoušet netestovaná kouzla. Když už si tak nutně musíš hrát na hrdinu, tak si rozřeš pár krys a vyzkoušej si to na nich nebo…“

„Draco, věnuj se své práci,“ přerušil ho Snape a pak stočil svůj temný pohled zpět k Harrymu. „A co se tebe týče, to není otázka důvěry. To bys měl vědět. Trval jsem přece na tom, abys ty i tvůj bratr byli přijati do Řádu. Tak se teď laskavě zachovej jako dospělý člověk a člen Řádu a kontaktuj Albuse, abych mu mohl podat hlášení!“

Harry se okamžitě zastyděl. „Správně,“ přikývl. „Mám poslat Patrona do jeho kanceláře? Co když tam ale není? Bude Patron vědět, jak ho najít… nebo jsou Patroni jako poštovní sovy a najdou lidi kdekoli?“

„Patroni,“ zamumlal Draco a poklepal hůlkou na stůl, aby zapálil oheň pod masivním cínovým kotlíkem.

„Použij letax, krbem do ředitelovy kanceláře,“ dostal ze sebe Snape vyčerpaně. „Pokud tam nebude, napiš zprávu a předej ji Fawkesovi. Pak počkej. Albus se brzy objeví.“

„Co když bude Draco potřebovat pomoct s lektvarem…“

Snape vypadal ještě otráveněji, než když Harry navrhoval vyzkoušet kouzlo s hůlkou. „Nejsem invalidní, Harry. Jen trpím poměrně velkými bolestmi.“

„Běž, Harry,“ přidal se Draco a jednou rukou na něj gestikuloval, ať si pospíší, zatímco druhou sypal do kotlíku starček. „Tady je to pod kontrolou. A ty máš svůj úkol.“

Jako člen Řádu, správně. A jako dospělý kouzelník. Je na čase, chovat se opravdu dospěle.

Harry se otočil na patě a bez jediného slova odešel.

--------------------------------------------------------

Neuplynulo ani pět minut a byl zpět i s Brumbálem. Za tu chvilku se Snape stihl zpotit i přes chlad, který ve sklepení panoval. Aniž by cokoli říkal, přinesl mu Harry studené pití, které Snape se zamračeným výrazem přijal.

Usrkl a podal řediteli hlášení. Ten ho bez poznámek vyslechl a pak potřásl hlavou.

„Takové to bylo klidné léto, už jsem začínal doufat, že…“

„Co?“ přerušil ho Snape ostře. „Že se Voldemort napravil?“

„Že jeho zahrávání si s mudlovskou medicínou ho učinilo neschopným škodit,“ dokončil Brumbál klidně.

Voda ze Snapeovy sklenice vystříkla, když prudce pohnul rukou. Z toho pohybu čišelo podráždění. „Lupinova občasná hlášení tvou naději nijak nepodporují. Víš právě tak dobře jako já, že Voldemort po té zkušenosti není o nic slabší, ačkoli ani silnější.“

„Přesto se starý člověk může nechat unést představami, Severusi…“

Snapeův výraz jasně říkal, co si o takových představách myslí. Pak všechny emoce z jeho tváře zmizely a nahradil je obvyklý kamenný výraz. „Jsem si jist, že se s Řádem brzy spojí Lupin s informacemi o dnešním setkání.“

„Není to trochu divné, že je svolává ve dne?“ zajímal se Harry.

„Zvláštní, ale ne neslýchané.“

Harry se kousl do rtu. „Často takhle svolával Smrtijedy v den mých narozenin?“

„Tohle s tebou nemá nic společného,“ řekl Severus tak vážně, že plně přitáhl Harryho pozornost. „Cokoli se stane, ty na tom neneseš vinu.“

„Zdá se, že tvoji synové tu všechno zvládají,“ řekl Albus a poklepal Severuse po rameni. Snape zíral na ředitelovu ruku, jako na urážku, na kterou ovšem nehodlá reagovat. „Děkuji ti za hlášení, Severusi. Vrátím se, jakmile budu vědět něco nového.“

Snape krátce přikývl. Albus se v odpověď usmál a odešel.

--------------------------------------------------------

Bylo už skoro pět hodin, když se ředitel znovu ukázal.

„Dobré načasování,“ řekl Harry. „Právě jsme skončili.“

„Jak ti je, Severusi?“ zajímal se Albus a trochu se předklonil.

Snape mu věnoval zlověstný pohled, až ředitel znejistěl. „Jsem unavený.“

Draco zastrčil hůlku do kapsy, protože už byl hotový s úklidem laboratoře, která se zase skvěla čistotou a byla tak připravená na další vaření. Ukázal na stůl, kde stála dóza plná Znamení zla. Harry se snažil se tím směrem moc nedívat. Už jen z toho pohledu jej vždycky hrozně začala svědit ruka, ale pod otcovým pozorným pohledem, ať už je ten muž unavený, nebo ne, se netroufal poškrábat.

No, alespoň byla Znamení teď v klidu, když už konečně dokončili celý ten složitý proces ukládání.

„Tahle várka je připravená pro uložení,“ řekl Draco. „I když předpokládám, že to může počkat, dokud se nebudeš cítit líp, Severusi.“

„Raději to udělám hned.“ Snape vytáhl hůlku a vyslovil komplikované zaklínadlo, s jehož pomocí odeslal dózu do kouzlem vytvořené komory u laboratoře. Potom klesl do židle, ale jen na okamžik. Jako by na chvíli zapomněl, že nejsou sami. „Máš pro nás nějaké nové zprávy, Albusi?“

„Ach, ano. Hlášení od Remuse Lupina. Voldemort vskutku svolal všechny své následovníky, přesně jak Harry říkal, že ses domníval, Severusi.“

Harry si přál, aby v laboratoři byla ještě jedna židle, protože se mu najednou udělalo špatně od žaludku. „Tak to bude zlé, ať už chystají cokoli. Opravdu děsné. Nějaký hrozný útok, něco opravdu velkého, když na to potřebuje všechny Smrtijedy.“

Harry zachytil Snapeův pohled a nemohl si nevšimnout, co mu ty temné oči sdělovaly. Ty za to nemůžeš.

„Vlastně ne,“ řekl Brumbál a pohladil si vousy, tvářil se přitom jako šachista promýšlející další tah. „Remus mě informoval, že Voldemort poslal Smrtijedy na vzdálená místa na kontinentu. Minulý rok si zahrával s myšlenkou šířit své názory a vliv na pevnině, jak jistě víte, a teď se zdá, že se konečně odhodlal k činu. Remus byl poslán do Francie a měl se tam vydat okamžitě, stejně jako ostatní.“

Harry překvapeně zamrkal. „Chcete říct, že všichni Smrtijedi opustili Británii?“

„Tak mi to hlásil Remus, ano.“

„No, to je tedy divné,“ ozval se Draco. Když se na něj Harry podíval, druhý chlapec zamyšleně nakrčil čelo. „Vyslechl jsem hodně drbů, ale nikdy v nich nic nenaznačovalo tuhle možnost.“

Albus ho gestem přerušil. „Nicméně momentálně jsou všichni Smrtijedi rozmístěni na kontinentu. Remus to potvrdil. Nejvíce jich bylo posláno, zdá se, na východ Evropy.“

„A Voldemort sám zůstal v Británii?“ zajímal se Severus.

„Ano, podle všeho v Malém Visánku.“

„A neprovedli žádný útok?“

„Ne, můj chlapče,“ řekl Brumbál a jeho oči soucitně sledovaly Harryho. „Žádný útok.“

Harryho dech se zrychlil, protože jej právě napadlo něco nového. „Možná to je naše šance.“ Jakmile se ta myšlenka objevila, zdálo se, že se sama rozvíjí. „Ano, je to dokonalé. Pamatujete, jak jsme slyšeli, že Voldemortovi moc neprospělo, když mu vycucli kostí dřeň? No, ta operace mu musela poškodit i mozek! Proč jinak by posílal všechny svoje Smrtijedy ze země a sám tu zůstal zranitelný a nechráněný? Udělal ze sebe snadný terč, takže bychom měli okamžitě zaútočit a…“

„Jen proto, že je Voldemort sám, to neznamená, že je zranitelný,“ přerušil ho Snape.

„No, nemá moje temné síly a…“

„Ale může mít, ty pitomé děcko! Ty vážně věříš, že Lupin, zrovna Lupin, je Voldemortovi natolik blízko, aby znal všechna jeho tajemství?“

„Uklidni se, Severusi,“ řekl Brumbál jemně.

Místo toho, Snape prakticky vybuchl. „Mám se uklidnit? Uklidnit se! Tak to sakra ne, Albusi. Víš přece, do jakých problémů je ten kluk schopný se dostat? Jak Harry neváhá vrhnout se do nebezpečí, i při tom nejmenším náznaku provokace, jak se po hlavě vrhá do akce a kašle na následky…“

„Promiň,“ skočil mu Harry do řeči a zvedl hlas. „Už nejsem dítě, jasný? Ode dneška jsem dospělý. Jsem dospělý a ty o mě mluvíš, jako bych od posledně, kdy jsem kašlal na následky a zavinil, že Sirius propadl tím pitomým obloukem, ani trochu nevyrostl! No tak co kdybys šel do prdele?“

Na Brumbálových tvářích naskočily světle růžové skvrny. „Harry, no tak.“

Snape ignoroval poslední část Harryho výbuchu. „Ano, jsi starší. Já vím, že jsi. Ale některých návyků se zbavuje jen těžko a já prostě nemohu unést pomyšlení na to, že bys sám…“

„Proboha! Nejsem tak pitomý, abych do Malého Visánku šel sám!“

„A padl tak přímo do pasti.“

To Harryho zarazilo. „Do pasti?“

Harry si toho do teď nevšiml, ale Draco přešel k němu a stál mu po boku. Teď položil ruku Harrymu na rameno, byť jen na okamžik. „Mohla by to být past, Harry. Vypadá to tak. Proč by jinak Pán zla dělal něco tak neobvyklého a vzdal se doprovodu Smrtijedů, když je zvyklý mít jich několik vždy po ruce? Zdá se mi, že se pokouší vylákat Řád k útoku.“

„Ale co když během té operace zešílel…“

„To se nestalo,“ oponoval Snape potichu. „Spíš se snaží zjistit, jestli jsme se nezbláznili my a při nadšení nad takovou zprávou nezapomněli, že by to mohl být plán, jak nás nalákat tam, kde nás chce mít.“

Harry zatnul zuby. „Kdyby mě chtěl někam nalákat, tak začne mučit někoho, na kom mi záleží a bude mě tím vydírat. Posledně to fungovalo.“

Brumbál si začal zamyšleně hladit vousy. „Domníval jsem se, že tvoje Nitrobrana už je dost silná, aby se to neopakovalo, Harry. Pokročili jste nějak?“ přelétl pohledem od Snapea k Harrymu a zpět, jako by je podezíral, že mu neříkají všechno.

Harry tiše zuřil. Tak proto ředitel tak váhal a nechtěl jim dovolit, aby se stali rodinou. Bál se, že ztratí kontrolu nad informacemi.

Nebo nad Harrym.

„Ne, Voldemort se do mé mysli nedostane,“ řekl nakonec poněkud ostře. „Ale jsem si jistý, že kdyby chtěl, může mi poslat zprávu jinak.“

„Ano a taky předpokládá, že budeš k takové zprávě přistupovat s nedůvěrou, poté co se ta poslední ukázala být podvodem,“ řekl Snape a pokynul Harrymu rukou. Když Harry přistoupil blíž, Snape pokračoval. „Což je důvod, proč bychom měli očekávat, že chystá-li nějakou past, pak bude ta past mít novou formu.“

Draco pokýval hlavou. „Koneckonců, je přece ze Zmijozelu.“

Harry zklamaně svěsil ramena. „Takže na něj nezaútočíme.“

„Ne, protože právě to od nás může očekávat. Zcela jistě ne,“ potvrdil Albus. „Může si okamžitě přivolat Smrtijedy zpět. Všechny naráz. Nemáme důvod předpokládat, že by je nevybavil přenášedly, aby se k němu mohli vrátit, pokud jsou příliš daleko na přemístění.“

„Ale copak by o tom Remus nevěděl, kdyby jim dal…“ najednou měl Harry pocit, jako by spolkl kámen. „Oh, ne, ne. Jestli je tohle past na Řád a Remus to neví, tak to znamená, že ho odhalil a …“

„Voldemort ho možná zkouší, nebo i někoho jiného,“ řekl Snape. „Pokud by Řád zaútočil, potvrdilo by se, že v jeho řadách je zrádce.“

„No, tak to určitě zaútočit nemůžeme, když by mohl Remuse zabít.“ Harry si povzdechl. „Teď si o něj budu dělat ještě větší starosti.“

„Jako ty, i on je dospělý a schopný činit vlastní rozhodnutí,“ řekl Snape jemně a připomněl tak Harrymu jejich předchozí diskuzi.

Nebylo na tom nic zábavného, přesto se Harry pousmál. „Ach, takže já můžu dělat vlastní rozhodnutí, opravdu?“

Snape naklonil hlavu na stranu. „Ano, můžeš, ale protože jsi dospělý, pak musíš taky nést následky svých rozhodnutí.“

Jako by to Harry neznal, jaké to je, nést následky svých špatných rozhodnutí. Zapudil myšlenky na Petera Pettigrewa, Cedrica a Siriuse. Musel.

Některá jeho rozhodnutí… ty následky byly příliš bolestivé, než aby na ně myslel dlouho. Potřebovat se od toho odpoutat. Třeba změnou tématu.

„Co když budu chtít nechat lektvarů, protože už nejsou požadovány pro bystrozorským výcvik?“

Snapeův výraz potemněl. „Jsi šílený? Ty chceš nechat lektvarů, ty…“

Harry nemohl odolat. Nestávalo se tak často, aby jeho otec mluvil tak zmateně. „Tak si to vezmi, ještě loni touhle dobou jsi doufal, že budu nucen lektvarů nechat. Teď tu myšlenku nemůžeš vystát. Vidíš, jak daleko jsme se dostali, tati?“

„To není moc směšné, Harry,“ řekl Draco.

Snape se k němu okamžitě otočil, oči stále lesklé vztekem. „Tak ty myslíš, že žertuje?“

„Ale jistě, že žertuje,“ řekl Draco bezstarostně. „Už jsme o tom spolu mluvili. Harry by lektvarů rád nechal, to ano, ale neudělá to. Ví, že to vlastně udělat nemůže, bez ohledu na to, jestli jsou lektvary požadovány, nebo ne. Ví, že bys to nedovolil.“

„A ne že bych tu nestál a nebyl schopný mluvit sám za sebe,“ zamumlal Harry. „Hele, řekl jsem co když. Jen jsem si dělal srandu, promiň.“

Snape se ušklíbl. „Doufal jsem, že jsi si vědom, že nemůžeš nechat lektvarů ani ne tak kvůli mé možné reakci, ale proto, že víš, že se ti vědomosti ze sedmého ročníku lektvarů budou hodit.“

„Já tomu rozumím.“ Harry se usmál. „Tys prostě předpokládal, že budu pokračovat a já si myslel, že bys mohl, však víš, probrat to se mnou.“

Snape vypadal, jako by vynakládal obrovské úsilí na to, aby neprotočil oči. „Probrat to s tebou.“

„Jo, protože mám tak dobré instinkty. Pamatuješ?“ Harry se zamračil. „Což nás přivádí zpátky k Voldemortovi. Hádám, že to je past. Prve mě to nenapadlo, což není nic nového. Přál bych si, aby mi to minule bylo došlo.“

Snape natáhl ruku a poplácal ho po rameni. „Snaž se tím netrápit. Obzvlášť dnes, na tvoje narozeniny. Black by nechtěl, aby ses tím takhle mučil.“

Harry polkl, protože se nechtěl rozplakat. „Ne, to by nechtěl.“

Brumbál se usmál. „Přesně tak, nechtěl. Tak, teď k veselejším věcem. Co kdyby sis šel trochu popovídat s Hagridem? Myslím, že by tě rád viděl.“

Harry se nejistě podíval bratrovým směrem. „Ehm…“

„Já jsem naprosto v pořádku,“ řekl Snape pevně a vstal, jako by to chtěl dokázat.

„Jen jsem myslel, že by Draco měl jít se mnou,“ řekl Harry a ušklíbl se. „Kvůli té historce, jak jsem slabý, však víš. Co kdyby mě někdo zahlédl, jak si tu chodím sám?“

„Jistě, protože ti Smrtijedi v Evropě sem do Bradavic perfektně vidí,“ protáhl Draco. „To přece ví každý.“

„No, někdo by to mohl vidět a někomu říct a co potom?“ trval Harry na svém. „Mě se to nelíbí o nic víc než tobě, ale nesmím po hradě chodit sám a ty to moc dobře víš!“

„Běžte spolu,“ rozhodl Snape a najednou se opřel rukou o zeď. „Já si půjdu na chvíli lehnout a bez vašich hádek se mi bude spát lépe.“

Draco vytáhl hůlku. „Co takhle nějaký slabý lektvar na spaní?“

„Ne,“ odmítl Snape. „Později půjdeme ven, oslavit Harryho narozeniny.“

„Tedy, Severusi,“ zamumlal Brumbál. „Pokud by bylo potřeba to odložit na jindy, tak to všichni pochopí.“

„Není potřeba.“ Snape zaměřil pohled na své syny. „Vy jste ještě tady? Mám za to, že jsem řekl, abyste šli, abych si mohl odpočinout.“

„No tak pojď, Draco,“ řekl Harry a zatahal bratra za rukáv. „Neboj se. Nejhorší, co se ti může stát je, že si zlomíš zub na Hagridově griliášové hrudce.“

„Ha. Spíš se vsadím, že si na mě omylem sedne,“ brblal Draco, ale přesto Harryho následoval ven z hradu.

Hagrid si pochopitelně na Draca ani omylem, ani naschvál nesedl. „Harry!“ zajásal hned, jakmile otevřel dveře. „Rád tě vidím! Fakt rád!“

„Ahoj Hagride,“ řekl Harry a zatahal Draca za rukáv, aby ho dostal do Hagridovy chajdy. „Taky tě rád vidím. Jak si užíváš léto?“

„Ále, dělám tohle a pak zas tamto…“ a pokrčil rameny. Harrymu se ten pohyb zdál dokonale uvolněný, ale Draco to zřejmě vnímal jinak, protože skoro nadskočil.

„Jen se posaď, Harry.“ Hagrid se trochu zamračil, jak přemýšlel, co by řekl dalšího. Harry brzy přišel na to, proč. „Eh a ty taky, Draco. Todle léto Harryho doprovázíš, co?“

„Ano,“ odpověděl Draco rychle a posadil se na nejbližší židli. Začal vykládat svým nejzdvořilejším hlasem, který používal, když byl nervózní a snažil se to zamaskovat. „Zatím si léto skvěle užíváme, opravdu. Harry navštěvoval lekce plavání a já měl příležitost, vychutnat si trochu opery. Byl jste někdy v opeře?“

„Ne, zatraceně, určitě jsem nikdá nebyl v opeře,“ zavrčel Hagrid a zíral na Draca, jako by neměl všech pět pohromadě.

„Tos‘ o moc nepřišel,“ řekl Harry. „Ale Dracovi se to líbí.“

Zdálo se, že Hagrid poznámku o Dracovi úplně přeslechl. „A jak se ti líbily ty lekce plavání? Dobrý?“

„Jo,“ usmál se Harry. „A taky jsem se naučil přemisťovat. Draco mi s tím pomohl.“

„A dneska je ti už sedumnáct, co?“ pokračoval Hagrid. „Počítám, že chceš skládat zkoušku co nejdřív.“

„Jakmile budou mít volný termín, jo. Budeme ji s Dracem skládat spolu.“

„Jo, jsem opravdu rád, že ses tu stavil, Harry,“ řekl Hagrid s širokým úsměvem. Vypadalo to, že Dracovu přítomnost se rozhodl úplně ignorovat. Možná to tak bylo nejlepší. Draco měl už tak dost napjaté nervy a povídání si s Hagridem mu asi zrovna na náladě nepřidávalo. „Doufal sem, že ti budu moct popřát šecko nejlepčí k narozeninám.“

Harry se usmál. „Díky, Hagride. Vždycky, když mám narozeniny, vzpomenu si na tebe. Na to, jak jsi vyrazil ty dveře, když ses snažil dostat do toho domku na skále.“

Draco se otřásl.

„Trochu mě mrzí, že tam pak nebudu moct bejt,“ pokračovat Hagrid. „Mám tu pár hrabáků, co jsou vošklivě nemocný a musím je každou hodinu krmit a…“

„Hagride?“ zarazil ho Harry. „Ehm… kam bys mohl později jít, kdybys tu neměl ty nemocné hrabáky?“

„Ale nikde, Harry…“ Hagrid si mocně odkašlal. „Já jen, abys rozuměl… Teda ty to pochopíš, že jo? Když se mě ptali, tak jsem vo těch hrabácích ještě nevěděl…“

„Když se tě ptal kdo?“

„Ale nikdo…“

„Co se děje?“ trval na svém Harry.

„Harry, nemůžeš se na mě zlobit, že ti nechci zkazit překvapení z voslavy…“ Hagrid se zarazil s otevřenou pusou. „To sem neměl řikat.“

„Ach, oslava,“ protáhl Draco a naklonil hlavu, až mu sjela ofina přes oči. „Takové překvapení, že Harry? Oni ti připravili oslavu. Dokonce ti ji přichystali jako překvapení, protože alespoň tvoje narozeniny jsou událostí, která se slaví po celé kouzelnické Británii…“

„Hele, jsem si jistý, že bys měl taky oslavu, kdybys nešvindlovat s tím lektvarem…“

„Ale já švindloval, protože ten hodný syn jsi tu ty,“ odsekl Draco a se založenýma rukama prudce vstal. „Až na to, že od tebe není moc pěkné, že vykládáš o tom mém švindlování každému na potkání, že? Ale ovšem, ty se přece snažíš udělat dojem jen na Severuse.“

„Neříkej tátovi, že sem ti to řek‘,“ požádal Hagrid a kousl se do rtu.

„Neřeknu,“ slíbil Harry. Právě se rozhodl, že nejlepší způsob, jak se vypořádat s Dracovou zlostí bude ignorovat ji.

„Mělo to bejt překvapení…“

„Ano, to jsme pochopili,“ řekl Draco a zvedl nos tak nahoru, že si Harry v duchu pomyslel, že by si mohl taky ublížit. Měl navíc sto chutí říct Dracovi, že už by toho mohl nechat. „No, Harry, mám takový pocit, že by nevypadalo dobře, kdyby čestný host přišel pozdě na svou vlastní oslavu, nemyslíš? Tak pojďme. Nesmíme tvé přátele nechat čekat…“

Hagrid začal mrkat. Jako by se snažil uklidnit. „To je pravda. Měl bys dohlídnout, aby tam Harry přišel včas, Draco.“

Harry Hagrida rychle objal a ani ho nepřekvapilo, že se Draco neobtěžoval rozloučit, když odcházeli z chaty. Tolik k jeho perfektním způsobům… Harry se nicméně rozhodl, že o tom nebude mluvit, bylo by to stejně jen plýtvání dechem.

To druhé, co hodlal říct… to říct musel.

„Draco,“ ozval se, zatímco stoupali kopcem k hradu. „Táta měl dneska dost náročný den. Neříkej mu, že to Hagrid prozradil, prosím.“

„To by mě ani nenapadlo,“ odsekl Draco vztekle.

„Myslím to vážně…“

„Jasně, já taky.“ Draco vypadal, že by mohl za chvíli začít skřípat zuby. „Možná už ti došlo, že jsem poměrně inteligentní. Dnes je přeci tvůj velký den a Severus se mohl přetrhnout, aby pro tebe všechno připravil a ať si o mě myslíš cokoli, nejsem tak blbý, abych to všechno pokazil. Škoda, že to ten tvůj přerostlý kamarád taky nepochopil, ale u něj to není nic překvapujícího. Občas dokonce přemýšlím, jestli má dost mozku na to, aby…“

„Sklapni! Chováš se jako žárlivej blbec! Jsem si jistý, že na tvoje narozeniny táta taky něco skvělého plánuje!“

„Tuhle konverzaci jsme už jednou měli,“ odpálkoval ho Draco a nakrčil nos, jako by cítil něco odporného. „Jen bych rád dodal, že asi Severuse ani trochu neznáš, když si myslíš, že pro mě taky něco nachystá. Potřebuju se přece učit ze zkušeností! A nikdo se nepoučí, pokud mu nevymácháš držku v každé jeho chybě. Doslova a víš dobře, o čem teď mluvím! Ale já trvám na tom, že tohle nebyla chyba, protože Rhiannon mi za to stojí.“

Na někoho, kdo se nechtěl opakovat, se Draco opakoval docela dost, napadlo Harryho a málem zakroutil hlavou. Ale raději to neudělal. Nechtěl Draca ještě víc naštvat.

„Pojďme se prostě podívat, jak je tátovi,“ navrhl klidným hlasem. „Možná se necítí na to, jít ven, ať už plánoval oslavu, nebo ne.“

Draco mu věnoval znechucený pohled, ale už nic neřekl. Celou cestu do sklepení mlčel.

 

Sotva prošli dveřmi, uvítal je Snape slovy: „Převlékněte se oba do formálního oblečení.“

„Ach, takže to asi půjdeme do nějaké lepší restaurace, že Severusi?“ zajímal se Draco. „Něco poněkud exkluzivnějšího než Merveilleuse předpokládám? Možná salónek jen pro nás tři? Musíme přece Harryho dospělost oslavit stylově.“

Harry vrhl na bratra prosebný pohled. Draco mu pohled opětoval s nosem nahoru.

Zvláštní bylo, že Snape o Dracově mizerné náladě neřekl ani slovo. Harryho to na chvíli zarazilo, ale pak si vzpomněl, že otec se asi ještě pořád vzpamatovává z bolestivého procesu se Znamením zla. Kdyby mu Hagrid omylem neprozradil chystanou oslavu narozenin, asi by navrhl, že by mohli prostě jít do chaty v Devonu a užít si klidný večer. Ale takhle? Nemělo smysl navrhovat něco, s čím jeho otec určitě nebude souhlasit.

Teď, když už o oslavě věděl, rozuměl lépe i předchozím ředitelovým slovům. Brumbál o oslavě věděl a snažil se Snapea přesvědčit, aby ji odvolal a raději si odpočinul. A Snape to odmítl. Kategoricky.

A když si Snape nenechal poradit od ředitele, byla tu nějaká šance, že by tu samou radu přijal od Harryho? Ne… Harry by dosáhl jen toho, že by se jeho otec naštval. Snape by nejspíš začal z jednou ze svých výchovných řečí na téma: ty tu nejsi rodič. Harry už na svoje narozeniny žádnou další hádku nechtěl. Obzvlášť, když se zrovna chystají jít na oslavu.

„Tedy slavnostní hábity?“ zeptal se.

„Nebo jejich mudlovský ekvivalent,“ odpověděl Snape a vydal se do svého pokoje. „Za deset minut odcházíme.“

„Ach, budu potřebovat minimálně hodinu, abych…“

„Deset minut, Draco,“ opakoval Snape a ani se neohlédl.

Draco se ušklíbl, ale když viděl, že Harry na jeho poslední projev nenálady nijak nereaguje, otočil se na patě a prudce otevřel dveře jejich pokoje. Mumlal si přitom něco jako, že si vůbec není jistý, jestli tady dole má nějaký slavnostní hábit.

-------------------------------------------------------

„S tímhle starým, zašlým domem budu muset vážně něco udělat,“ prohlásil Draco a pohledem přitom klouzal po přijímacím salónu domu číslo dvanáct na Grimmauldově náměstí. „Závěsy vypadají prožrané běhnicemi a ani si netroufám odhadovat, jak je to dávno, co někdo pořádně vyprášil koberce. Opravdu, dnes je tak těžké sehnat pořádnou pomoc v domácnosti.“

Harry už měl bratrovy špatné nálady právě tak dost. „Jo, obzvlášť když nedokážeš vystát přítomnost domácích skřítků. Hádám, že tu budeš muset uklidit sám. Ach a taky znovu zařídit, nezapomínej…“

„Jsou i jiné druhy sluhů a to si můžeš být jist, že to tu zařídím jinak…“

„Až bude válka u konce, můžeš si to tu zařídit, jak jen ti bude libo,“ skočil mu Snape do řeči. „Do té doby to není možné. Řád takové rušení při práci nemůže potřebovat.“

„Ach, to přímo zbožňuji, když mi někdo říká, co smím a nesmím ve svém vlastním domě!“

„Můžeme jít?“ zeptal se Snape a z očí mu čišelo, jak moc je otrávený. „Obávám se, že už máme poněkud zpoždění.“

Draco zvedl nos. „Jakýkoliv podnik hodný označení restaurace na nás s rezervovaným stolem počká. Zejména pokud se jedná pouze o stůl pro tři. Nebo s námi povečeří ještě někdo další?“

„Draco,“ napomenul ho Harry.

„Co?“ Draco se zase vztekal. „Ani trochu by mě nepřekvapilo, kdyby Severus pozval alespoň tvé přátele, aby se k nám dnes připojili. Nebo i tvého bratrance, jen aby se ujistil, že ti při příležitosti tvých veledůležitých sedmnáctin dokáže, jak důležitý pro něj jsi.“

„Pitomé děcko,“ zamumlal Severus. Tentokrát to ale neznělo jako něžnost. „Nuže? Chyťte se mě oba za ruku, přemístím nás.“

Harry místo toho o krok ustoupil. „Ale ne, to ne. Asistované přemístění jednoho člověka je dost těžké. Co teprve dvou? A navíc po takovém dni…“

Snape si promnul kořen nosu a zhluboka si povzdechl. „Překvapivě musím uznat, že máš pravdu.“

Najednou Dracův hlas ztratil sarkastický podtón. „Přemísti se s jedním z nás a pak se vrať, Severusi,“ navrhl a jeho obličej vyjadřoval jen upřímnou obavu. Harry se nemohl ubránit myšlence, že už bylo opravdu načase, aby se jeho bratr přestal chovat jako idiot. „Harry jako první, jsou to jeho narozeniny.“

Snape zakroutil hlavou, ještě než Draco domluvil. „Ne, domnívám se, že bude lepší, když dorazíme společně. Harry, ty už jsi na tom místě byl, takže možná bys mohl asistovaně přemístit bratra. Obávám se, že bude nejlepší, když já se přemístím sám. Souhlasíte?“

„Copak my jdeme někam, kde není krb?“ zajímal se Harry.

„Krbem bychom nemohli projít všichni tři současně.“

„A navíc ten příšerný popel,“ dodal Draco, znechuceně se ušklíbl a ukázal na svůj hábit. Když před okamžikem vyšli z krbu, Draco na sebe okamžitě zakouzlil celou řadu čistících kouzel. Posedlost, jinak se to nazvat nedalo. Harry jednoduše nechápal, jak může Draco tak moc dbát o svůj vzhled.

„Tak tedy asistované přemístění.“ Harry přistoupil k Dracovi a pevně ho vzal za paži. Draco se prostě bude muset smířit s tím, pokud se mu při přemístění trochu pomačká hábit. „Kam vlastně jdeme?“

To je dobrá otázka, napadlo Harryho, jakmile ji vyslovil. Nakonec v té francouzské restauraci byl i Draco. Na druhou stranu přece nejdou na večeři, ale na oslavu. Takže… kde Harry byl, zatímco Draco ne a dala by se tam uspořádat oslava?

„Dům Weasleyových,“ řekl Snape stručně. „Snažte se tvářit překvapeně.“

Po těch slovech se na Severusově obličeji objevil soustředěný výraz a v příštím okamžiku se muž přemístil.

Harry se ho chystal okamžitě následovat, ale Draco se mu vyškubl se sevření. „Weasleyovic dům? Weasleyovic dům! Ha!“

„Co jsi čekal?“ zeptal se Harry popuzeně. „Je to můj nejlepší kamarád a…“

„Ach, nejlepší kamarád,“ opakoval Draco a nějak zvládl zároveň si odfrknout i zvednout hlas.

„A ty jsi můj bratr,“ dokončil Harry a potřásl hlavou. Jak dlouho ještě Dracovi potrvá, než zjistí, že nemusí s Ronem soupeřit?

„Tak na to nezapomeň. Kde byl Weasley, když jsi byl ve Francii v pasti, no? Kde byl, když se tě ten kouzelník z Úřadu pokoušel unést, nebo…“

Harry si uvědomil, že bude lepší se nezmiňovat, že to byl Lucius Malfoy, kdo byl v obou případech zodpovědný za… za všechno. Raději se usmál. „Já na to nezapomenu, Draco. Přátelství může skončit, ne že bych to od Rona čekal, ale bratrství? Jsme bratři a to se nikdy nezmění. A teď bych si přál, aby se mnou můj bratr šel oslavit narozeniny. Draco.“ Natáhl k němu ruku. „No tak, pojď se mnou do Doupěte.“

„To jsem měl tušit, že žijí v doupěti,“ zamumlal Draco. „No dobře. Budu se chovat slušně.“ Chytl se Harryho ruky. „No, alespoň, že tam nebude ten přitroublý obr.“

„Hagrid je v pohodě,“ trval na svém Harry. „Někdy by ses mu měl omluvit za to s Klofanem.“

Draco si odfrkl a vrtěl hlavou, i když už je Harry začal přemisťovat. „Tak on je v pohodě? To si nemyslím. Opravdu, vždyť ti zkazil překvapení.“

Jak se brzy ukázalo, překvapení čekalo spíš na Draca.

-------------------------------------------------------

Harrymu se zdálo, že se Weasleyovic dvorek třpytí, ale jakmile dokončil přemístění, pochopil proč.

Nad hlavou jim zářil ohňostroj, rakety vybuchovaly a vrhaly barevné odlesky na trávu pod sebou. Některé ze světlic začaly okamžitě formovat zářící slova, která na obloze vypadala jako napsaná hořící hůlkou.

Hodně štěstí, Harry!!! Hlásal jeden nápis, vyvedený v jasných odstínech rudé a zlaté.

Druhý nápis, hned vedle prvního, zářil pro změnu zeleně a stříbrně.

Hodně štěstí, Draco!!!

Draco překvapením klopýtl. Možná taky něco řekl, ale Harry ho neslyšel kvůli křiku, který se začal ze všech stran ozývat možná ještě dřív, než dorazili.

„Překvapení! Překvapení! Překvapení!“

Harry se usmál, sotva to stíhal všechno vnímat. Jistě, už nějakou chvíli věděl, že je v plánu oslava a když se dozvěděl, že se koná v Doupěti, domyslel si, že tam bude otec a všichni Weasleyovi. Kromě Percyho, opravil se v duchu, když se rozhlédl kolem. Jenže tady byla ještě spousta dalších lidí! Tonksová a Pastorek, Pošuk Moody, Dean a Seamus, Padma s Parvati a…

„Dudley?“ vydechl Harry.

„Všechno nejlepší, Harry,“ popřál mu Dudley, když přišel blíž. Rozhlédl se a pak jeho úsměv poněkud povadl. „Eh… tobě taky všechno nejlepší, Draco.“

„Děkuji,“ zamumlal Draco poněkud zmateně. „Ale… já vlastně dneska narozeniny nemám.“

„Jo, slyšel jsem,“ řekl Dudley a uvolnil se. Nejspíš se prve bál, že se Draco bude znovu chovat hrubě, ale teď se mu ulevilo, protože Draco se stále ještě vzpamatovával z překvapení a šokovaně zíral na prskavku píšící do vzduchu jeho jméno.

Dudleyho poznámka ale přitáhla jeho pozornost. „Co jsi slyšel?“

„Spoustu matoucích věcí.“ Dudley pokrčil rameny. „Jsi teď starší nebo mladší než Harry? Protože já jsem slyšel oboje.“

„Už je to pár dní, co mi bylo sedmnáct…“

Dudley přikývl, ale stále se tvářil poněkud zmateně. „Ředitel to říkal. Jenže když mi přišla pozvánka sem, od nějaké Ginny, tak tam zas bylo, že narozeniny teprve mít budeš.“

„Nešťastná náhoda s lektvarem,“ vysvětlil pohotově Snape, který se zničehonic objevil vedle Harryho. „Dracovi se povedlo stát se o několik týdnů starší a to tak, že se změnilo i jeho datum narození.“

Dudley vykoktal. „To… kouzla umí taky?“

„Díky za oslavu, tati,“ řekl Harry a lehce svého otce objal.

„Jo, děkuji,“ přidal se Draco, jehož hlas zněl trochu dutě. „Já… nenapadlo by mě… chci říct, že… ehm…“

„Myslel sis, že ti chci dát za vyučenou, ano. Vím to.“ Snape poplácal Draca po rameni. „Nic se nestalo, ty pitomé děcko. Nicméně musím uznat, že bylo těžké, držet se mého záměru, když ses začal tak vytrvale utápět v sebelítosti.“

„Já se neutápěl…“ Draco si povzdechl, sklopil oči a pak se znovu podíval na Snapea. „Máš pravdu. Utápěl.“

Snape promluvil velmi potichu. „Alespoň jsi mohl počkat, dokud nepřijde tvůj původní den narozenin, než ses začal domnívat, že hodlám tvé narozeniny zcela opomenout.“

Draco krátce přikývl, ale Harry věděl, že jeho bratr není tak klidný, jak se snaží tvářit. Bylo to poznat podle toho, jak nervózně schoval ruce do kapes hábitu.

Snape se k Dracovi naklonil a řekl mu ještě něco, co Harry nezaslechl, pak se narovnal, otočil a zmizel někde v davu gratulantů.

„Co to bylo?“

Draco si odkašlal. „Eh… že bych měl vědět, že mě má rád stejně jako tebe, ale zjevně se to musím naučit ze zkušeností.“

Harry se usmál. „No, takže je všechno v pořádku. Tak si pojďme užít oslavu.“

Draco se trochu ušklíbl. „Myslel jsem, že mi řekneš něco jako: já ti to říkal.“

„Copak bych zrovna já něco takového mohl říct?“

„Vlastně ano.“

V ten okamžik k nim přistoupil Brumbál, modré či se mu pobaveně třpytily a rukou lakonicky ukázal na postávající hosty. „Hádáte se, chlapci? Ach, vždyť vy už jste vlastně oba dospělí, že?“

Zíral tam na ně přes obroučky svých půlměsícových brýlí a jeho pronikavý pohled byl současně kritický i milující. Harry netušil, jak je na tom Draco, ale on sám se okamžitě zastyděl. „Děkujeme, že jste přišel, profesore Brumbále.“

„A díky, že jste se pro mě zastavil v Surrey,“ přidal se Dudley.

„To nestojí za řeč. Přeji vám oběma vše nejlepší k narozeninám,“ řekl Brumbál, usmál se a pokýval hlavou, pak se otočil, až jeho blankytně modrý hábit zavlál, a zmizel v davu.

Dudley počkal, dokud nebyl ředitel z doslechu a pak si teprve postěžoval. „To je ale věc, to přenášení, nebo přemístění nebo jak se to jmenuje. Nejsem si jistý, jestli bych to chtěl ještě někdy zažít. Bylo mi z toho pořádně špatně.“

K Harryho překvapení, to byl Draco, kdo odpověděl. A dokonce ani neřekl nic hrubého. „Ale už vypadáš v pořádku.“

„No, taky už tu jsem skoro hodinu.“ Dudley se nadšeně pustil do vyprávění. „Paní Weasleyová dokáže udělat sýrovou omáčku jen tak ze vzduchu, Harry. Věděl jsi to? A svetry se pletou samy a dokonce tu mají takové podivné stvoření, co žije v záchodě a udržuje… no ty… aby tam moc nesmrděly a…“

Harry si pomyslel, že o tomhle žádné detaily slyšet nepotřebuje. „Rád tě zase vidím, Dudley. A jsem moc rád, že už se nebojíš kouzel.“

„Já bych se na jeho místě bál toho záchodu,“ řekl Draco potichu. Přesto bylo poznat, že to myslí jako vtip. „Jakkoli bych rád pokračoval v rozjímání nad nástrahami místního záchodu, nemohu, povinnost volá.“

Na okamžik si Harry myslel, že tím Draco myslí, že si musí odskočit, právě na ten zajímavý záchod. Pak mu došlo, že to asi nebude ono. „Ehm?“

„Pokus se vyjadřovat srozumitelněji, až budou na řadě proslovy, ano?“ doporučil mu Draco suše. „Teď bychom to tu měli obejít, poděkovat lidem za to, že přišli, aby s námi oslavili naši dospělost. Opravdu to není slušné, když čestní hosté stojí stranou a baví se jen spolu.“

„Aha.“

„Takže já to tu obejdu a tobě radím udělat to samé.“ Draco se rozhlédl. „Hm. Asi začnu s Kingsley Pastorkem a nenápadně mu připomenu, aby počítal s mým zařazením do bystrozorského výcviku, jakmile dokončím školu.“

Draco už skoro odcházel, ale Harry ho zadržel. „Všechny pozdravit, jasně, to je dobrý nápad. Ale s tím proslovem sis dělal jen legraci, ne?“

Draco blýskl zuby v samolibém úsměvu. „To jsou ta úskalí nečekaných večírků, Harry. Nemáš čas si připravit proslov předem. Ale přesto se to od nás čeká. Je to tradice.“

„Táta mě měl varovat,“ zamumlal Harry, když ho Draco opustil. Harry si všiml, že nezamířil přímo k Pastorkovi, ale zastavil se cestou s několika lidmi, s každým prohodil několik slov. Nakonec sice k bystrozorovi došel, ale vypadalo to přirozeně, jako by na něj jen náhodou narazil.

Ukázka Zmijozelské verze přímé cesty.

„Asi má pravdu.“ řekl Harry s úsměvem bratranci. „Měl bych všem poděkovat, že přišli. A pak asi vymyslet nějaký proslov.“

„Jsem rád, že nejsem kouzelník.“ Dudley se začal červenat. „Ach, teda já nechtěl, nemyslel jsem to špatně. Jenom nesnáším, když mám stát před lidmi a něco říkat a jen čekat, až se z nervozity přeřeknu nebo se kousnu do jazyka nebo tak něco.“

„Tímhle mi teda fakt zvedneš náladu.“

Místo odpovědi začal Dudley spěšně couvat. „Když už mluvím o svém jazyku, nejsou to támhle ty dva, jak… uvidíme se pak, Harry!“

Dudley se bleskově ztratil v davu.

Harry obrátil pohled na Freda a George a zatvářil se výhružně. „Dneska na něm nic testovat nebudete.“

„Harry!“

„Jako bychom my někdy…“

„Myslím to vážně.“ Harry se usmál. „Teď už má kouzla dokonce rád. A vy dva ho nebudete ničím děsit.“

Fred s Georgem unisono přikývli, na tváři nesmírně upřímné výrazy. Což vlastně nic neznamenalo, ale Harry se s tím spokojil.

„Pojď s námi,“ pobídl ho Fred. „Je tu Charlie a přímo umírá touhou si popovídat o prvním úkolu, však víš - draci.“

Harrymu se o tom moc mluvit nechtělo, ale nemohl přece odmítnout. Bylo to přesně téma, které by zajímalo někoho, kdo se stará o draky a pak taky už Charlieho docela dost dlouho neviděl.

Harry se s povzdechem nechal zatáhnout do davu.

-------------------------------------------------------

„Nazdárek, Tonková,“ řekl Harry o něco později. Obcházení hostů, jak mezitím zjistil, byla dost únavná činnost, přestože Dracovi to, zdá se, nijak nevadilo. Pro něj to ovšem byla druhá přirozenost, po všech těch večeřích s ministrem, co absolvoval. Harry zjistil, že mezi hosty, je i spousta lidí, které ani moc nezná. Spousta jeho přátel, tu s někým byla a tyhle lidi Harry neznal vůbec.

Harry byl jen rád, že si může dát na chvíli pauzu, i když se divil, co tu Tonksová dělá, takhle stranou od ostatních, úplně na konci Weasleyovic zahrady.

„Hlídkuju,“ vysvětlila mu a pokrčila rameny. „Kingsley támhle naproti dělá to samé.“

„Hlídkujete? Ale proč?“

Další pokrčení rameny, ale tohle se Harrymu zdálo trochu nucené. Okamžitě zbystřil pozornost. „Tonksová, mě to můžeš říct. Pamatuješ? Jsem taky v Řádu.“

„V Řádu to chodí tak, že víš jen to, co potřebuješ vědět, a já si nejsem jistá, jestli tohle je něco, co potřebuješ vědět,“ odpověděla a vyfoukla žvýkačkovou bublinu.

„Aha.“ Harry ztlumil hlas. „Já ale vím, co se dneska stalo, s tím jak je všechny svolal. Vím všechno, co jsme zatím zjistili. Ale jestli poslal všechny pryč ze země, tak proč tu teď hlídkujete?“

Tonksová na něj chvilku zírala a její oči přitom měnily barvu z hnědé na červenou, pak na zelenou a nakonec na oranžovou. Opřela se o plot a ještě jednou pokrčila rameny. „Hádám, že bych neměla zapomínat, s kým žiješ, co? No, máš pravdu, nejlepší informace zní, že je všechny poslal za moře. Ale Albus si přesto myslí, že neuškodí, když tu bude pár bystrozorů hlídat. Prve jsme museli sklonit ochrany tohohle domu, aby se sem všichni dostali, tak teď dáváme pozor, aby zůstali neporušené.“

Harry se posadil na plot a protáhl si nohy. „Díky. Škoda, že takhle si tu oslavu neužiješ.“

„No, aspoň nemusím trčet v práci a patlat se měsíčním hlášením.“ Tonksová opsala hůlkou ve vzduchu oblouk a pak spokojeně pokývala hlavou. „To jsou ty zápory. Všichni tam musíme zůstat, dokud každé použité kouzlo není zaznamenáno a výdaje nesedí do posledního svrčku… víš, Harry, povolání bystrozora není jen o práci v terénu. Naneštěstí.“

Harrymu to taky přišlo dost hloupé. „Bystrozoři přece mají na práci mnohem důležitější věci.“

„To je fakt.“ Tonksová vyfoukla další bublinu. „Ale dneska v práci netrčí jenom bystrozoři, Harry. Ministr požaduje detailní měsíční hlášení od každého oddělení.“

„Aha, tak to… Popletal je blbec.“

„Bez pochyby.“ Tonksová po něm vrhla rychlý pohled. „Ale možná by sis měl dát pozor, před kým to říkáš.“

„Dobře,“ slíbil Harry a seskočil z plotu. „Rád jsem si s tebou popovídal, Tonksová. A díky, že jsi přišla. Ehm, nechceš donést trochu punče nebo něco jiného?“

„Támhle toho punče?“ Tonksová se rozesmála. „Raději ne, protože má pořádný grády, když už jste s Dracem oba dospělí a vůbec. A já ve službě alkohol nesmím.“

Uf. Řekla to, jako by netušila, že Dracovi ještě sedmnáct být nemá. No, taky nebyl důvod, aby o něčem věděla, no ne? Možná je Dracova sestřenice, ale jejich rodiny si určitě narozeninová přání nevyměňovali.

„Zatím nashle, Tonksová.“

Vesele mu zamávala. „Užij si oslavu.“

Což měl Harry v plánu. Za chvíli narazil na Draca, který okamžitě protočil oči. „Ale no tak. Co jsi dělal, našel sis stoh a zahrabal se do něj?“

Harry neměl ponětí, o čem to mluví, dokud Draco nezakouzlil na jeho hábit čistící a vyhlazovací kouzlo. Aha, to měl asi z toho sezení na plotě.

„Pojď se mnou, všude jsem tě hledal.“

Harry couvl. „Snad už není čas na proslov?“

„Ne, ještě ne a až bude, tak jediné, co se od tebe čeká, je, že poděkuješ lidem, že ti těch sedmnáct let pomáhali,“ uklidnil ho Draco. „Teď ale potřebuji, abys mi pomohl promluvit si s Hermionou.“

„Proč?“

Draco zatnul zuby, odtáhl Harryho stranou a navrch kolem nich zakouzlil sadu tišících kouzel, než vůbec odpověděl. „Rhiannon mě pozvala do opery. Dnes večer. Ta opera jak ji nacvičovali, má premiéru. Já věděl, že nebudu moct přijít, protože jsem myslel, že půjdeme tvoje narozeniny oslavit do restaurace, ale slíbil jsem jí, že se v divadle zastavím v jedenáct, až představení skončí a vezmu ji někam ven na malou soukromou oslavu. A jako hlupák jsem se o tom zmínil před Hermionou.“

Harry ho nechápal. „No a?“

„A když pak začala mnohomluvně vyjadřovat lítost nad tím, že Rhiannon nemohla přijít na mou oslavu narozenin, řekl jsem jí, že by sem stejně přijít nemohla, i kdyby nebylo té premiéry, protože hodlám svůj vztah s ní utajit a…“ Draco se nadechl. „Nevzala to moc dobře. Obvinila mě z toho, že se za Rhiannon stydím.“

„Tobě záleží na tom, co si o tobě Hermiona myslí?“

„Ne.“ Draco se napřímil. „Ale podle toho, jak se chovala, tak by mě nijak nepřekvapilo, kdyby hodlala po celých Bradavicích rozhlásit, že jsem se zamiloval do mudly. Jen aby mě přiměla čelit pravdě, jak to nazvala,“ dokončil a pohrdavě si odfrkl.

Harry už málem řekl, že něco takového by Hermiona přece neudělala, ale pak si vzpomněl na ten její dopis Úřadu pro záležitosti kouzelnických rodin. A na to, jak nahlásila McGonagallové, že Harry dostal Kulový blesk, když si myslela, že by na něm mohla být nějaká kletba.

Ano, když si Hermiona myslela, že má pravdu, neváhala udělat, co bylo podle ní nejlepší. „Jasně.“ Harry se rozhlédl, ale nikde ji neviděl. „Kde vlastně je?“

„Našli jsme místo, kde si můžeme promluvit o samotě.“ Draco pokrčil rameny. „Měl jsem na ni v souvislosti s Rhiannon pár otázek a nechtěl jsem, aby nás někdo zaslechl. Možná právě to ji tak rozčílilo. Pojď za mnou.“

Draco vedl Harryho za dům a skrz zahradu až dozadu ke staré kůlně. Tam stála Hermiona a netrpělivě podupávala nohou. Jakmile je zahlédla, začala něco říkat, ale k nim se nedoneslo ani slovo. Její hlas se ozval až v okamžiku, kdy Harry překročil ochrany, které tu Draco umístil.

„… a jestli si myslíš, že tě Harry bude v tomhle podporovat, tak to se…“

„Ale já budu,“ přerušil ji Harry. „Hermiono, Draco se za Rhiannon nestydí. Táta mu ale poradil, aby o ní nikomu neříkal a z dobrého důvodu. Draco je můj bratr. Máme společný pokoj, ví o mně spoustu věcí. Nemyslíš, že se ho Voldemort pokusí nějak dostat? Copak je lepší způsob, než přes dívku, kterou miluje?“

„Ach, Bože!“ Hermionina si zakryla ústa rukou. A hned se otočila k Dracovi. „Proč jsi mi prostě neřekl, že máš strach o její bezpečí?“

„Snažil jsem se,“ odpověděl Draco. „Tys neposlouchala.“

„Promiň,“ zamumlala Hermiona. „Myslela jsem, že… se zase probouzí tvé staré já.“

„Děkuji mnohokrát za takovou důvěru.“

Hermiona trochu zvedla nos a připomněla mu tak Draca, když se snaží zamaskovat, že má vztek. „Nebyl bys první mladík, co nevydrží zůstat dlouho věrný jediné dívce.“
„Když se já zamiluji, Grangerová, pak je to navždy.“

Harry polkl, protože to, co právě slyšel, se mu moc nelíbilo. Takže kdyby Pansy neumřela, Draco by byl pořád s ní? I přes to, že ho podvedla? I když ho chtěla zabít?

Jistě, při tom, jak fungovalo Dracovo myšlení, to možná řekl naschvál právě takhle před Harrym, aby mu něco sdělil. Možná mu tím chtěl říct, že jeho a Snapea taky miluje už navždy?

Harry si opravdu nebyl jistý, jestli to je právě to, co Draco chtěl naznačit, ale docela by ho to mrzelo, kdyby ano, protože to by znamenalo, že si Draco myslí, že Harry potřebuje další ujišťování.

„No jo, tak dobře,“ řekla Hermiona trochu ostře. „Klidně můžeš všem říkat, že je čarodějka a já budu mlčet.“

„Já o ní nehodlám nikomu nic říkat.“ Draco se naklonil a podíval se Hermioně přímo do očí. „Tak to pro ni bude bezpečnější. Když Pán zla nebude vědět, že existuje, nepošle svoje poskoky, aby ji našli.“

„Pravda,“ odsekla Hermiona otráveně. Harry si pomyslel, že nejvíc ji asi štve to, že Draca napadlo něco, co ji ne. „A co s těmi sovami? To nakonec nebudeš moje rodiče potřebovat?“

„To už jsem vymyslel.“ Draco jí vysvětlil svůj plán, tedy že Rhiannoniny dopisy budou maskovány jako obchodní dopisy z kouzelnických obchodů a jeho dopisy pro Rhiannon uniknou slídivým očím schovány do Hermioniných dopisů rodičům. „Zatím jsem neměl čas s tvými rodiči domluvit detaily, ale škola začíná až za měsíc.“ Draco pokrčil rameny.

Hermiona položila ruku na Dracovu a když promluvila, zněl její hlas přátelštěji než prve. „Opravdu to máš celé promyšlené. Je vidět, že ji vážně miluješ.“

Draco se podíval na Hermioninu ruku, která se na černé látce jeho hábitu zdála úplně bílá. „Ano. Myslel jsem, že už to víš.“

Hermiona polkla, zřejmě ji právě něco napadlo. „Je moc dobře, že jsi mi to řekl. Opravdu moc dobře. Mohla jsem říct něco… nevhodného, až budeš otvírat dárek, co jsem ti koupila.“

Dracovo obočí vylétlo tak vysoko, až zmizelo pod ofinou. „Tys mi koupila dárek?“

„Jistě.“ Hermiona zněla rozhořčeně. „Slavíš přece dnes narozeniny, ne?“

„Tohle je vlastně Harryho oslava. Já… jsem takový dodatečný nápad.“

Na ta slova Hermiona takřka vyprskla vzteky. „Jak se opovažuješ? Tohle jsem plánovala celé týdny, to bys měl vědět a vždycky, vždycky, už od začátku, to měla být párty pro vás oba. Dokonce jsem se pokoušela pozvat i Rhiannon, ale když jsem jí zavolala, říkala, že má dnes večer představení. A taky bych byla pozvala Grega, ale nebylo by dobré, aby jeho rodiče věděli, kde přesně tento večer bude Harry. Není to moje chyba, že nemáš moc přátel, kterým se dá důvěřovat.“

„Mám pocit, že jsi chtěla říct žádné,“ protáhl Draco. „Nechtěl jsem tě urazit. Netušil jsem, že jsi tu oslavu plánovala ty.“

„No, plánovala. S Ronem,“ odpověděla. „Kdyby ji plánovat Snape, sotva by to v té malé chatě dokázal udržet v tajnosti.“

Draco se po straně podíval na Harryho. „Zjevně zapomíná na skutečnost, že je ředitelem Zmijozelu.“

„Oh, sklapni,“ řekla Hermiona ostře. „Já o jeho schopnostech nepochybuju, ale taky nezapomínám na to, kam ten klobouk zařadil tebe. Vždyť vykřikl Zmijozel! ještě než sis ho pořádně dal na hlavu.“

„To jsem netušil, že jsi to sledovala tak pozorně,“ okomentoval to Draco s povytaženým obočím.

„A proč bych to nesledovala? Byla jsem v úplně novém prostředí, jak jsi mi v minulých letech neustále připomínal. Snažila jsem se toho naučit co nejvíc.“ Hermiona zuřila. „A co se dnešní oslavy týče, tak mě opravdu mrzí, že je později, než teď byly tvoje narozeniny, ale to se stane, když si zahráváš…“

„Děkuji ti,“ přerušil ji Draco.

To Hermionu dokonale zchladilo. „Co jsi to právě řekl?“

„Děkuji ti,“ zopakoval Draco s úsměvem a bez jakéhokoli sarkastického podtónu. „Děkuji, že jsi připravila tuhle oslavu.“

„No… nemáš zač.“

Harry už chvíli mlčel, protože mu přišlo lepší, když si to ti dva vyříkají sami, ale teď se nemohl udržet, aby se nezeptal: „Hermiono, ty se červenáš?“

„To je z toho punče,“ podívala se na něj. „Bůh ví, co tam Ronovi bratři všechno dali. Pojďte, měli bychom jít zpátky.“

„Za chvilku,“ řekl Draco „Cítíš se pořád ještě jako v novém prostředí? Pamatuji si, jak jsi mi jednou řekla, že srdcem jsi pořád mudla.“

„Ach…“ Hermiona pokrčila rameny. „No, to je pravda, ale neznamená to, že se v Bradavicích cítím jako v jiném světě. To byla pravda jen na začátku prváku. Rychle jsem pochopila, že jsem obojí.“

Draco nad tím chvilku přemýšlel a pak přikývl. „Jako i Harry je obojí.“

„Já se vlastně moc jako mudla necítím,“ oponoval mu Harry a uvažoval, co asi Draca k té domněnce vedlo, když přece ví, jak to bylo s Dursleyovými.

Ale Draco to, jak se ukázalo, myslel trochu jinak. „Měl jsem na mysli Nebelvír a Zmijozel. Harry je teď opravdu obojí. Není to jen kvůli nějakému ustanovení školního řádu.“

Harry přikývl a usmál se. Hermioně to už zjevně nevadilo a z toho měl Harry radost. Tedy, dokud nepromluvila. „Hm, to by vysvětlovalo jeho zálibu v slídění a tajnůstkaření…“

„Hej!“

„Nemyslíte, že už je načase se vrátit?“ navrhl Draco a mávl rukou směrem, odkud prve přišli.

Byli na půl cesty k domu, když je našel Snape. „Hledal jsem vás. Je čas rozbalit dárky,“ oznámil a zamračil se. „Nemyslel jsem, že bude potřeba ti připomínat, Draco, že tato oslava je příležitostí lépe se seznámit s lidmi, které bys rád viděl, jako své spojence.“

„Ach, žádný strach. Už jsem je obešel. Pěkně jsem si popovídal s Kingleym a pak jsem měl o něco méně příjemný rozhovor s mou drahou sestřenicí Nymphadorou.“

Snape přikývl, jeho temné oči se zaleskly v měsíčním světle. Harry měl pocit, že by se jich moc rád zeptal, co tu dělají takhle stranou. Ale Snape se nezeptal. Možná si uvědomil, že jeho synové jsou už oba dospělí.

„Tak tedy dárky,“ ozval se Draco a znovu vykročil. „Už se nemůžu dočkat, co si Hermiona myslí, že potřebuju. Zjevně něco mudlovského, ne?“

„Řekla jsem snad něco takového?“ rozesmála se Hermiona.

Harry se ale nesmál. „Já pro Draca ale ještě dárek nemám,“ řekl, co si právě naštvaně uvědomil. „To je nevýhoda toho, že ta oslava byla překvapení! Jak jsem měl vědět, že mám koupit dárek tak brzo? Čekal jsem, až na den jeho původních narozenin…“

„Pokud si myslíš, že od tebe potřebuju dostat dárek, pak se hluboce mýlíš,“ oznámil mu Draco a srovnal krok s Harrym, aby mu šel po boku. „Jistě, že bych ho neodmítl, nebo třeba tři, kdyby náhodou, ale Harry… U Merlina, já nevím jak to říct. Copak nevidíš, kolik už jsi mi toho dal?“

Harry věděl, že Draco teď nemluví o domě na Grimmauldově náměstí nebo o trezoru. „No, stejně ti koupím tři dárky. Minulost, přítomnost a budoucnost, přesně jak jsi říkal. Ale budeš muset chvíli počkat.“

Draco se zazubil. „Mám rád diamanty a smaragdy. A závodní košťata.“

Harry už málem protočil oči, ale pak mu došlo, že vlastně všechny tyhle tři věci od Draca dostal. Tedy svým způsobem. Ten dárkový poukaz se nedá počítat jako opravdové koště, ale i tak. A na ozdobném špendlíku jsou nějaké drahokamy určitě, Harry jen netušil, jaké druhy.

„Pamatuju si,“ odpověděl Harry krátce. Kdyby chtěl říct víc, už by stejně neměl čas. Právě došli doprostřed Weasleyovic dvorku a okamžitě je pohltil dav. Harry ztratil Draca z dohledu a někdo ho postrčil přímo ke stolu zavalenému dárky v pestrých balicích papírech.

„Proslov! Proslov!“ ozývalo se z davu.

„Klid, klid, nechte chlapce, ať si nejprve rozbalí dárky,“ volala Molly Weasleyová. „A pak večeře a tanec a proslovy až potom, až budeme krájet dort. Tak se to v naší rodině vždycky dělalo.“

Draco se protlačil ke stolu vedle Harryho. Na tváři mu hrál lehce pohrdavý výraz, jako by si myslel, že takový postup není zrovna nejvhodnější, ale podařilo se mu to nijak nekomentovat. Mávl rukou k Harrymu. „Co kdybys vybral dárek, kterým začneme?“

Harry vytáhl z hromady jeden dárek a nahlas přečetl věnování: „Pro Draca Snapea od Rona Weasleyho.“

„No, to bude stát za to,“ zamumlal Draco.

„Dělej.“

Draco zatáhl za stříbrnou mašli a rychle se vypořádal s balicím papírem. Obličejem mu přelétl výraz čistého děsu. Okamžitě ovšem zmizel, málokdo by si ho dokázal vůbec všimnout, ale Harry jej dobře viděl. Možná ho zaznamenal i Snape.

„Ále, podívejme, vtipný dárek,“ oznámil Draco, ale Harry netušil, v čem je ten vtip. Chvilku čekal, co bude dál a všiml si, že Draco se zjevně snaží něco sdělit pohledem očí. Někdo ho určitě pochopil, protože za moment Draco zvedl dárek nad hlavu. „Sada kouzelnických triků. Předpokládám, že mi tím chtěl Ron naznačit, abych se ten poslední rok ve škole pořádně snažil.“

„Ne, chtěl jsem..“ Ron najednou umlkl a otočil se na Hermionu, která stála přímo za ním. „Hej! To bolelo!“

Dobře, zastavila Rona právě včas, aby se nezmínil o Rhiannon. Zřejmě mu řekla o kouzelnickém představení, o kterém jí Draco vyprávěl. Harry nepochyboval o tom, že Hermiona teď Rona přesvědčí, že musí Rhiannon udržet v tajnosti.

„Dobře jsi to zamluvil,“ zašeptal Harry Dracovi do ucha.

Draco na to nereagoval a místo toho Harrymu přistrčil balíček v modrém papíru. „Pro Harryho Pottera od Hermiony Grangerové!“

Harry se usmál a dárek rozbalil. Když viděl, co to vlastně dostal, dokonale ho to uzemnilo. Byla tam kniha, jejíž nadpis neměl šanci ani přečíst a tři poznámkové bloky popsané Hermioniným precizním rukopisem. Podíval se na první stránku a tam ho upoutal ozdobně vyvedený nadpis.

Překlad: Středověká bulharština – angličtina

Harry vzhlédl a našel pohledem Hermionu. „Tys pro mě přeložila tu knihu o zrcadlech? Celou?“

„S pomocí překladače.“ Přistoupila blíž. „Ten ti dávám taky. A zrcadlo.“

„Zrcadlo?“

„Budeš ho potřebovat. A Viktor říkal, že ti mám připomenout, že tu knihu potřebuje zpátky, až s ní budeš hotový. Och, tady máš ten zbytek.“ Vytáhla z hromady další modrý balíček a podala ho Harrymu. „Kdybys třeba potřeboval překontrolovat můj překlad.“

Harry se naklonil a vlepil jí pusu na tvář. „Ani nevím, jak ti poděkovat. Jsi nejlepší.“

„Promluvíme si o tom ještě později. Očarovaná zrcadla mohou být trochu nebezpečná, ale našla jsem něco, s čím můžeš začít.“

„Musím to říct jinak.“ Harry jí dal pusu i na druhou tvář. „Jsi nejlepší z nejlepších. Ale teď bychom asi měli pokračovat… ne, neodcházej, tady to je… pro Draca Snapea od Hermiony Grangerové!“

Páni, ta krabice byla mnohem těžší, než Harry čekal. Málem ji upustil, když ji posunul ze stolu a spočinula mu v rukou plnou vahou.

„O tvém výběru dárků už něco vím,“ řekl Draco Hermioně, když si krabici od Harryho vzal a položil ji před sebe na stůl, aby ji mohl rozbalit. Jeho poznámka mohla být kousavá, ale pronesl ji spíše zvědavým hlasem. „Dáváš lidem to, co si myslíš, že potřebují, ne to, co víš, že chtějí.“

„Myslím, že v tvém případě to, co potřebuješ, je i to, co chceš,“ odpověděla Hermiona.

„Vážně? No, to by mohlo být zajímavé.“ Draco otevřel krabici a podíval se dovnitř. Pak překvapeně zamrkal.

„Učebnice pro všechny ročníky Studia mudlů, které jsi zameškal. Protože jsi mi říkal, že se letos hodláš zapsat. Asi by ses na to měl připravit.“

„Děkuji ti,“ řekl Draco potichu, ale vřele. „Taky bych ti dal pusu na tvář, ale myslím, že tvůj přítel by to příliš neocenil. Nemůžeme přece pokazit náladu večírku, který jsi tak pečlivě připravila pro H… tedy, pro nás, chtěl jsem říct.“

Hermiona se jen usmála a ustoupila mezi ostatní.

„Učebnice na Studia mudlů!“ oznámil Draco hlasitě, vytáhl dvě knihy z krabice a zdvihl je nad hlavu.

„Ty přece nechodíš na Studia mudlů!“ zakřičel někdo. Harry ten hlas bezpečně poznal. Seamus.

„Začínám letos a hodlám získat O.V.C.E., to se můžeš vsadit!“ zavolal Draco nazpět. „Pomůže mi to lépe se připravit na bystrozorský výcvik. Koneckonců, ne všichni kouzelníci byli vychováni v kouzelnickém světě!“

Harry doufal, že to Kingsley slyšel, ať už stál kdekoli. Ale i kdyby ne, řeči o tom, jak se Draco změnil, se k němu určitě dostanou.

Pokračovali v rozbalování dárků, střídali se a hromada zabalených dárků se pomalu zmenšovala, zatímco hromada pomačkaného papíru vedle nich rostla. Arthur a Molly jim každému věnovali kapesní hodinky. Ginny dala Harrymu sadu manžetových knoflíků, které asi stály víc, než si mohla při svém kapesném dovolit, hlavně když se ukázalo, že je koupila i pro Draca. Harry byl ještě překvapenější, když viděl, že Hagrid jim taky koupil dárek oběma. Harry dostal novou klec pro Hedviku.

Draco dostal fretku.

Harry vybuchl smíchy a spolu s ním i několik jeho spolužáků z Nebelvíru.

Snape se zachmuřil. Jemu ten dávný incident zjevně zábavný nepřipadal.

Draco vypadal, jako by byl rozčilený a rozhodl se to nedat najevo. Pokrčil rameny. „Zdá se dost krotká,“ řekl jen a položil klec s fretkou na stůl.

„Hodláš si ji nechat? Nikdy jsi neměl domácího mazlíčka a…“

„Promyslím si to.“ Draco rychle změnil téma, když popadl nejbližší nerozbalený dárek. „Ach. Pro Harryho Pottera od jeho nejlepšího přítele Rona Weasleyho.“

Harry byl překvapený, že tak Draco Rona nazval, ale pak si všiml, že jen přečetl, co bylo napsané na dárku. Harry si v duchu povzdechl. Už toho měl opravdu dost, jak o něj Draco s Ronem pořád bojují. Copak nedokážou pochopit, že je má rád oba dva?

Rychle roztrhal papír, aby zjistil, že dostal knihu. A ani nebyla o famrpálu. Ze všech možných knih, dostal Harry knihu rad. Twelve Fail-Safe Ways to Charm Witches. Dvanáct zaručených rad, jak okouzlit čarodějku.

Tu asi zrovna moc nevyužiju, pomyslel si Harry. Kývl na Rona, že děkuje, položil knihu na stůl a okamžitě na ni zapomněl.

„Zdá se, že už zbývá jen jeden dárek,“ oznámil Draco, zvedl ho a přečetl věnování. „Harrymu od Dudleyho.“

Harry kývnutím přivolal bratrance blíž a pak začal trhat mudlovský balicí papír z malé krabičky. Po všech těch pohyblivých kouzelnických vzorech, které měl před očima poslední půlhodinu, ho pohled na prostý, černobílý papír uklidňoval.

S cvaknutím otevřel krabičku a vytáhl z ní něco, co vypadalo jako šperk. Brož. A docela velká, tvarovaná jako hruška a pokrytá něčím, co vypadalo jako kousky jantaru. Když s ní otáčel v prstech, třpytila se tolik, až to bylo nevkusné. Ten malý elegantní špendlík, který včera dostal od Draca, se tedy Harrymu zamlouval mnohem víc.

„Ehm… děkuju, Dudley,“ řekl Harry a snažil se, aby to znělo nadšeněji, než se cítil. No a co, že ta brož je ohavná? Počítá se přece nápad, myšlenka.

Ale ten dárek byl mnohem promyšlenější, než se Harrymu na první pohled zdálo.

„Jo, vypadá to divně, já vím,“ řekl Dudley a zasmál se, jako by se pokoušel skrýt nervozitu. „Ale je to takhle, psal jsem tvému tátovi, ptal jsem se ho, co bys asi chtěl a on mi odepsal, že je taková tradice darování rodinného dědictví k sedmnáctým narozeninám. A tak jsem…“

Harry ztěžka vydechl. „Tohle bylo mojí mámy?“

Dudley se ošil. „Ne, promiň. Nemyslím, že by moji rodiče něco jejího schovávali. Ale když jsem musel procházet všechny máminy a tátovy věci potom, co… po tom všem, tak jsem tam našel i pár šperků, byly v trezoru spolu s nějakými dopisy a pár fotkami. Podle toho, co vím, tak tohle patřilo mojí praprababičce, Rose Anně Evansové. Tedy naší praprababičce. Je to docela staré, 1890, tak nějak.“

„Ach…“ Harry najednou vnímal brož ve své ruce úplně jinak. „Děkuji, Dudley, děkuji moc.“

„Není to nic zvláštního, myslím, že ty ozdoby jsou jen skleněné…“

„Hodně to pro mě znamená.“ Harry přejel brož prsty a přál si, aby tak jako někteří kouzelníci uměl svým dotykem vytáhnout z předmětu vzpomínky lidí, kteří ho vlastnili. I když takové nadání neměl, přesto cítil, něco jako… spojení, když tu brož držel v ruce. Možná to bylo spojení s Dudleym. „Díky,“ zopakoval Harry dojatě.

Harry se nebál, že by mohl začít dojetím brečet nebo něco podobného, ale jeho otec musel vycítit, kolik pro něj ten dárek znamená, protože si právě ten okamžik vybral k tomu, aby přistoupil k nim a odpoutal tak od Harryho pozornost.

„Mé dary pro mé milované syny,“ oznámil Snape a mávl hůlkou, aby přivolal dvě krabice, které se doposud skrývaly v domě.

Pro milované syny? To Harrymu nepřišlo jako fráze, kterou by Snape jen tak použil. No, tedy ano, určitě to tak cítí, ale aby to řekl nahlas a na veřejnosti, kde je spousta relativně cizích lidí?

Podle výrazu Dracova obličeje Harry poznal, že ta slova musí být součástí nějakého tradičního obřadu. Obřadu, který Draco nedoufal, že zažije. Harry si nebyl jistý, jestli proto, že Lucius zemřel, nebo kvůli tomu, že si tak změnil datum narození.

Snape zručně zachytil dvě krabice. Byly obě stejně velké, jedna zabalená ve zlatém a druhá ve stříbrném papíru. Místo, aby jim je podal, položil je na stůl, pak si tu stříbrnou přitáhl blíž a obrátil se k Dracovi.

Ceremonie pokračuje, uvědomil si Harry, když jejich otec promluvil a jeho formální slova byla právě tak hlasitá, aby všichni dobře slyšeli. „Draco Alaine Gervaisi Malfoyi Snape, můj pravý synu, je mi potěšením předat ti v tento památný den tvé plnoletosti část historie tvé rodiny. Nezapomeň na svou minulost, cti svou současnost a uvědom si, že tvá budoucnost leží v tvých rukou.“

Snape se uklonil, Draco také a poté mu Snape předal krabici. Draco ji ovšem neotevřel. Zůstal stát s krabicí v rukou, vzpřímený jako by spolkl pravítko, zatímco Snape opakoval ten samý rituál s Harrym.

„Harry Jamesi Pottere, můj pravý synu, je mi potěšením předat ti v tento památný den tvé plnoletosti část historie tvé rodiny. Nezapomeň na svou minulost, cti svou současnost a uvědom si, že tvá budoucnost leží v tvých rukou.“

Harry se uklonil a snažil se přitom napodobit Draca.

„A nyní…“ Snape o krok ustoupil a gestem naznačil Harrymu a Dracovi, aby své krabice otevřeli současně.

Harry očekával něco, co se ve Snapeovic rodině dědí po celé generace a na první pohled měl dojem, že to také dostal. Uvnitř krabice, chráněné polštářovým kouzlem, které Harry poznal podle zašimrání, ležely tři poháry. Nebyly však stejné. Jeden byl ze stříbra, druhý z bronzu a třetí byl pravděpodobně celý zlatý.

Když je vytáhl a vyrovnal na stůl, aby si je mohl lépe prohlédnout, pak teprve pochopil. Tři poháry, tři různé erby, tři jména.

SNAPE

BLACK

POTTER

Harryho, když vzal do ruky zlatý pohár, zasvědily oči. Ve zlatě byl vytepán erb se lvem a třemi vzpínajícími se koňmi. „Potter? Kde jsi to našel?“

Snape se na něj usmál a ten úsměv mu prozářil i pohled. „Albus ho pro tebe po celé ty roky schovával.“ Snape přejel prsty po okraji stříbrného poháru. „Tento byl v domě Siriuse Blacka a domnívám se, že nemám tak docela právo jej darovat, ale po určitou dobu pro tebe Sirius přestavoval jedinou rodinu, že?“

Harry přikývl a kousl se do rtu, protože mu před očima vyvstala vzpomínka na Siriuse, jak padá tím příšerným obloukem.

„A toto byl svatební pohár mého prapradědečka,“ dokončil Snape vysvětlování, „který jsem obdržel v den své plnoletosti od otce.“

Harry znovu přikývl a už se na nic neptal. Věděl, že jeho otec o Hostilianu Snapeovi nemluví rád.

„Hlavní je toto, Harry,“ řekl Snape jemně. „Vím, že jsi po většinu svého života byl ochuzen o rodinu. Navzdory tomu zde vždy byl někdo, komu na tobě hluboce záleželo a tito lidé jsou nyní tvou součástí. Jsi jejich dědicem a následovníkem, Harry. Nes jejich odkaz s úctou.“

To, že Snape mohl říct něco takového… a zahrnul do toho vlastně i Siriuse... Harry nevěděl, jak na to odpovědět.

No, někdy nejsou slova zapotřebí. Harry odložil zlatý pohár, přistoupil k otci a prudce ho objal.

Cítil, jak Snape objetí opětuje, jeho ruce se na chvíli pevně obtočily kolem Harryho.

Pak Snape ustoupil a otočil se k svému druhému synovi.

Harry záměrně stočil svou pozornost k pohárům, které dostal. Ať chtěl Snape Dracovi říct cokoli, nechal jim soukromí.

„Pěkná hromádka dárků,“ zahlaholil Fred, když došel k Harrymu a začal si prohlížet věci na stole. „Ach, někde by tu měla být krabice sladkostí ode mě a George. Pozor na ty červené, ty jsou experimentální.“

„Jenom ty červené?“ zasmál se Harry. „A co vlastně dělají?“

„Budeš po nich mluvit cizí řečí. Ale jenom pokud už nějakou cizí řeč znáš, pochopitelně. No, a pokud jde o tebe, tak ty asi skončíš tak, že budeš mluvit jen hadím jazykem. I když jen asi na deset minut.“

Harrymu to přišlo jako docela dobrý vtip, takže si uvědomil, jak moc si zvykl na to, že je hadí jazyk. Už mu to ani trochu nevadilo.

Když se Fred vytratil do davu, přistoupil k Harrymu Draco, aby mu ukázal, co dostal od Snapea on.

Tři poháry, dva stejné jako ty Harryho, ale místo zlatého poháru se jménem Potter dal Snape Dracovi stříbrný, který nesl jméno Malfoy. Nebo byl možná vyrobený z platiny. Ta vypadá skoro stejně.

„Mám si z toho vybrat to nejlepší a jít vlastní cestou,“ oznámil Draco tónem, který naznačoval, že mu toho Snape řekl mnohem víc. Naklonil a zadíval se přes Harryho. „Ach, podívejme, taky jsi dostal pohár Blackovic rodiny. To je zvláštní. Ty přeci nejsi s Blackovými příbuzný.“

„Ale jsem,“ odpověděl Harry. „Svým způsobem. Sirius mě měl rád. A navíc, dědictví není jen o pokrevním příbuzenství. Vím, že to už víš taky.“

„Ano, to vím,“ usmál se Draco. „Tak si na to pojďme připít. Pohárů tu máme dost.“

Draco sáhl pro jeden ze svých a Harry také. Když se znovu obrátili k sobě, oba se rozesmáli. Oba dva si vybrali jednoduchý bronzový pohár, který nesl Snapeovo jméno vyvedené masivními písmeny pod erbem se stočeným hadem.

„Na rodinu,“ řekl Draco, zvedl pohár do výše a naznačil Harrymu, ať udělá to samé.

Harry zvedl pohár a trochu se ušklíbl. „Nezapomněl si náhodou na něco? Třeba na punč?“

„Ach, ty malověrný.“ Draco vytáhl hůlku a pronesl něco ve francouzštině.

Třpytivý oblouk červené tekutiny se vznesl z nádoby s punčem opodál, půvabně plul vzduchem a se šplouchnutím naplnil Dracův pohár. Draco pohnul hůlkou, tekutina zamířila k Harrymu, ale ten musel rychle nastavit pohár, aby ten třpytivý proud zachytil.

„Třpytí se to, ale to jen tím kouzlem.“

„Taky to pěkně šplíchá,“ reagoval Harry a prohlížel si umáčený rukáv.

„No jo, potřebuji ještě trochu cviku. Po přípitku ti ten hábit vyčistím.“

Harry se usmál. „Na rodinu,“ řekl, přiťukl si s Dracem a usrkl. Ten punč byl opravdu pořádně silný. „Kde je táta? Měli bychom si s ním taky připít.“

„Naposled, když jsem ho viděl, mířil dovnitř.“ Draco zakouzlil sérii rychlých zaklínadel, která nejen, že vyčistila Harrymu rukáv, ale taky zanechala jeho hábit dokonale vyžehlený od límečku až po spodní lem. Harry by dokonce přísahal, že teď jeho hábit vydává příjemnou a svěží vůni. „Proč si nepřipijeme se Severusem během našeho proslovu? Tak se to obvykle dělá, ačkoliv stejně jsme měli pronést proslov dřív, než jsme rozbalili dárky, ne až v okamžiku, kdy budou všichni jíst dort, pro Merlina…“

„Jiná rodinná tradice,“ řekl Harry. „To je v pořádku. Svým způsobem patřím i do Weaslyovic rodiny.“

„No, alespoň nemáš pohár, který by to dokazoval.“ Draco se rozhlédl. „Čas vrátit se mezi hosty. Hmm, zdá se, že paní Weasleyová se chystá všechny usadit támhle u těch dlouhých stolů.“ Draco si promnul obočí. „Tedy, posluhování není zrovna můj styl, ale v tomhle případě se myslím snížím k tomu, že si řeknu o talíř jídla a donesu ho Kingsleymu Pastorkovi.“

„Dobrý nápad,“ ocenil to Harry. „Já půjdu najít Hermionu, aby mi mohla ukázat, co zjistila o tom zrcadle.“

-----------------------------------------

Při večeři seděl Harry proti Ronovi a Hermioně. Věděl, že v přípravě večírku musel mít prsty i Dobby, protože jídlo se objevilo na stolech naráz, přesně jako v Bradavicích.

Draca nikde neviděl, ale došlo mu, že asi bude ještě s Kingsleym, takže to bylo v pořádku.

Harry se nemohl dočkat, až si s Hermionou promluví o zrcadlech, takže své kuře s chřestem doslova zhltl, a to i přesto, že chřest mu nikdy moc nechutnal. Navíc k tomu byla nějaká nezvyklá omáčka, ve které bylo na jeho vkus trochu moc citronů. Byl v pokušení, zeptat se Hermiony hned u stolu, jestli zjistila něco důležitého, ale nepřišlo mu to jako dobrý nápad, když kolem nich bylo tolik lidí. Opravdu nechtěl, aby se o tom zrcadle ve škole mluvilo. Jeho přátelé pochopí, o co jde, ale co ostatní jakmile se o tom začnou šířit drby?

Harry už měl plné zuby toho, být nazývám temným kouzelníkem. Kdyby se lidé doslechli, navíc ještě zkresleně, jak to s drby bývá, že se snaží najít způsob, jak mluvit se svými mrtvými rodiči, pravděpodobně by ho obvinili z nekromancie.

Jakmile dojedl, odstrčil Harry talíř i příbory stranou a zamířil ke stolu s dárky, aby si vzal, co potřebuje. Brzy si začal přát, aby si knihu i poznámkový blok raději přivolal kouzlem, protože cestou tam i zpátky ho pořád někdo zastavoval, aby mu poblahopřál a s každým musel prohodit pár slov. Harry byl jako na trní, aby už se dostal k Hermioně, aby vymysleli nějaký důvod pro únik z davu a aby už konečně začali probírat to nejdůležitější.

„Pojď někam, kde si můžeme promluvit,“ vyhrkl hned, jak se dostal zpátky ke stolu.

Podívala se na spirálový blok v jeho ruce a přikývla.

Ron byl právě uprostřed zuřivé diskuze s Charliem. Dohadovali se o něčem ohledně Kudleyovských kanonýrů. Harryho napadlo, že Ron si nejspíš ani nevšiml, že s Hermionou odešli. Šli do domu, kde si našli klidné místo v koutě obývacího pokoje. Nebyli tam úplně sami, ale nezdálo se, že by jim někdo věnoval pozornost.

„První třetina té knihy obsahuje základní informace o zrcadlech. Budeš si to muset přečíst, ale klíč k tomu, co chceš udělat, najdeš tady,“ řekla Hermiona a prudce přitom listovala poznámkovým blokem s překladem, dokud nenašla označenou stránku. Pak začala číst nahlas.

„Zrcadla jakožto kouzelnické artefakty jsou neblaze proslulá svou náladovostí. Dokonce i Borislav Bogdan až do svého náhlého úmrtí-„ Hermiona potřásla hlavou. „Podívej, tohle je jedno z těch míst, kde překladač selhal. Když to nějaké slovo neumělo přeložit, překopírovala jsem tam prostě to bulharské, ale nemám ponětí, co by mohlo znamenat. Viktor taky ne. No jistě, že nemá. On přece nemluví středověkou bulharštinou, že…“

Harry se jí podíval přes rameno. „Takže, dokonce i Borislav Bogdan až do svého náhlého úmrtí, ať už ho zabilo cokoli, byl závislý na zrcadlech, která sám ovládl, pokaždé, když se pokoušel opravit, nebo i jen pochopit zrcadlo, které vytvořil jiný kouzelník.“

„Bodgan je považován za nejvyšší autoritu zrcadlové magie. A to zemřel před několika stoletími,“ vysvětlila Hermiona.

„A věděl, jak opravit rozbitá zrcadla.“ Harry se usmál. „Konečně se někam dostáváme. Jaký je postup? Co mám udělat?“

„Musíš si přečíst zbytek překladu. Musíš přečíst celou knihu, než zkusíš jakékoli kouzlo. Myslím to vážně, Harry. A musíš to celé probrat s otcem. Při téhle magii si musíš na spoustu věcí dát pozor, je to opravdu nebezpečné. Ale…“

„Ale?“

Hermiona zavřela oči a zhluboka si povzdechla. „Nejraději bych ti to snad ani neříkala, ale vím, jak moc ti na tom záleží.“

„Ale co?“

Otevřela oči a pevně je na něj upřela. „Povím ti to, ale pouze když mi odpřísáhneš, že nebudeš se Zrcadlem všech duší dělat nic, co ti Snape neodsouhlasí.“

Harry stejně nehodlal podnikat nic na vlastní pěst, takže to od ní byla zbytečná starost. „Jasně. Přísahám.“

„Vážně?“

„Jasně, že vážně!“

Na to se Hermiona usmála. „V pořádku. Tedy, jde o to, že větší část té knihy pojednává o tom, jak obtížné je pracovat s očarovanými zrcadly, protože je zapotřebí spousta magie, aby je to nějak ovlivnilo. Jen ti nejmocnější kouzelníci byli schopni vytvořit něco víc, než běžná mluvící zrcadla. To už samo o sobě je dost náročný proces. Ten Borislav Bogdan objevil nový způsob očarování zrcadel, ale jen proto, že byl neuvěřitelně mocný. Říkalo se o něm, že je to proto, že má kontrolu nad svou temnou magií. Takže… chtěla jsem říct, že jestli má někdo šanci to zrcadlo opravit, jsi to ty.“

Harry se rozzářil. „Už se nemůžu dočkat, nemůžu se dočkat, až…“

„Musíš počkat. Přísahal jsi.“

„To se jen tak říká, Hermiono! Slibuji, že si celou tu knihu přečtu a Snape taky a pak se společně rozhodneme, co dál.“

„Dobře,“ přikývla Hermiona. „Teď, ta část, co jsme právě četli, jak byl Bogdan závislý na zrcadlech, která sám opanoval, pamatuješ? To je to první, co musíš udělat, Harry. Opanovat své vlastní zrcadlo.“

Harryho euforie trochu opadla. „Cože?“

„Zrcadla jsou zvláštní, Harry. Je to, jako by spolu magicky komunikovala, a tak poznají, jestli na to máš, abys s nimi kouzlil. Což znamená, že se nejprve musíš stát pánem nějakého zrcadla.“

„Počkej, teď to nechápu.“

„Právě proto si nejdřív musíš přečíst celou tu knihu. V zásadě musíš začít s obyčejným zrcadlem a změnit ho v očarované. Jen ty sám, jinak tě to zrcadlo nebude považovat za svého pána. Tohle se dělá běžně a je to naprosto bezpečné. Pak se musíš naučit měnit a upravovat kouzla na tvém zrcadle. Až to budeš umět, pak teprve se můžeš pokusit opravit cizí zrcadlo, tedy zrcadlo, které vytvořil někdo jiný.“

„Jo, zrcadla jsou opravdu zvláštní,“ souhlasil Harry s povzdechem. S něčím tak složitým nepočítal. Má očarovat úplně obyčejné zrcadlo, aby ho poslouchalo? To mu přišlo pěkně těžké, ale zase to bude stát za to. „Tak jak mám začít?“

Hermiona zalistovala sešitem a pak ukázala na jednu stránku. „Tady. To je první zaklínadlo. Tím začneš na obyčejném zrcadle. První krok umožní něco jako, že tě to zrcadlo uslyší. Už to je považováno za pěkně těžké kouzlo.“

Harry zíral na pokyny, pak otevřel bulharskou knihu a našel stránku s diagramem, na kterou Hermionin překlad odkazoval. Neokopírovala ho do překladu, což Harryho zmátlo, protože věděl, jak dobrá je na kopírovací kouzlo. Jenže to zabere dost času a ona měla nejspíš i tak co dělat, aby ten překlad stihla do jeho narozenin.

Harrym projel teplý pocit obrovské vděčnosti. „Opravdu nevím, jak ti za tohle poděkovat, Hermiono. Tolik práce…“

Usmála se. „No, spousta práce na tebe zbyla. Musíš najít pro všechna kouzla verzi v hadím jazyce.“

„No, jo.“ Na to Harry nějak pozapomněl. Najednou se mu jeho úkol zdál ještě těžší. Zavřel knihu a položil na ni poznámkové bloky, které prve odložil stranou. „No, počítám, že na to už nějak přijdu.“

„Tohle asi není nejlepší chvíle, abych ti řekla, že samotná oprava zrcadla tam není nijak podrobně popsána. Ta kniha říká, že spoustu svých tajemství a postupů si vzal Bogdan s sebou do hrobu.“

„A jeho ducha asi nikde neviděli, co?“ zamumlal Harry hořce.

„No, kdyby to bylo snadné, bylo by Zrcadlo všech duší opravené už dávno,“ namítla Hermiona rozumně. „Ale ty máš přístup k silám, kterými vládl i on. Není to ztracený případ, Harry.“

Harry přikývl. „No, nikdy to nezjistím, pokud to nezkusím. Takže, krok první, opanovat vlastní zrcadlo. Díky, žes mi jedno dala, abych s ním mohl začít, Hermiono. Rád bych se do toho pustil co nejdřív.“

„Ale ne hned. Teď máte oslavu.“ Hermiona vstala a podívala se z okna. „Ach, zapnuli rádio. Zatančíme si?“

Když se z okna podíval i Harry, všiml si, že pár lidí už se do tance pustilo. „Ehm…“

„No tak,“ pobídla ho Hermiona a chytla ho za ruku. „Víš, že Rona na tancování moc neužije, ale když uvidí, že tancuji s někým jiným, tak ho to popíchne.“

Harry ještě zkoušel protestovat, ale ani si nevšiml jak, najednou byl venku a Hermiona ho táhla k improvizovanému parketu. Okamžitě si vzpomněl na školní ples a na ten hrozný pocit, že na něj všichni zírají. Jasně, nedávno tancoval s Celestou v tom klubu, ale to bylo něco jiného. Tam nebyl nikdo, kdo ho znal. Tedy kromě Draca a ten byl tak zaujatý Rhiannon, že si Harryho snad ani nevšímal.

Teď měl pocit, že na něj zírá každý.

Možná to bylo i tím, že dospělí netančili a jen se dívali. Včetně jeho otce.

Možná by se Harry cítil líp a nevadilo by mu přede všemi tancovat, jen kdyby se prve víc napil toho punče.

Sakra, kde je vlastně Ron?

„Harry, tancuj,“ napomenula ho Hermiona a lehce se pohnula, takže se její světle fialkové šaty rozvlnily.

Nemohl. Měl pocit, jak by se přilepil k trávníku. Bál se, že jestli udělá jen jeden krok, zjistí, že má obě nohy levé.

Když se kolem mihl Draco, Harry natáhl ruku a zastavil ho. „Zatancuj si s Hermionou,“ řekl, zoufale toužící po možnosti uniknout.

„No, to by tedy dopadlo skvěle,“ protáhl Draco.

Hermiona protočila oči, ale k Harryho překvapení zopakovala ten malý vlnivý pohyb a podala Dracovi ruku.

Draco pouze povytáhl obočí. „Snažíš se zničit večer? Tvému příteli bude stačit jediný pohled a začne metat kletby.“

„Před svými rodiči?“ Hermiona se zasmála. Trochu nervózně, jako by ji to bylo také napadlo. „Ne, Ron tě neprokleje. Spíš si uvědomí, že za mnou měl přijít hned, jak začala hrát hudba.“

„Aha, tak takhle to tedy je,“ usmál se Draco podezřívavě a zároveň i trochu uznale. „Taková malá lest, že? Jsi si jistá, že tě Moudrý klobouk nechtěl zařadit do Zmijozelu?“

Vzal ji pevně za ruku a začal se pohybovat podle hudby. Sakra… zatraceně jim to spolu slušelo. Harry odtamtud raději rychle zmizel, aby neviděl Ronovu reakci na tu podívanou.

-----------------------------------------

Je jen dobře, že všichni jsou venku, pomyslel si Harry. Před chvílí ho trochu odradilo, když slyšel, jak náročný proces oprava zrcadla bude, ale teď byl celý žhavý do toho, aby už začal.

Nemůže přece ztrácet čas. Už mu zbývá jen měsíc prázdnin. Když se bude hodně snažit, možná se mu podaří ovládnout vlastní zrcadlo, ještě než začne škola. Pak už mu zbude jen přijít na to, jak začít s opravou, ale to už zase bude mít tu knihu přečtenou. Několikrát. Nemyslel si sice, že by mohl nají něco, co Hermiona přehlédla, ale ona nebyla ta, co by byla zvyklá žít s temnými silami. Harry ano. Mohl by najít něco, co pro ni nemělo význam, ale pro něj ano.

Když rozbalil hranatý, plochý balíček, o kterém mu říkala, že je v něm zrcadlo, na moment mu poskočilo srdce. Sakra. Hermiona to nemohla vědět, ale to zrcátko bylo velmi podobné tomu rozbitému, které měl Harry schované u Snapea.

Najednou mu před očima naskočil ostrý obraz, vzpomínka.

Sirius padající obloukem.

Harry si na chvíli myslel, že by to zrcátko mohl použít, zavolat ho obloukem a říct mu, jak moc je mu to líto.


A pak hrozná pravda: už nikdy neuslyší Siriusův laskavý hlas.

Harry polkl a rychle mrkal, aby zahnal ten horký tlak ze svých očí. Nahrnul všechny Hermioniny výpisky na zrcadlo a rychle zamířil do koupelny v přízemí. Jakmile byl uvnitř a pevně za sebou zavřel dveře, zhluboka se nadechl a pokusil se dostat své emoce zase pod kontrolu. Do háje, vždyť už je přece dospělý. Neměly by mu z očí téct slzy a obzvlášť ne na oslavě vlastních narozenin, vždyť tolik lidí mělo s dnešní oslavou práci.

Další hluboký nádech a pak ještě jeden. Pak Harry pokýval hlavou.

Minulost je pryč a on ji nemůže nijak změnit. Jediné, co může, je snažit se teď dělat jen správná rozhodnutí, den po dni. Taková rozhodnutí, na jaká by Sirius i jeho rodiče mohli být hrdí.

A jestli se mu podaří Zrcadlo všech duší opravit…

Harry znovu polkl, vzpomínal na ten večer na hřbitově, kdy na okamžik mluvil se stíny svých rodičů. Tehdy to bylo tak rychle pryč, celou dobu byl v bolestech a navíc v šoku, z toho co se stalo předtím… co by jim asi řekl, kdyby měl tehdy víc času? Tak rád by s nimi mluvil, kdyby zrovna nebyl v nebezpečí! Tehdy to chtěl tak moc…

Dlouho si myslel, že je to nemožné, ale teď… mohlo to být na dosah ruky.

Jediné, co musí, je ovládnout zrcadlo a pak opravit jiné a bude mít to, po čem toužil od okamžiku, kdy si uvědomil, co znamená slovo sirotek.

Ale co jim přesně řekne?

Mami, věděla jsi, jak moc tvoje sestra nenávidí kouzla?

Nebo ještě hůř… Hm, tati, hádám, že si pamatuješ svého spolužáka Severuse Snapea? No tak…

Harry se otřásl.

No, na to, aby si promyslel, co a jak jim poví, bude mít ještě spoustu času. Nejdůležitější je, alespoň teď, zvládnout první krok téhle nejspíš dlouhé cesty: opanovat vlastní zrcadlo.

Čas zkusit první inkantaci a zjistit, jestli bude fungovat.

Harry znovu prostudoval diagram v knize, vytáhl hůlku a pochybně se na ni podíval. Bude asi lepší začít kouzlem bez hůlky, když to zkouší poprvé a tak odložil hůlku stranou a protáhl si prsty, pak mávl rukou, jak to bylo nakresleno v knize.

Několikrát to zopakoval a získal pocit, že už ten pohyb ovládá. Teď už jen stačí přidat správná slova a namířit kouzlo na zrcadlo, které si opřel o ručníky na koupelnové skříňce.

Slova inkantace byla bulharsky. Nejspíš středověká bulharština, ale Hermiona je přeložila: Nastraž ucho a slyš má slova, ó nádherné stříbrné zrcadlo.

Harry se uchechtl, zajímalo by ho, jak to asi znělo v originále, jestli se slova rýmovala. A navíc představa ušatého zrcadla. Zrcadla s jedním uchem. No, asi to bylo míněno obrazně.

Problém bude přeložit to do hadího jazyka. Hadi nemají uši, tedy alespoň ne viditelné a Harry tu neměl Salsu, aby se jí mohl zeptat; nechal ji v Devonu.

Přesto, hadi musí mít nějaké sluchové orgány, protože Salsa ho přece slyší.

Vlastně, největší problém asi bude se slovem zrcadlo…

Buď anebo, rozhodl se Harry. Třeba postačí vyzkoušet pár verzí a uvidí, jak to půjde. Na tenhle způsob byl už zvyklý, po všech těch dnech, kdy tvořil vlastní lexikon kouzel.

Harry zaujal postoj zobrazený v knize, napjal prsty, namířil je na zrcadlo a mávl rukou, jako by ve vzduchu kreslil široký, roztřesený oblouk. Pak s opatrným pohledem na hádka vyrytého na čočce brýlí, zkusil promluvit.

„Napni ssse na zem a vnímej mě, ty tvrdá šššedá věccci, co na mě zíráššš zpět...“

No, to je tedy zajímavé.

Harry to zkusil ještě několikrát, ale slovo slyš mu pokaždé vyšlo jako vnímej nebo jako ciť. Možná hadi opravdu zvuky spíš vnímají tak, že cítí vibrace? Harry si nebyl jistý.

Co věděl s jistotou, bylo, že zrcadlo nijak nereaguje. Povrch zrcadla se měl rozzářit a vypadat jako tekutý, kdyby zrcadlo získalo schopnost ho slyšet.

Harry se s povzdechem posadil a znovu si přečetl instrukce v knize.

Při použití kouzla musí být mysl kouzelníkova plně a intenzivně upřena k zrcadlu…

Harry odložil knihu a zkusil to znovu, tentokrát se opravdu snažil nevnímat zvuky doléhající k němu z večírku. Plně se soustředil na zrcadlo, opravdu chtěl, aby se probudilo a poslouchalo ho, ale stejně jako prve se nic nestalo.

Takže jeho inkantace je špatná…

Když mu konečně došlo, co je špatně, Harry se málem plácl do čela. Plně a intenzivně upřena k zrcadlu… Tohle není v pořádku. Nikdy přece nevyužíval svou mysl plně, ne poslední dobou, protože část jeho mysli se neustále věnovala nitrobraně. Neustále udržoval stěnu plamenů chránící jeho myšlenky, den po dni, minutu po minutě.

Mentální ochrana pro něj byla už tak přirozená, že si kolikrát ani neuvědomoval. Byla jako dýchání, na to také není potřeba neustále myslet.

Ale kdyby bylo potřeba, mohl by své obrany spustit.

Posedlý zvědavostí, jestli to bude fungovat, jestli je ta inkantace správná, zaměřil Harry svou pozornost dovnitř, pocítil oheň plápolající v jeho mysli, pak uhasínající a konečně mizející úplně.

Znovu pak vstal, popadl zrcadlo do levé ruky a podržel ho před sebou na délku paže. Kniha sice neříkala nic o tom, že má kouzelník zrcadlo držet, ale Harryho napadlo, že fyzický kontakt by mohl pomoci vytvořit mentální spojení. Zvedl ruku a chystal se začít s inkantací.

Ale nestihl vyslovit ani jedno slovo. Místo toho, se v jeho mysli ozvala jiná slova. V jeho mysli promluvil hlas z nejhorší noční můry.

Harry Pottere, šeptal hlas. Ten sykot jako by nabíral na intenzitě, až vyplnil celou Harryho lebku, tlačil na jeho mozek, roztahoval se stále dál, až Harryho spánky vybuchly bolestí.

Voldemort, pomyslel si Harry zděšeně, byl tak v šoku, že upustil zrcadlo.

Na podlaze koupelny se roztříštilo na spoustu malých, ostrých úlomků.

Ano, jsem to já, odpověděl hlas plazící se jeho myslí jako jedovatý lektvar. Dnes je tvůj velký den, že Harry Pottere? A já pro tebe přichystal dárek… Všechno nejlepší, Harry…

Se zatnutými zuby Harry znovu zvedl svou ohnivou zeď. Nebyl tak hloupý aby si povídal s Voldemortem ve své mysli!

Taky mu okamžitě došlo, že něco podobného si nemůže nechat pro sebe.

Jedno kouzlo bez hůlky a úlomky zrcadla z podlahy byly pryč. Harry popadl hůlku a vyběhl z koupelny na dvorek najít otce.

Rozhlížel se napravo i nalevo, ale otce nikde neviděl. Draco stál na vzdáleném konci dvorku a mluvil s Billem Weasleym.

Harry se k nim prudce rozběhl, a když zastavil, málem Draca porazil. „Kde je táta?“

„Říkal něco o tom, že chce mluvit s paní Wesleyovou…“

„Mamka je nejspíš v kuchyni,“ řekl Bill a zastrčil si vlasy za ucho. „Co se stalo, Harry?“

„Něco, nevím co, ale něco opravdu špatného…“ Harry popadl Draca za ruku a táhl ho za sebou. „Pojď. Musíš to taky vědět. Pojď se mnou za tátou.“

„Dobře…“

Snapea našli opřeného o futro dveří mezi kuchyní a obývacím pokojem.

„Ale ne, potěšení je na mojí straně,“ říkala právě Molly Weasleyová, zatímco mávala hůlkou a kupky umytých talířů se samy uklízely do polic. „Je to pěkné, vidět je, jak spolu vycházejí…“

„Tati,“ skočil jí Harry do řeči, „musím s tebou mluvit. Voldemort něco chystá, popřál mi všechno nejlepší tím nejpříšernějším tónem, jako hlas v mojí hlavě a…“

Snapeovo obočí se stáhlo, jeho obličej se napjal a právě otvíral ústa, aby něco řekl – nejspíš něco ostrého o tom, že by Harry měl lépe chránit svou mysl – když Harryho přerušil jiný hlas.

„Pozor, prosíme o vaši pozornost. Přerušujeme Hodinu s Celestýnou Warbeckovou kvůli naléhavé zprávě,“ oznamoval vysoký, téměř hysterický hlas z kouzelnického rozhlasu, vysílání k nim doléhalo zvenku otevřeným oknem. „Ministerstvo kouzel bylo… bylo…“

Hlas se náhle odmlčel a byly slyšet zvuky jako vzlykot a popotahování, nic jiného se venku neozývalo, všichni zmlkli a poslouchali.

Jiný hlas, hlubší a klidnější převzal vysílání. „Přinášíme aktuální informace. Před malým okamžikem byly z centra Londýna hlášeny mohutné podzemní exploze, místo výbuchu není příliš vzdáleno od Děravého kotle. Přestože všechno naznačuje tomu, že situace je vážná, nesmíme zapomenout, že zatím je jen velmi málo informací jistých…“ Řečníka přerušil zvuk šustícího pergamenu. „Oprava. Právě jsme obdrželi ověřenou informaci o míře destrukce. Ministerstvo kouzel bylo srovnáno se zemí. Část mudlovského Londýna se propadla do vzniklého kráteru, což je jediné, co po Ministerstvu zbylo. Není zatím jisté, zda byl zabit i ministr Popletal…“ Zalapání po dechu, další šustění pergamenu. „Oprava. Je to jisté. Duch ministra Popletala se právě objevil v jejich rodinném sídle v Dorchesteru. Je prozatím zcela v šoku a nedokáže vysvětlit, jak bylo Ministerstvo zničeno. V nejbližší době musí být připraveny předčasné volby, ovšem po zničení Ministerstva není jisté, jak se bude postupovat. Opakuji, Ministerstvo kouzel bylo kompletně zničeno zatím nevysvětlitelnými podzemními explozemi…“

Když hlasatel začal informace opakovat, Harry se otočil k otci. Pravdu si mohl přečíst ve Snapeově pohledu, přesto ji vyslovil. Bezmocně, ne jako otázku. „Voldemort.“

„U Merlinovy hůlky, Percy,“ vydechla Molly Weasleyová, otočila se od okna a zadívala se ke dveřím do obývacího pokoje. Zdálo se, že se dívá přes Snapea a hledá něco konkrétního.

Harry sledoval její pohled k hodinám na zdi a najednou se mu sevřelo hrdlo. Všechny ručičky těch zvláštních hodin ukazovaly DOMA, jen Percyho mířila na nápis ZMIZEL.

„Ministerstvo,“ zamumlala Molly a zbledla v obličeji. „Měl být tady, na oslavě, ale místo toho musel do práce, měl důležitou práci, kterou nemohl zanedbávat, ale určitě opustil Ministerstvo ještě před explozí a teď chudáček neví, kde vlastně je…“

Hodiny vydaly svištivý zvuk a Percyho ručička přeskočila na SMRTELNÉ NEBEZPEČÍ.

„Arthure!“vykřikla Molly, ale neměla čas říct nic dalšího, protože v příštím okamžiku Percyho ručička zmizela.

Tvář Molly Weaslyové se zkroutila bolestí, hůlka jí spadla z ruky a ťukla o podlahu. Výkřik, který se snažila zadržet, však stejně zazněl. „Percy! Ach ne! Ne, ne, ne, ne, ne!“

Až v tom okamžiku si Harry uvědomil, co se stalo. Na ciferníku byly možnosti jako DOMA, V PRÁCI, VE ŠKOLE a dokonce i V NEMOCNICI. Percy ale nebyl na žádném takovém místě. Už ani nebyl ve smrtelném nebezpečí.

Do kuchyně vešel Arthur Weasley. „Molly?“

„Percyho ručička zmizela,“ vydechla Molly, z očí jí skanuly dvě mohutné slzy. Najednou se vrhla manželovi do náruče. Objal ji. Jeho vlastní obličej byl jako vytesaný z kamene.

Harry pořád ještě doufal, že zmizení Percyho ručičky na hodinách znamená něco jiného, než to nejzjevnější, ale jakmile Molly znovu promluvila, jeho naděje zmizela. Její hlas přetékal bolestí, celá se třásla, objímala manžela tak pevně, jako by chtěla, aby byli jeden člověk.

„Ach, Arthure! Jak jen řekneme dětem, že jejich bratr je mrtvý?“

 Kapitola 22 Kapitola 23 Kapitola 24
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Kaya

(ft!!!, 25. 10. 2009 13:56)

Hmm, to už je postarší mládež, ty jim tam kazíš průměr.

ft!!!

(Kaya, 25. 10. 2009 9:19)

Ono je to asi už typem lidí, co si takovou školu vyberou, ale jediné drogy, které jsem u spolužáků zaregistrovala jsou alkohol, nikotin a kofein:-) pak pár adrenalinovejch závisláků a to je tak všechno. jinak, těžko o nich mluvit jako o mládeži, jsme si spočítali věkovej průměr za ročník a je to 30,48 let(nejstarší kolega:53):-D

Fretka

(Sára, 25. 10. 2009 8:11)

Jé to je krásná fretka. :o)

Jimmi

(ft!!!, 25. 10. 2009 0:35)

Takže pokud to dobře chápu 130 IP adres to je pěkné. To budou pravidelní návštěvníci a ten zbytek do 344 to jsou ti co občas nakouknou a až to bude dopsané, tak si to přečtou.

JSark

(ft!!!, 25. 10. 2009 0:28)

Pěknej drevo kocůr.

Dracov darček

(JSark, 24. 10. 2009 22:14)

Nemohla som odolať, mrknite, niečo takéto dostal Draco: http://witchdoctor.files.wordpress.com/2007/11/ferret1.jpg

Ft!!!

(Jimmi, 24. 10. 2009 21:52)

Je tu len to počítadlo na úvodnej stránke. cca 130.
Podľa štatistike na estrankach:
Počet návštěv dnes: 296
Obsazení paměti: 0 MB (0 % z 100 MB) (to nechápem)
Počet návštěv za minulých 6 měsíců: 81258

Najvyššia návštevnosť je o 12 (že by obedná prestávka), potom o 18 a 20 hod.

Na fóre je práve registrovaných 344 ľudí, aj keď časť z nich tam môže byť nielen kvôli Roku.

Jimmi

(ft!!!, 24. 10. 2009 21:25)

Řekl bych, že je tu poslední dobou docela dost lidí. Jseš schopná nějak jednoduše poznat kolik IP adres se tu za den asi tak ukáže.

:)))

(JSark, 24. 10. 2009 19:39)

Kaya - tešíme sa a trpezlivo čakáme. ;)
Jimmi - tiež by si mala postreh, keby si si Rok čítavala stále dookola na dobrú noc. :D

Kaya

(ft!!!, 24. 10. 2009 17:46)

Jsem přesvědčen, že za tento (pro nás pozitivní) typ drog, tě kolegové nezavřou. I když by mě zajímalo zda i na policejní akademiji se mládež chová přesně jako mládež a nebo jsou věci, které si netolerujete ani mezi sebou.

překládání

(Kaya, 24. 10. 2009 14:57)

ft!!!: určitě budu překládat dál, jen jsem si teď potřebovala trohcu oddechnout, ale už se u mě zase vyskytuje takovej ten pocit, jako že bych ráda dělala i něco, co nesouvisí se školou...překládání bude asi taky trochu návykový:-)

K x H

(Jimmi, 24. 10. 2009 14:57)

Určite je lepší, museli by ste si to ma Rodine opraviť. Je to na vás.

K x H

(Elza, 24. 10. 2009 13:24)

Jé a mně se Kazisvět líbil... ;) V Roku je naše milá doktorka také někde Milá a jinde Goode. U ní mi hlavně přijde zláštní, že příjmení má česky a křestní zůstalo Marsha... Neuděláme z ní třeba Marušku? Nebo Maršu?

Kazisvět vs. Hostilian

(Jimmi, 24. 10. 2009 12:03)

Prešla som všetky kapitoly na fóre, v tých opravených z Roku sa Kazisvět nenachádza, ale upozorním na to soraki. Celá Rodina má Hostiliana. Len v 10. kapitole Leta je Kazisvět. Soraki je cez víkend preč, opravíme to potom... JSark, tvoj postreh obdivujem už dávno... Díky

JSark

(LadyF, 24. 10. 2009 11:19)

Jo, taky myslím, že to byl v jedné kapitole Roku Kazisvět, potom zas Hostilian, tady je to taky tak a i v rodině... možná by to chtělo nějak sjednotit? Hostilian převládá, tak by to asi chtělo zpětně opravit v Roku. Myslím že i v rodinném erbu byly iniciálky K. S. Pokud si to teda pamatuju dobře a za to neručím :D

:DDD

(JSark, 24. 10. 2009 10:57)

ft!!! super vtip, absolútne dokonalý. Len škoda, že ho nemôžem rozprávať / čítať nikomu z rodinu, sú počítačovo negramotní. :(
Inak, ešte mám faktickú poznámku - v tejto kapitole bol spomínaný Snapov otec Hostilian. Nebol náhodou predtým používaný nejaký český preklad? Kazisvět tuším?

******

(ft!!!, 23. 10. 2009 23:43)

Instalace programu Manžel
Milá technická podporo,
loni jsem aktualizovala program Milenec 5.0 na program Manzel 1.0 a zjistila jsem zpomalení celého procesu, zejména u aplikací Kvetiny 3.5 a Sperky 2.0, které přitom v programu Milenec 5.0 fungovaly bezchybně.
Navíc program Manzel 1.0 odinstaloval některé velmi důležité aplikace, jako třeba Romantika 9.5 nebo Osobni pozornosti 6.5 a sám si nainstaloval nežádoucí aplikace jako je Fotbal 5.0 nebo
Hokej 3.0.
Také aplikace Rozhovor 8.0 je nefunkční a při spuštění aplikace Uklid 2.6 celý systém, zkolabuje.
Zkusila jsem aplikaci Rejpani 5.3, abych tyto problémy odstranila, ale nepomohlo to.
Co mám dělat?
Zoufalá.

Vážená Zoufalá
uvědomte si, prosím, že program Milenec 5.0 patří do příslušenství Hry, zatímco program
Manžel 1.0 je operační systém.
Prosím zadejte povel myslelajsemsizememilujes.html a zkuste si stáhnout aplikaci Slzy 6.2 a také nezapomeňte aktualizovat aplikaci Vina 3.0. Program Manzel 1.0 by pak měl automaticky aktualizovat aplikace Sperky 2.0 a Kvetiny 3.5.
Mějte však na paměti, že zneužívání výše uvedených aplikací může zapříčinit, že Manžel 1.0 se změní na program Podrazdeneticho 2.5 nebo Pivo 6.1. Pozor! Program Pivo 6.1 je velmi špatný program, který si sám nainstaluje aplikace Prdeniahlasitechrapani Beta.
V žádném případě neinstalujte program Tchyne 1.0 , do Vašeho systému by se dostal virus, který by postupně převzal nad celým systémem kontrolu!
Také se nesnažte znovu nainstalovat program Milenec 5.0. Jde o nepodporovanou aplikaci a její instalace zhroutí program Manzel 1.0.
Shrnutí: Manzel 1.0 je výborný program, má však limitovanou paměť a nenaučí se nové aplikace jednoduše. Možná, že byste měla zvážit zakoupení podpůrného softwaru, na zvětšení paměti a výkonu. Doporučujeme programy Vareni 3.0 a Svudnepradlo 7.7.

Hodně štěstí!

Vaše technická podpora.

Kaya

(ft!!!, 23. 10. 2009 21:06)

Kayo, hodláš po létě pokračovat v překládání?

300

(ft!!!, 23. 10. 2009 21:00)

Bingo.

Jimmi

(ft!!!, 23. 10. 2009 20:59)

Špatně vyhodnocená situace, Elza psala "Zatím má napsaných 19 kapitol (já pokulhávám v půlce 17.)", tak jsem to pochopil, že jí dohánějí.


1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16

následující »



 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA